Některé hry zůstávají v našem podvědomí dlouhou dobu, vždyť základy mnohých současných akčních pecek leží na ramenou právě jim. Pamatujete si na šílenost jménem Blood? My ano.
Píše se rok 1997 a na herní scéně vychází, či snad spíše vytéká, Blood. Hra, která otřásla morálkou. Hra, jež šokovala stárnoucí učitelský sbor nejmenované školské instituce do takové míry, že tam byl ustanoven všeobecný zákaz využívání stolních počítačů k účelům podobné, rozuměj herní zábavy. Netřeba snad podotýkat, že si pro samý stav nejtěžšího pohoršení pedagogické kolegium došláplo na žáka-instalátora dohnaného k přísnému kázeňskému postihu. Avšak my jsme se bavili, smáli se, a pohled na krev přijde většině z nás stejně odporný dnes jako tenkrát.
3D Realms představili v roce 1996 fenomenální opus Duke Nukem 3D, aby hned nato prodali práva a rozpracovaný projekt nesousí název Blood společnosti Monolith, která jej tedy zastřešila a ujala se i role vydavatele. A teď „babo raď“, co bylo lepší? Odlehčený humor servírovaný frajerským Dukem, nebo morbidně pichlavé narážky Caleba v titulu Blood? Buď jak buď, přínos obou těchto počítačových her, vystavěných na enginu Build byl zcela nepřehlédnutelný, a pomohl tak na nějaký čas dotvořit originální tvář vývoje světa počítačové zábavy minimálně mezi střílečkami z pohledu první osoby.
Duke Nukem 3D i Blood jasně upozornily, že jediným studiem schopným vytvářet poutavé a technicky precizní FPS nejsou pouze géniové od ID Software, kteří v roce 1993 představili dnes již nedotknutelnou hru Doom, respektive o rok později Doom II a Heretic. Někdejší roční periodicita při vývoji špičkových her nikoho nepřekvapí, tehdy stačil nápad, technický základ a nadšení malého týmu autorů.
V roce 1997 vydali 3D Realms hru Shadow Warrior (engine Build), pro rok 1998 připravilo vývojářské studio TNTeam opět na Buildu dnes již pozapomenutou hru NAM, odehrávající se v pekle vietnamské války. Dnes jsou v takovém tryskovém tempu mezi FPS schopny vycházet snad jedině novotiny pod značkou Call of Duty či Battlefield.
Vidle do zad pochybnostem
Ale zpět ke hře Blood jako takové. Makabrózní látka mohla tvůrce snadno svést k mechanické rubanici všeho v okolí bodnými a sečnými zbraněmi a všemožnými mlaty, avšak nestalo se a Blood vtěloval vše, co můžeme očekávat od hry ražení horrorové akce zasazené a stylizované do epochy mezi Americkou občanskou a 2. světovou válkou. Dobře namíchaný koktejl pozdního westernu, gangsterky a márnice, to přeci nemůže mít chybu, říkali jsme si.
Hra jde zpříma na věc a ihned s prvním zabitím vytušíte, že násilí zde podávané bude bezpříkladně explicitní a krev nově prolitá bude zasychat ještě drahnou dobu poté. Hlavní postava Caleb odstartuje z masivní kamenné krypty, vyzbrojen čtyřostnými vidlemi, aby hned, jakmile spatří měsíční svit byl konfrontován zombíky, zmítajícími se mezi náhrobky s milosrdnými rytbami R. I.P.
Řady nepřátel sestávaly z krys, netopýrů, pavouků, zombíků, malomocných zmutovanců, duchů, satanášského duchovenstva, bazilišků, čarodějných bestií, psů z podsvětí a rohatých, tito chlapíci dovedli „playerům“ napříč světem a věkovým spektrem nebývale zatápět. Blood kladl na schopnosti hráče vysoké nároky - kdo se nesoustředil a jeho ruce byly takříkajíc olšové, často musil znovu nahrávat uložené pozice.
