Xbox One a PS4 se dočkaly mnoha skvělých her. Jaké nás zaujaly nejvíc?
Zaklínač 3: Divoký hon - nepřekonaný král RPG
Zaklínač se v našem výběru určitě neobjeví pouze jednou. To jen potvrzuje fakt, že je to výjimečný titul. Obzvlášť pokud patříte mezi fanoušky RPG, tak určitě nechybí ani ve vaší herní knihovně. Kdo by si také nechal ujít krále tohoto žánru, který stále zůstává nepřekonán.
Obří a nádherný svět s propracovaným příběhem by sám o sobě stačil k tomu, aby se RPG zařadilo mezi to nejlepší z dosluhující generace. Těch, které opravdu stojí za to a mají je na svědomí velká vývojářská studia, nevyšlo mnoho. Sice tady máme menší tituly jako Greedfall, ale svými kvalitami na Zaklínače zkrátka nemají. Samozřejmě to není dokonalá hra bez nejmenší chybičky. Bugů se i přes řadu záplat stále najde dost. Zaklínačovy klady nicméně nesrovnatelně překonávají tyto negativní prvky.
Už v předchozích dvou dílech série jsem strávil desítky, ne-li stovky hodin, a i přes to, že je Divoký hon králem RPG, mě to stále táhne více k prvnímu dílu. Nezvyklý soubojový systém, temnější slovanské zpracování, a hlavně český dabing, který nepatří mezi nejkvalitnější, ale některé hlášky se staly nezapomenutelnou legendou.
Trojka nicméně vede velikostí, možnostmi, kterými se může ubírat dějová linka a celkovým množstvím obsahu. Na rozdíl od posledních Assassin’s Creed tady nejsou vedlejší úkoly jen repetitivní výplň. Mnoho z nich by se bez problému mohlo zařadit mezi hlavní questy. A kdyby toho náhodou bylo málo, mapa je poseta otazníčky, které lákají lootem a dalšími odměnami, abyste každý z nich prozkoumali. Jen málokterá hra s otevřeným světem mě zaujala natolik, abych opravdu vysbíral všechno, co jde. Zaklínači se to nicméně povedlo. Kompletování Skellige je sice trochu otravnější, ale přeci jsem všechen ten loot nemohl nechat pod vodou!
CD Projekt RED mohl nechat Divoký hon v základní verzi a stejně by se v mém výčtu objevil. Vývojářům to ale nestačilo, a tak přišla dvojice DLC. Srdce z kamene přidalo další unikátní příběhovou linku, ale to hlavní přišlo až s O víně a krvi. Výlet do Toussaint by si mohli s klidem dovolit vydat samostatně. Nový pestrobarevný region, spousta nového lootu a další příběhová část, která zahrnuje i závěr celé Geraltovy trilogie. Pokud se do Zaklínače 3 teprve plánujete pustit, rozhodně jděte rovnou do kompletní edice. Bez obou DLC byste se totiž ochudili o značnou část celkového zážitku.
Red Dead Redemption 2 - ten pravý divoký západ
S Rockstar Games je to podobné jako u CD Projektu RED. Dělají málo her. Trvá jim to dlouho. Když už ale nějaká hra od nich vyjde, sklízí nadšení od hráčů po celém světě. Jinak to nebylo ani s druhým Red Dead Redemption. Jen málo chybělo, aby se v mém žebříčku posunulo nad Zaklínače, ale moje obliba fantasy světů jednoznačně western přebyla.
Kdybych měl vypíchnou kromě perfektního příběhu ještě další věc, u které se konkurence Red Dead Redemption 2 hledá jen těžko, bude to určitě zpracování světa. Od počáteční kapitoly, kdy celá banda utíká v zasněžených horách, až do údolíček a přilehlého města Saint Denis jsem si ho náramně užíval. Nejde jen o to, že na pohled vypadá nádherně a na každém kroku narazíte na parádní scenérie, ale je také plný života. V lesích pobíhají zvířata a můžete narazit i na různá tajemství. K mým neoblíbenějším ale jednoznačně patří vedlejší úkoly.
Jedete si krajinou, zaslechnete monolog nějaké postavy. Proč se nezastavit? Ve většině případů to Arthura, hlavního představitele hry, dovede k vedlejším příběhům, které vám občas zpřístupní nové možnosti nebo vybavení. Kromě toho, že svět Red Dead Redemption 2 je živý sám o sobě, reaguje i na vaše počínání. Chováte se bezohledně a střílíte po každém, na koho narazíte? Tak nečekejte, že s vámi ve městě budou chtít mít něco společného. Pokud ale lidem ukážete, že kovboj nemusí být automaticky záporák, můžete z toho získat nějakou tu výhodu.
