V našem dalším dílu Retra jsme se rozhodli podívat na kultovní pecku Metal Gear Solid, tedy spíše na její datadisk Special Missions, který si pohrává s virtuální realitou.
Když jsem přemýšlel, co si zahrát ze staré klasiky, napadlo mne, že když už se nám blíží ten pátý Metal Gear, mohl bych si splnit jeden opravdu letitý rest v této sérii.
Metal Gear Solid je hra, která prvnímu Playstationu sluší i po takové době a fanoušci na ní nedají dopustit, protože je skvěle hratelná i dnes. Je zajímavé, že nikdo před těmi lety doopravdy nečekal, že titul bude mít tak veliký úspěch. Je to o to pikantnější, že v Japonsku není Metal Gear až tak populární, jako v Evropě a Americe – přitom jde o japonský kousek jako vyšitý.
Tak jako tak, MGS se prodalo hnes několik milionů, takže Hideo Kojima a Konami přistoupili v tehdejších dějinách konzolí k velmi ojedinělému kroku. Vytvořili datadisk. A aby to bylo ještě kurióznější, ta nebyl samostatně hratelný, jak by se dalo očekávat.
MGS: Special Missions se prodával samostatně, ale k jeho spuštění jste museli mít v mechanice originální hru. Pokud jste ji do konzole na vyzvání nevložili, prostě jste si nezahráli. Později byly naštěstí k dostání i kompletní edice, respektive v PC verzi byl tento datadisk již integrován. Dnes si tento bonus můžete koupit digitálně a problém je ošetřen.
MGS: Special Missions není příběhový datadisk. Jeho rozšíření se týká těch několika málo tréninkových misí, jež byly k dispozici v původním titulu. Zde došlo ke znatelnému nabobtnání obsahu (300 zadání), přidání hned několika nových disciplín a aktivit, jež byste v této sérii asi nečekali. V podstatě jde o jakousi sérii miniúkolů, jako například sestřelit sniperkou XY cílů, projít stealth labyrintem, odpálit nějaký cíl atd.
Při průměrné šikovnosti hra člověku vystačí na solidních osm hodin, přičemž jednotlivá zadání lze splnit do několika sekund – pokud to zvládnete. Pokud ne, opakujete, opakujete a ještě jednou (spíše mnohokrát) opakujete. Zkrátka a jasně – je to spíše logický rychlík. Naštěstí velmi zábavný.
U takto starých her bývá obrovský problém grafika. Obzvláště pokud se bavíme o polygonové 3D grafice z počátků 3D akcelerace (přičemž PSX něco takového ani neměla). 2D hry, nebo hry s předrenderovaným pozadím nebývají problém a jejich věk se docela solidně maskuje. Ale u 3D poznáte každý rok. MGS: SM však času vzdoruje velmi úspěšně.
Díky velmi jednoduché, stylizované grafice jsem ani při hraní na FullHD televizi neměl pocit, že by se vývojáři měli za něco po všech těch letech stydět. Vlastně spíše naopak a byl jsem mile překvapen, jak se stará hra v archaickém rozlišení snáší s moderním LCD. Pamatujte – je to Virtuální Realita, takže maximálně zjednodušené prostředí, složené z jasně ohraničených kostek a jednotlivé levely vymalované v podstatě jen dvěma barvami (černou a jednou ze základních šesti) způsobily, že i dnes se dá na tento titul koukat.
Prostě stylovka, řeknete si a dál to neřešíte, protože u podobného typu her grafika opravdu není to nejdůležitější - tady jde o logické rébusy a honbu za setinami vteřin. Věci dost napomáhá velmi oddálená kamera, takže ani nevidíte na dnešní dobu slabé detaily hlavního hrdiny a jeho protivníků.
Poněkud problematické by se pro nováčka mohlo jevit asi ovládání. Snake je docela tuhý (však mu taky říkají Solid), má tendenci lepit se na zeď zrovna v okamžiku, kdy to nejméně potřebujete, a když dojde na milimetrovou přesnost, můžete občas dostat záchvat vzteku, protože jste si byli jisti, že ta kamera/voják vás zaručeně nemohl vidět, ale stejně vám to napíše „mision failed“ a jedete znovu. Střelba z prvního pohledu sniperkou nebo raketometem je pak kapitola sama o sobě.
Na druhou stranu citlivost nepřátel a techniky je na podobné výši a systém s tím vyloženě počítá. Výsledkem je tak trochu random hratelnost, kdy většinou vyloženě víte, co a jak musíte udělat, ale občas do toho zasáhne štěstěna. Inu ergonomie ovládání za ta léta pokročila a co stačilo tehdy, může být dnes poněkud neohebné.
Článek budeme brát spíše jako ohlédnutí, než pravou recenzi. Do kolonky „příběh“ nemusím psát vůbec nic. Dialogy - zase nic. Jednu větu zadání před misí nepočítám. Postavy – to samé. Zvuky a hudba? To už je něco jiného. Hudební doprovod je kompletně převzatý z originální hry a ani přes jeho věkovitost, a tedy poněkud jednoduché nástrojové obsazení a slabší bit rate, si nemůžu stěžovat. Dobře se poslouchá, přičemž skvěle doplňuje hru.
Zvuková stránka z dnešního pohledu poněkud trpí tím, že jde o pouhé stereo, přičemž občas by se vyloženě hodilo mít prostorový zvuk, abyste lépe odhadli, kde se nachází nepřítel. Na druhou stranu něco takového v tehdejší době asi ani nebylo technicky možné. Krom toho těch nepřátel není zase tak moc, aby si člověk po desátém opakování nezapamatoval jejich trasu.
Něco k bonusům. SM mise nejsou jen o plnění zadání typu „sejmi deset cílů v co nejkratším čase“. Kojima a jeho tým mají smysl pro humor, a tak přidal například deset detektivních miniúkolů. Tři mise se všemi milovaným Ninjou. Fotomód (škoda, že fotografie nelze exportovat do JPG) a hezkou řádku vyloženě „divných“ misí.
No a pokud se vám povede udělat hru na sto procent, dostane se vám jedné „confidential“ informace, která v době vydání pěkně zamotala hlavu všem fanouškům. Dnes už je to celkem jedno, ale stejně neprozradím o co jde. Jde sice jen o malý spoiler, ale přesto.
Když jsem SM mise hrál tenkrát před mnoha a mnoha lety (sakra, zdá se to tak dlouho, že si připadám starší než Kladenské uhlí), nedokázal jsem se dostat přes jednu hádanku a k úspěšnému dovršení mi tedy chyběly jen dvě mise. Ani nevím proč jsem se k tomu později nevrátil.
Každopádně dnešní zahrání mi udělalo opravdu velikou radost, protože jsem si dokázal, že ani já, ani samotná hra ještě nepatříme do starého železa. Navíc mám ten dojem, že mladší hráči by si ji mohli užít neméně, protože i přes svůj věk stále funguje na jedničku a je chytlavá stylem „ještě jedna mise a jdu spát“.
Závěrem smutná poznámka. Je docela nepochopitelné, proč česká pobočka Sony na našem obchodu tolik PSX her nepovoluje pro PS Vitu. Konkrétně právě tento datadisk není povolený, ale původní MGS ano. Bylo by záhodno otevřít příslušný adresář a zaškrtnout ty správné kolonky, abychom to měli stejně jako všude v zahraničí.
