Tenchu – Wrath of Heaven aneb copak komu uděláme

Běžím dlouhou chodbou. Rychlým pohledem na „Ki“ zjišťuji, že nepřítel bude nejspíše hned za rohem. Těsně před tím, než zahnu, se přitisknu zády ke stěně a opatrně vykouknu – a opravdu. Je tam. Ale až na druhém konci rozlehlé místnosti – prakticky není šance, že bych k němu doběhl nezpozorován. Zběžně prohlédnu místnost a všímám si trámů vyčnívajících ze zdi kousek pod stropem. Čekám, kdy se nepřátelský strážný otočí stranou, rychle vybíhám kolem rohu a pomocí háku se vytahuji na první ze zmiňovaných trámů. Měřidlo Ki hlásí, že jsem to zvládnul – ale jen tak tak… Opatrně přeskakuji z jednoho trámu na druhý, až stojím téměř přesně nad strážným. Čekám - a když se otáčí zády, skáču na zem a usekávám mu hlavu. Ale zdá se, že jsem přeci jen na něco zapomněl – chodbou, kterou teď již mrtvý strážný hlídal, se blíží jeho kolega. Na poslední chvíli se mi daří se kotrmelcem ztratit z jeho zorného pole – a opět čekám. Už si všimnul mrtvoly a běží k ní – a přímo kolem mě. Chyba, kamaráde. Další chladnoucí mrtvola – tentokrát s rozpáraným břichem - svědčí o tom, že koukat na mrtvé kamarády nosí smůlu… Já se ovšem nezdržuji a zdravý jak rybička pokračuji dál.

Za chvili jeden z nich padne a druhý se na vás vrhne. Ententýky dva špalíky...

Ty fanynky jsou prostě neodbytný.

Tak takhle nějak vypadá Tenchu 3 v akci. Alespoň teoreticky. Spousta plížení, taktického vyčkávání a tichého zabíjení. A věřte tomu nebo ne, je to celkem zábava. Tedy alespoň do okamžiku, kdy nějakým nedopatřením zemřete (nejčastěji trapným pádem do hlubin některé z pastí či propastí) a musíte čekat dobře dvě minuty, než si hra odbude všechny ty výběry předmětů, pohyb po mapě, pár rad do života a samozřejmě nezbytný loading. A pak jdete celou misi pěkně od začátku… A pak znova a znova – a pak zase další mise a znova a znova… Ale pořád je to ještě aspoň trochu zábava… Ovšem je tu i jiná možnost:

Běžím dlouhou chodbou. Rychlým pohledem na „Ki“ zjišťuji, že nepřítel bude nejspíše hned za rohem. Po zahnutí se ocitám v rozlehlé místnosti a opravdu. Je tam. Ale až na jejím druhém konci– prakticky není šance, že bych k němu doběhl nezpozorován. Ale koho to zajímá? Běžím k němu – aha, už si mě všiml. Tasí a rozbíhá se mi vstříc. A chodbou, kterou teď již zburcovaný strážný hlídal, se blíží jeho kolega. Už si mne také všimnul a vyráží. Chvíli se spolu kočkujeme, ale nemají šanci. Po nějakých dvou, třech minutách jsou mrtví. Já sice skoro taky, ale od čeho by jinak byly všechny ty léčivé čutory a rýžové hrudky – o oživovačích nemluvě? Něco málo pozřu a zdravý jako rybička pokračuji dál.

Před...

...a po mé "mírové" intervenci.