Velké plus pro mě také je, že je zdejší příběh prequelem k prvnímu dílu, takže vůbec nevadilo, že jsem první Red Dead nehrál. V opačném případě by to nejspíš s příběhem nebylo tak žhavé. Nicméně bych si ho i tak rád doplnil a možná že se tak i stane. Zatím sice nic není oficiální, ale už se spekuluje o tom, že první Red Dead Redemption by se mělo dočkat vylepšené verze pro novou generaci. Od Rockstaru přišlo pouze vyjádření s tím, že nic podobného momentálně v plánu nemají. Ale jak dobře víme, tohle společnosti říkají pokaždé, co dojde k nějakému předčasnému úniku.
Jediná věc, která mě u Red Dead Redemption 2 naprosto minula, je Online část. Stejně jako v posledním GTA mě to k ní vůbec netáhlo. Očividně s ní ale Rockstar uspěl u hromady hráčů vzhledem k tomu, že stále pro Red Dead Online přidávají nový obsah. A hráči jim bezesporu ještě narostou, když si ho už nyní můžete pořídit samostatně a první měsíce bude stát jen 5 euro. Osobně bych byl každopádně radši za příběhová rozšíření.
God of War - boží proměna
Z dnešního pohledu to tak už vůbec nevypadá, ale před vydáním to poslední God of War neměl vůbec jednoduché. Jen málokterá série se mezi jednotlivými díly změnila tak moc, jako právě tahle. Z brutální a rychlé hack’n’slash akce se přešlo na tradičnější pohled ze třetí osoby, větší důraz na příběh a celkově oproti předchozím dílům působí ten nejnovější o dost umírněněji. Dnes už si ale na tyto změny vzpomene jen málokdo.
U God of War mě nicméně nejvíce překvapilo to, jak precizně se ho studiu ze Santa Monicy podařilo vytvořit. Ve spoustě mých oblíbených her jsou chyby a bugy. Během hraní nového God of War jsem ale nenarazil na nejmenší chybu, což se u hry takových rozměrů vážně často nevidí. Co si budeme povídat, v poslední generaci to nebylo zvykem u valné většiny her. Vývojáři očividně spoléhají na patche, se kterými to ještě po vydání budou dotahovat do konečného stavu. U God of War nic takového nebylo potřeba.
Samozřejmě nesmím opomenout zmínit, že se dle mého názoru jedná o jednu z nejlépe vypadajících her generace. Ne nadarmo se vždy říká, ať hráči počkají pár let po vydání konzolí, až si vývojáři nový hardware pořádně osahají, a pak uvidíme, co z něj zvládnou dostat. Kdo by v roce 2013 řekl, že je PlayStation 4 něčeho takového opravdu schopný? Vývojáři exkluzivit si zkrátka mohou dovolit z konzole vymáčknout naprosté maximum.
God of War z roku 2018 byl ale jen začátek. Už v průběhu hraní bylo jasné, že se do severských krajin určitě podíváme znovu a letos už to Sony stihlo i potvrdit. Příchod Ragnaroku by nás měl čekat příští rok, ale mám trochu obavy kvůli tomu, že by měl vyjít s PS5 i na PS4. S tím si vývojáři nebudou moci dovolit z nové generace vytáhnout maximum. Stejně jako u dalších mezigeneračních titulů přeci jen mezi oběma verzemi nemůže být propastný rozdíl. Pro Sony by to byla hodně špatná reklama. Zatím není potvrzeno, jestli se jedná o mezigenerační titul nebo ne, takže doufám, že Ragnarok příští rok přijde opravdu v plné parádě.
Marvel’s Spider-Man - konečně konkurence pro Batmana
Jakožto dlouholetý fanoušek komiksů od Marvelu mě Spider-Man od Insomniac Games nemohl minout. Zpracování, se kterým vývojáři přišli, bylo přesně takové, jaké jsem si pro tohoto hrdinu přál. Nevymýšlet žádné složitosti, zkrátka vytvořit výborný singleplayerový zážitek plný známých postav. Pro fanoušky filmů nejspíš nebyl Mister Negative zrovna známou tváří, ale objevil se v celé řadě komiksů. Jak ale dobře víme z případu Marvel’s Avengers, tak postavy a velká značka sama o sobě pro úspěch hry nestačí.
