SOCOM: Special Forces – Rambem neurazíš (recenze)

Singleplayerová část SOCOM: Special Forces mě bavila. A to je ten problém: nehledě na to, jak moc si tato akce nezaslouží přívlastek „taktická“, pořád se v ní celkem zábavně střílí v atraktivním prostředí asijské džungle. Pod porůznu zkombinovanou hromadou všech módních střílečkových prvků (systém krytí jako v Gears of War, zpestření v podobě stealth misí, základní taktické prvky) neotřesitelně přežívá smysl existence této akční hry – samopal a pořádný headshot, až lebka zapraská (samozřejmě je nereálné slyšet na hlučném bojišti praskot vzdálené prostřelené lebky).

Nebo ještě jinak: představte si dort Pejska a Kočičky s tím, že po zkousnutí všech zbytečností nakonec ta čokoládová poleva není vůbec špatná.

Podobně tedy zkusíme SOCOM očistit od nadbytečných ingrediencí a dostat se k tomu poživatelnému, poměrně chutnému a zároveň ničím nevynikajícímu jádru.

Pro nějaké taktizování doslova není místo

Přišel už někdo na důvod, proč pomalu v každé akční hře musí překážet stealth pasáže? Chápu sice, že třeba Metal Gear Solid 4 je vyloženě geniální hra schopná zkombinovat vysloveně akční pasáže s propracovaným plížením se po bojišti, ale Hideo Kojima je prostě jen jeden.

V novém Socomu takové mise slouží hlavně jako příležitost k emancipaci hlavní ženské hrdinky. Fešná Asiatka přece nějak musí dokázat americkému kolegovi oprávněnost svého postavení v armádě. Prostě velký politicky korektní doják, ale zábava už o hodně menší: žárovky není možné rozstřelit, nepřátelé vynikají schopností dedukce (takže po nalezení mrtvoly okamžitě znají i hráčovu pozici) a taktický postup mapou znamená zodpovědět otázku „Mám tu kůlnu obejít zleva, nebo zprava?“

Jakkoliv může mít hráčstvo vypáleno do mozku rovnici „SOCOM = taktika“, u Special Forces se rovnice začíná zásadně drolit. Zbylou čtveřici parťáků lze sice jednoduše komandovat povely typu „jdi tam, zabij tohoto nepřítele“, nicméně pro nějaké taktizování doslova není místo. Je úplně jedno, jestli bojujete v džungli nebo ve slumech, manévrovací prostor se povětšinou smrskává do hlavní cesty a úzkého pásu křoví kolem ní.

TIP: Střílejte do aut, snadno vybuchují

Hlavní hrdina ještě k tomu neumí lézt po žebříku, což jen dále zmenšuje rozsah taktických možností. Postavičky naštěstí vydrží hodně zásahů, takže tou pravou taktikou není nic lepšího, než starý dobrý přímý postup s permanentně drženou spouští zbraně. Alespoň tedy na normální obtížnost.

Ať promluví kulomet

Dospěli jsme k tomu, že od SOCOM: Special Forces nelze čekat příliš mnoho navíc, než od staré dobré řežby viděné z pohledu třetí osoby. A to není málo. Vlastně je to na hře to hlavní.  Válečné běsnění ještě navíc katalyzují auta vybuchující už po pár zásazích kulkou a všudypřítomné výbušné sudy červené barvy.

Velký politicky korektní doják, ale zábava už o hodně menší.

Aby nebylo klišé málo, nechybí správná spiklenecká zápletka o tom, kterak se mírumilovná asijská země (myslím, že Malajsie, každopádně je to úplně jedno) ocitne v ohrožení zlé revoluční bandy. A nakonec je to kvůli hrátkám tajných služeb úplně jinak. 

Jsme tak svědky čistokrevné konzumní záležitosti, kdy se podobně nevyčnívající hry prostě prodají, jako kdyby mezi základní lidské pudy patřilo i střílení virtuálních panáků, jen vždy v trochu jiných kulisách. Jen střílet víc a nověji (ba dokonce s využitím PlayStation Move!), co naplat, že v krátkém odstupu se taková fantastická produkce promění v horu odpadků.