Zcela jistě zapomenutý příběh
Hratelná postava titulu Blood, Caleb, je rodilý Texasan s vrozenou láskou k čemukoliv, co čpí po nedopáleném střelném prachu. V průběhu života se "vypracoval" na obávaného pistolníka, aby jednoho dne ve spáleništi domu nalezl jistou Ophelii, přeživší takřka svou vlastní smrt. Její manžel a syn leží opodál, mrtvi. Evidentně nešlo o nešťastnou náhodu. Tak co se tam doopravdy stalo? Kdo onen dům uvrhl do pekel horoucích? Sektářští přívrženci kultu rohatého boha Tchernoboga jako odplatu za vyřčenou touhu Opheliina manžela přetnout pouta vázající rodinu k temnému společenství.
Caleb a Ophelie v touze po odplatě infiltrují tajúplný spolek, přičemž Calebova motivace spočívá též v jisté náklonnosti k fyzickým půvabům ovdovělé ženy. Už si vzpomínáte? Na konci hry je Caleb usmrcen, aby o řadu let později procitl ve staré známé kryptě – hraní samotné začíná… Příběh hry Blood, rozdělený do čtyř epizod, je prezentován renderovanými filmečky vždy na úvod a závěr každé z epizod.
Umrle uhrančivé inovace
Zippem odpalovaný výfuk aerosolového spreje a svazek dynamitu, signální světlicová pistole, dvouhlavňová upilovaná brokovnice „lankasterka“, starý dobrý „mafiánský“ samopal Thompson vzor 1928 s populárním bubnovým zásobníkem, příruční kanon metající salvy směsi zahuštěného benzínu a fosforu – napalmomet, i nejrůznější úlety jako woodoo panenka (popis její funkce netřeba objasňovat) a tzv. smrťák, sající z nebohých nebožích obětí jejich životní energii… tak vypadá paleta zbraní pro opravdové malíře smrti, jenž se nebere zase tak vážně, jak by mohlo vypadat.
Z hlediska inovace ve FPS nese Blood zásluhy za průkopnictví „gun akimbo“ či také „full akimbo“, tedy schopnosti hlavního hrdiny pálit obouručně naráz ze dvou identických zbraní. Kdo se k této výhodě dostal při vřavách „blaďáckého“ multiplayeru, zpravidla neminul a mohl si tak do své klipsny přicvaknout další imaginární skalp.
Dnešní potenciál a nástupce
Nevyzpytatelné epileptické rozpohybování „spritových“ nepřátel a ovládání hrdiny jako chůze po namrzlém chodníku – s tím se dnes spokojí už jen skalní příznivci, bohužel. A nástupce? Rozporuplný. Blood II s přídomkem The Chosen vyšel (opět) pouhý rok po vydání jedničky a zasazení jeho děje padlo na živnou půdu v blízké budoucnosti roku 2028, tedy celé jedno století po událostech prvního dílu.
Jak už to tak bývá, jedni tesknili po jedničce, druzí jásali nad zprůmyslověním interaktivní kafilerie jménem Blood v pokračování. O rok později spatřil světlo světa oficiální datadisk dvojky The Nightmare Levels. V letech následujících se však nad márniční legendou Blood zavřela hladina, série čeká na resuscitaci a transfuzi nové krve čerstvých vývojářů. Závěrečná obrazovka z demoverze jedničky ukazuje zohavenou lidskou bytost spolu se sloganovou otázkou: „Hungry for more?“
To jsme byli, bez výjimky ano. A stále tak i dnes chceme plnohodnotný remake hodný slavného jména Blood. Když to šlo v případě Shadow Warriora, proč ne Blood? Článek zasluhuje zakončit v podobném duchu, jako je hra Blood samotná, paradoxně, dekadentně, ironicky. Rozpravou intelektuála v letech a jeho syna. Intelektuál: „Obstojné softwarové dílo, není-liž pravda, ač poněkud pofiderní.“ Syn: „Ehm, je to nechutná hra. Jdeme si zahrát?“ Intelektuál: „Nuže tedy, pojďme zabíjet!“