Spider-Man je vůbec první superhrdinskou hrou, která se dala považovat za konkurenci arkhamské série Batmana. Je mi záhadou, proč komiksoví hrdinové nedostávali lepší hry než nějaké průměrné záležitosti, které většinou sloužily jen jako promo k novému filmu, už v minulosti. Insomniac na to šel jinak. Sice použili již známé postavy, ale vytvořili si svůj vlastní příběh. A aby se od tradičního Spider-Mana ještě o něco více odlišili, dali mu do vínku zbrusu nový oblek.
Důvod, proč se Spider-Man objevil v mém výběru, nicméně není příběh, ale samotná hratelnost. Parádně se podařilo zpracovat to, jak se Spider-Man hýbe, a to jak při soubojích, tak během houpání po sítích při cestách městem. Na rozdíl od jiných her s otevřeným světem je tady radost přesouvat se z místa na místo. I když je k dispozici rychlé cestování, využíval jsem ho naprosto minimálně a raději se zase párkrát proletěl nad střechami zdejších staveb.
Příběh Milese Moralese mě teprve ještě čeká, ale jelikož se recenze shodnou na tom, že je to vesměs více téhož, tak určitě nebudu zklamaný. Přál bych si, aby se takového zpracování dočkali i další hrdinové, ať už od Marvelu, DC nebo menších nakladatelství. Mají totiž obrovský potenciál, který i po tolika letech zůstává nevyužit. A když už to vypadalo, že to Marvel chce rozjet ve velkém, tak z toho vznikli Avengers, po kterých pár týdnů po vydání už ani pes neštěkne.
Animal Crossing: New Horizons - nečekané překvapení
Velké překvapení. Těmito dvěma slovy by se daly shrnout moje dojmy z nejnovějšího dílu série Animal Crossing. Dříve jsem o ní věděl maximálně to, že existuje a hráč si v ní buduje vlastní bydlení a okolní prostředí. Nějak mi nedávalo smysl, jak zrovna u Animal Crossingu může někdo strávit desítky hodin. Po více jak půl roce s New Horizons už je mi to nicméně naprosto jasné.
U Nintenda už je několik generací zvykem, že jejich hry nemusí mít fotorealistickou grafiku s nejnovějšími efekty jako ray tracing. Hratelnost stále hraje prim a jinak to není ani tady. Na rozdíl od titulů, kterým je Animal Crossingu podobný, tady hraje opravdu důležitou roli čas. Do hry se promítá spousta věcí z reálného světa. Mění se denní doba i roční období. Obchod na vašem ostrově má otevřeno jen do 22:00 a obchodník s uměním se u vás zastaví jen jednou za 14 dní.
Už jen tento prvek vás nutí k tomu, abyste se k New Horizons alespoň jednou za čas vraceli. S novým ročním obdobím můžete získat nové druhy ryb a hmyzu a nesmím opomenout ani eventy, kterých už od vydání také proběhlo požehnaně. Z poslední doby jste se mohli zúčastnit například díkůvzdání nebo halloweenských oslav. Pro rok 2020 to stále není všechno. Přeci jen máme před sebou ještě Vánoce.
Animal Crossing: New Horizons je mnohem hlubší hrou, než se na první pohled zdá. Na vlastním ostrově si žijete s vámi vybudovanou komunitou sousedů. Prohlubujete si s nimi vztahy, a když se s některým z nich delší dobu nebavíte, tak vám sám navrhne, jestli by nebylo lepší, aby se z ostrova odstěhoval. Dále můžete například investovat do obchodu s tuříny, který se vám ale může setsakramentsky nevyplatit. Jejich cena se každým dnem mění a po jejich zakoupení vám vydrží pouze týden. Musíte je tedy prodat v ten správný moment, jinak o svoji investici přijdete.
Takovými drobnostmi, které nejsou na první pohled zřejmé, je nový Animal Crossing prošpikovaný a Nintendo u něj hodlá hráče držet i nadále. Kromě již zmiňovaných eventů totiž do hry přibývají i nové mechaniky či aktivity. Lepší titul pro dlouhodobější zábavu na relax jen tak nenajdete.