Ano, i takhle se dá Tenchu 3 hrát. A věřte tomu nebo ne – je to celkem o ničem. Problém je v tom, že po nějaké době marných pokusů plných dlouhých čekání na tu chvilku, kdy se strážný podívá stranou, vás tahle možnost, vyznačující se rychlostí a přímočarostí, sama zláká do svých osidel. A tím vás připraví prakticky o jediný prožitek, který vám hra nabízí. Ale může být ještě hůř, jen poslouchejte:

Běžím dlouhou chodbou. Rychlým pohledem na „Ki“ zjišťuji, že nepřítel bude nejspíše hned za rohem. Po zahnutí se ocitám v rozlehlé místnosti a opravdu. Je tam. Ale až na jejím druhém konci– prakticky není šance, že bych k němu doběhl nezpozorován. Ale koho to zajímá? Běžím k němu – aha, už si mě všiml. Tasí a rozbíhá se mi vstříc. A chodbou, kterou teď již zburcovaný strážný hlídal, se blíží jeho kolega. Už si mne také všimnul a vyráží. To je chvíle pro mne. Ladným saltem skáču na asi dva metry vysokou dřevěnou konstrukci kousek od vchodu a čekám. Ač jsem tam jako na dlani, oba strážní zmateně pobíhají pode mnou a marně mne hledají. Po chvíli se jeden otočí a zamíří přímo k propadlé podlaze v jednom z rohů místnosti, do které s naprostou samozřejmostí skáče a padá vstříc jisté smrti na útesech o pár set metrů níže. Druhý strážný schovává meč a zmateně pochoduje po místnosti. Čekám - a když se otáčí zády, skáču na zem a usekávám mu hlavu. Mrtvola padá k zemi. Já se ovšem nezdržuji a zdravý jak rybička pokračuji dál.

Zklamání za zklamáním

Jak jste jistě pochopili z poslední „herní ukázky“, AI vašich nepřátel nedosahuje nijak závratných  výšin. Spíše naopak. Nepřátelský ninja s ledovým klidem hodí na zem bombu a pak si stoupne přímo na ni a čeká, kdy vybouchne. A pokud má opravdu dobrou náladu, ani se nenamáhá s házením a s bombou s již zapáleným doutnákem v ruce vás začne nahánět po místnosti.

VS multipalyer v akci.

 Šup hlavičku do košíčku.

Ale AI není to jediné, co dělá hru dobrou nebo špatnou. Jedním z dalších faktorů je například design misí. Ten v Tenchu 3 není špatný – pokud tedy odhlédnete od faktu, že mise za všechny tři bojovníky absolvujete v týchž lokacích, jen s drobnými změnami (jako například že s Rikimarem jdete zámek odzdola nahoru a za Ayame odshora dolů) a jiným rozestavěním nepřátel. jako alespoň malá náplast na takto limitované herní prostředí máte možnost jít každou misi postupně třikrát – pokaždé s jinak rozestavěnými strážemi. Sice pěkný pokus o nastavení celé kaše, ale přiznejme si to na rovinu - poněkud slabý.

Další z těch „poněkud slabších“ součástí hry je její příběh. Když jsem pochopil, o co vlastně jde, vybavil se mi památný díl Dallasu, ve kterém se zjistilo, že posledních 156,32 hodin seriálu byl vlastně jen sen a že Boby neumřel, ale spí v posteli s rukou v nočníku. Tady je to něco podobného. Rikimaru sice zemřel, ale protože je ninja, tak vlastně nezemřel. A stejně na tom jsou i všichni záporňáci v čele s jistým Tebnraim, takže je potřeba je zabít ještě jednou a znova – a pokud možno definitivně. Nebo aspoň do příštího dílu – a tím samozřejmě opět a zase zachránit lorda Gohdu a s ním i celé Japonsko 16. století před věkem temnoty a zla. A aby to nebyla zas až tak úplná nuda, budete mít kromě Rikimara k disposici ještě další dva bojovníky s vlastními příběhy, které jsou víceméně stejně originální jako ten výše popsaný.

Když se dva perou, hráč hraje.

Mladá paní, mohla byste mi tu katanu na chvíli podržet?

Další z věcí, které se ne tak úplně povedly, je grafika. I o ní se dá mluvit jen stěží – člověk marně přemýšlí, co říci a neurazit… Takže asi takhle: Grafika není špatná. To není. Na druhou stranu není ani dobrá. Je prostě… Průměrná. Místy téměř až hezká, ale většinou vypadá tak nějak nepřirozeně. Obzvláště když v jednom okamžiku zjistíte, že nejen jsou ty nohy vaší postavy od sebe dál, než je šířka trámu, na kterém stojíte, ale navíc ještě asi půl metru nad ním a napůl zabořené ve stěně. A to nemluvím o okamžiku, kdy váš TÉMĚŘ realisticky vyhlížející hrdina zachrání cosi na způsob anime postavičky trpící evidentně podvýživou na hranici přežití. A pokud takto vypadá i hlavní rádce vašeho lorda… No, snad si rozumíme…

Ty lepší zprávy

Ovšem dlužno poznamenat, že Tenchu 3 má i své kladné stránky. Za jednu z nich by mohl být považován systém, který vám umožňuje za určitý počet (9) ze zálohy zabitých nepřátel získat v každé misi jednu speciální dovednost, jako například lepší kombo, schopnost viset na stropě nebo útočit ze skoku odrazem od stěny. S tím, že některé schopnosti jsou všem postavám společné, zatímco jiné (především různé speciální formy útoku) jsou pro jednotlivé charaktery specifické.

Kdybych včas věděl, že k těm obrázkům budu muset vymýšlet popisky, nejeden z nich by tu nebyl. Třeba tenhle.

Zavři oči, brouku.

Dalším – alespoň relativním – přínosem jsou předměty („přes 30 autentických zbraní a předmětů ninjů“, abych použil slov autorů), které jednak v misích nacházíte a jedna získáváte po jejich skončení v závislosti na dosaženém hodnocení. Většina z nich je sice celkem na nic, ale když se začnete nudit, dají se s jejich pomocí protáhnout příjemné chvilky strávené s touto hrou o další… Asi tak hodinu…

A pak je tu multipalyer. Na výběr máte klasické VS a CO-OP mise. VS nepřináší prakticky nic, co byste nečekali, ale CO-OP je už o něco originálnější. Postupně během hry do něj získáváte další úrovně, z nichž každá má svůj specifický úkol. Od pobití určitého počtu nepřátel v časovém limitu přes souboje 2 hráči VS 2 bossové ze hry až po mise, kde v omezeném čase a VELMI nepřehledném terénu musíte získat body za několik současných (zdůrazňuji slovo SOUČASNÝCH) zabití ze zálohy. Jedinou nevýhodou obou multiplayerových módů je fakt, že vertikálně rozdělená obrazovka na přehlednosti hře příliš nepřidává – spíše naopak…

Plížením plazením vpřed.

Tak TAKHLE dobře Tenchu 3 v praxi nevypadá - tohle je prostě klasická ukázka oficiálního screenshotu.

A konečně asi posledním, ale jednoznačně největším kladem celé hry je její hudba. Vzdáleně připomíná samply, které jsme mohli slyšet ve Way of the Samurai, ale tam, kde ve WotS vynikaly především moderní hudební nástroje, tam Tenchu nechává zaznít klasické zvuky různých kytar a podobně. Výsledkem je téměř stejně úžasný hudební zážitek, který nakonec dost možná zůstane posledním důvodem, proč tuhle hru vůbec ještě hrajete…

Závěr

A na konci celé recenze bude samozřejmě jakési celkové shrnutí. V něm hodlám konstatovat, že ač z tohoto textu asi Tenchu 3 nevyšla zrovna nejlépe (a věřte, že celkem oprávněně), není to v principu špatná hra. Ale není ani nijak závratně dobrá – prostě jen „průměrně dobrá“. Jinými slovy – máte-li rádi tento žánr, můžete si Tenchu: Wrath of Heaven koupit, ale jsou tu i lepší alternativy…

Grafika: 6/10
Zvuk: 5/10
Hudba: 9/10
Hratelnost: 6/10

Možná vás Tenchu 3 bude opravdu bavit. Možná chvíli – ale moc dlouho asi ne.

Celkové hodnocení: 7/10