Doba, kdy hernímu průmyslu vládly point’n’click adventury, je dávno ta tam. Není žádným tajemstvím, že adventury „spáchaly sebevraždu“, ale přesto se vrátíme k titulu, který ve zlatých adventurních časech způsobil malou revoluci (nejen) tohoto žánru.
Adventura I Have No Mouth And I Must Scream se často objevuje v různých žebříčcích „nejdivnějších“ nebo „nejdepresivnějších“ her, a to zcela oprávněně. Hra vynikala temnou atmosférou, strhujícím ponurým příběhem a nevídaně komplexními a komplikovanými postavami. Aby toho nebylo málo, způsob, jakým se příběh hry odvíjí je neméně mimořádný a pro vyprávění v počítačových hrách doslova přelomový.
Nejtemnější hra roku 1996
Adventura I Have No Mouth And I Must Scream je volně inspirována povídkou Harlana Ellisona, který se na vzniku hry také intenzivně podílel. Vývoj dostalo na starost dnes již zaniklé studio The Dreamers Guild. Hra vyšla bezmála před dvaceti lety, v roce 1995, kdy ji vydala společnost Cyberdreams pro PC a pro MAC, z plánované verze pro Playstation nakonec sešlo. Brzy po uvedení vzbudil tento titul pozornost, objevovaly se nadšené reakce i značné rozpaky.
I Have No Mouth And I Must Scream, ponurá herní senzace, posbírala řadu ocenění, jako například „The Best Dark Game of 1996“, které se udělovalo na konferenci Digital Hollywood a časopis Computer Gaming Word vyhlásil tuto hru adventurou roku.
AM a jeho svět
Děj titulu se odehrává v nepříliš optimistické budoucnosti, svět si podmanil inteligentní počítač AM (Allied Master Computer), který je poháněn (dá se říct, že oprávněnou) nenávistí k lidstvu. Tento svérázný křemíkový filantrop si proto dlouhé chvíle krátí torturou pěti nešťastníků, přičemž si několik set dalších nebožáků uchovává v mraženém stavu pro případ potřeby.
Pět různých postav, všechny stíhané vlastní minulostí, nechává AM donekonečna trpět a chystá pro ně fatální výzvu – nechá je projít si znovu jejich soukromým peklem.
Děj se tedy odvíjí z perspektivy pěti různých postav, každá z nich je však sužována démony minulosti, se kterými je AM bezostyšně konfrontuje. I Have No Mouth And I Must Scream se dost významně vymanil ze stereotypního pojímání herních hrdinů.
Pět postav s neradostným osudem, které jsou AMem nelidsky trýzněny, to je přehlídka všemožných lidských neuróz, křivd a slabostí. Gorristera ničí výčitky za smrt manželky, Benny je válečný veterán, který vybil svou jednotku, byl AMem znetvořen v jakousi opičí bytost, další postava Ellen je obětí znásilnění, Nimdok byl doktor, který pracoval pro nacisty a posledním „hrdinou“ je bezohledný paranoik Ted.
A pak přišel Heavy Rain
I Have No Mouth And I Must Scream je v podstatně jedním z předchůdců trendu, se kterým v současné době boduje například francouzské studio Quantic Dream s tituly jako Fahrenheit nebo fenomenálním Heavy Rain. Stejně jako zmíněné hity pracuje tato hra s decentralizovanou narací (děj se odvíjí v několika oddělených příbězích), přináší morální a etická témata a alternativní konce závislé na učiněných rozhodnutích během hry.
Jednotlivé dějové linie však nejsou kauzálně tak silně propojeny jako například v Heavy Rain a vzájemně se neprotnou, ale také postavy v I Have No Mouth And I Must Scream směřují (nikoliv však explicitně) k jednotnému cíli - překonat své démony a nabourat AMovu stabilitu. Původní vize autorů počítala dokonce s propracovanějším systémem kauzality s jednoduchým principem - pozitivní skutky měly vést k dobrému konci (resp. hrdinné smrti postavy) a obráceně (zbabělá smrt). Jednoduše řečeno, sám Harlan Ellison hru původně koncipoval tak, že by bylo prakticky nemožné vyhrát (neboli přežít).
Na svou dobu velmi významné novum je také zmíněná mnohost konců, přičemž asi není nutné naznačovat, že dosáhnout vytouženého happy endu není v případě I Have No Mouth And I Must Scream procházka růžovým sadem, ale spíš nemilosrdná cesta elektronickým peklem. A upřímně řečeno, i ten jediný konec, který se dá označit za dobrý, je pořád svým způsobem skličující a cesta k němu není jednoduchá.
Ukecaná kontroverze
Hra I Have No Mouth And I Must Scream byla v době svého uvedení i technicky dobře propracovaná, na hudbě se například podílel skladatel filmové hudby John Ottman, který zkomponoval 25 unikátních MIDI skladeb. Pro hru bylo také namluveno několik desítek dialogů, přičemž sám Ellison propůjčil svůj hlas samotnému AMovi. Hra běžela s rozlišením 640x480 při 256 barvách, tento tehdejší standard plně dostačoval pro velice pestrý vizuál. Ve hře se objevilo více než 60 různých prostředí a množství neherních animovaných sekvencí.
Adventury pochopitelně kvůli svému zaměření na příběh obsahují velké množství textového (příp. mluveného) materiálu, aby byl děj srozumitelný; ale hra I Have No Mouth And I Must Scream obsahovala pět jednotlivých dějových linií, které musely samy o sobě být logické a nosné. Takto komplexní příběh si také pochopitelně vyžadoval velké množství dialogů, které byly v průběhu vývoje hry neustále přepracovávány a opravovány a směle bychom tento titul mohli zařadit mezi „ukecané“ tituly své doby.
Kontroverzní obsah dokonce vyvolal v některých zemích cenzurní zásah a hra byla označena varováním, že je určena pouze pro hráče starší osmnácti let. V německé verzi dokonce chyběla část s doktorem Nimdokem (problematickou se stala samozřejmě nacistická látka), čímž byla tato verze vlastně kompletně ochuzena o možnost dohrát ji s poměrně pozitivním koncem.
I Have No Mouth And I Must Scream je i po letech výjimečný herní zážitek, který neztratil nic ze svého původního lesku a vezmeme-li v úvahu tehdejší technologické limity, je hra jednou z nejlepších a nejprogresivnějších adventur vůbec.