Hollow Knight - preciznost nadevše
Přijde mi, že žánr metroidvanie je rok od roku populárnější, ale velká studia se do něj pouštějí jen zřídkakdy. Čestnou výjimkou jsou Moon Studios, kteří do něj naposledy přispěli letos s vynikajícím Ori and the Will of the Wisps. Pokud bych ale měl vybrat jednoho zástupce tohoto žánru skrz celou generaci, byl by to určitě Hollow Knight od Teamu Cherry.
Roztomilá kreslená grafika, z počátku na pohled neškodní nepřátelé. Koho by v úvodních minutách hraní napadlo, že vám zrovna Hollow Knight bude nakopávat zadek tak moc. S každou hodinou průzkumu zdejšího podzemí narážíte stále na něco nového. U hraní mě drželo nejen to, že zdejší herní svět láká k tomu, abyste prozkoumali každý jeho kout, ale také návyková hratelnost. Soubojový systém je v zásadě dost triviální, ale musíte ho využívat naprosto precizně. Nepřátelé totiž nejsou nejslabší a po pár úderech jde hlavní hrdina k zemi. Je důležité se naučit nepřítelovy pohyby, ale ani tak ještě není vyhráno.
Postupně se dostáváte k novým schopnostem, stále těžším nepřátelům a na pozadí toho všeho se odehrává příběh zabývající se zdejším královstvím, které už určitě zažilo lepší časy. Můžete ho sice ignorovat a soustředit se čistě na mlácení potvor, ale díky němu zjistíte, co je každý z bossů zač a jak se dostali do takové situace. Perfektně dokresluje celkově ponurou atmosféru.
Hollow Knight můžete projít celkem rychle, pokud víte, kudy se vydat. Byla by ale škoda, pokud byste se vyhnuli všem nepovinným bossům. Pokud se na něj teprve chystáte, určitě prozkoumávejte, jak jen to je možné.
Po hlavní příběhové lince mělo přijít ještě DLC, ale nakonec se tvůrcům pod rukama rozrostlo do takové míry, že vyjde jako samostatná hra s podtitulem Silksong. Bohužel ale na její vydání stále čekáme a není známo ani přesné datum. V příštím roce se ale snad už dočkáme.
Nioh - démoni mají tuhý kořínek
Série Dark Souls a další hardcore RPG mě dlouhá léta míjela. Nioh mě ale svým zasazením do feudálního Japonska zaujalo natolik, že jsem ho zkrátka minout nemohl. Možná, že to není zrovna ta nejlepší volba první hry tohoto typu vzhledem k tomu, že co do obtížnosti se Nioh řadí vůbec k těm nejnáročnějším. O to víc jsem si ale užíval výzvu, se kterou jsem se musel v roli Williama vypořádat.
Pocitu z postupného zlepšování a sílení se jen máloco vyrovná. V prvních úrovních, kde každý větší démon vypadá jako boss, jsem neměl nejmenší tušení, co si Team Ninja připravil dál. Nepřátelé, kteří by se v jiných hrách mohli bez problému stát finálním bossem, jsou tady braní jako běžná záležitost. A když už konečně dorazíte k opravdovému bossovi, tak to není naposledy, co se s ním během hry setkáte. Obecně mi přijde, že tvůrci z Japonska mají v oblibě používat bossy z průběhu hry v jejích závěrečných částech
Učit se precizně pohyby každého z nich a následně je správným způsobem trestat není nic jednoduchého, ale za ten slastný pocit vítězství to stojí. A také za ten loot. Hromady lootu, které Williama čekají v každém levelu, vždy najdou své využití, i když zrovna nepatří mezi to, co byste zařadili mezi svoji výzbroj. Už od počátku hry jsem si vybral jasný styl, kterým jsem chtěl vývoj postavy ubírat a během hraní nebyl důvod měnit. Můj rychlý samuraj s katanou s podporou motýlího ducha Usura-hicho dával pořádné rány. Sám ale musel uhýbat každému nepřátelskému výpadu. Stačilo mu totiž málo, aby se skácel k zemi.
To je jeden z nespočtu herních stylů, se kterými k Nioh můžete přistoupit. S jiným typem zbraně, odlišným rozdělením bodů vlastností postavy či změnou postoje během boje se tempo hry může výrazně změnit. Ve druhém díle, který vyšel letos, se do toho ještě zapojily schopnosti démonů, ale pro mě už to nebylo tak ohromující, jako prvotní výprava bělovlasého samuraje.
Názor redakce
Pokračování článku patří k prémiovému obsahu pro předplatitele
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně