The Dwarves: Epická pohádka na dobrou noc (recenze)

Kdysi dávno, pradávno, v roce 2003, vydal saský spisovatel Markus Heitz knihu zvanou Die Zwerge, tedy Trpaslíci. Naši malí fousatí hrdinové ušli dlouhou cestu, stali se best-sellerem a nyní dokonce dostali svou vlastní hru.

Skvělý příběh, úžasná hratelnost, nádherný svět – toho všeho jsme se měli ve hře dočkat. To hlavní, co jsme dostali, je ale kniha samotná, jen podaná v jiné podobě. Nacházíme se ve 21. století a na herní experimenty nenarážíme poprvé, stačí si vzpomenout na studio Telltale. Povedl se i tento experiment?

Krvavá pohádka

The Dwaves vás přenese do světa, ve kterém trpaslíci drží místo světové průmyslové i vojenské velmoci. Je tedy jejich povinností zaručit, aby ve světě vládl mír, a hordy zlovolných skřetů nedokázaly překročit jejich mocné hradby. Kvůli zradě jednoho trpaslíka se to ale nepovedlo a svět se potýká se smrtelnou hrozbou.

Snad si mě nikdo nevšimne

V ten okamžik vstupujete do akce vy, řadový trpaslík jménem Tungdil, jenž slouží u jednoho mocného mága. Po oddané práci vás mág pošle na dobrodružnou výpravu s cílem předat jinému mágovi důležitý pytel kouzelných věcí. Za své výpravy však zjišťujete, že jste tak trochu jedním z kandidátů na trpasličí trůn a že jste možná jedinou nadějí na záchranu celého království od absolutní porážky.

Kolik nepřátel se vejde na mou sekeru?

Od příběhu se raději vzdálíme, jen dodám, že je vskutku povedený. Jeho styl je poněkud zvláštní v tom, že vám bude připomínat pohádku, ale je tak drsný, že byste ho desetiletému klukovi asi nedoporučili. Podříznutí hrdla, tuny mrtvých… svým stylem asi láká spíše starší, alespoň 15leté příznivce. Zda styl sedne vám, záleží jen na vašem vkusu.

Nutno také dodat, že příběh je přímočarý a vedlejších úkolů se dočkáte jen poskrovnu. Rovnou zapomeňte na průzkum světa. Občas se dostanete do města nebo prozkoumáváte nějakou oblast. Vždy se však jedná o malé úseky, které jsou součástí hlavního příběhu a ničeho jako rozmanitých hor v Zaklínači se nedočkáte.

Mlčeti zlato, mluviti stříbro

Svou knižní předlohu vám hra hodí do tváře hlavně tunami dialogů a popisů. Bohužel v tomto ohledu vývojáři dost negativně nevychytali hranice mezi knihou a hrou. I když se chlubí cutscénami, většinou probíhají dialogy v nějakém mrtvém prostředí, velmi často dokonce na herní mapě.

Cesta vede pořád dál...

Je sice hezké, když vám popíšou středověkou krčmu – to samé ale dostanu i v knize za 300 korun. U hry totiž, tak jako ve filmech, nemáte tolik používat fantazii. Samozřejmě je hezké, když si můžete předem domýšlet, co se asi stane, prostředí si však chcete prohlédnout. Ve hrách opravdu nestačí popis vysoké zrzavé ženy, musíte ji vidět a její pocity vycítit z animace.

Zpočátku vám třeba tento styl nebude vadit a texty si budete užívat. Postupně se však neustálým sledováním textu v monotónní krajině zkrátka unavíte. Texty jsou chytře promyšlené, často na ně navazují úkoly, které mají dle vašeho odpovídání různá řešení. Tak zkrátka proč vývojáři nemohli svět v tomto ohledu více představit a dát vám pocit, že hra je v tomto ohledu zcela jiným zážitkem než knižní předloha.

Pocit hrdinství je na místě

Škoda je to zejména proto, že kvůli popisům nedostala hra prostor věnovat se významnějším věcem. Kupříkladu na povahu vašich společníků není brán dostatečný důraz. Všichni jsou zajímaví a ke všem můžete mít silný vztah, jenže kvůli popisům, které mohly být zobrazeny animacemi, jsem si k nim vztah dokázal vytvořit až v posledních fázích hry, přičemž mnoho silnějších momentů zůstalo dostatečně nevyužito.

Pokud navíc neumíte anglicky, neuděláte si k postavám vztah ani ke konci, poněvadž chybí česká lokalizace. Možná se časem dočkáme alespoň fanouškovských titulků.

Popadni sekeru a zabij deset skřetů

Text a vyprávěcí postup není úplně špatný, ale jeho promyšlenost a zajímavost je postupně více a více zabíjena přehnaným lpěním na knižním originálu – což mu zkazilo celý potenciál. Něco podobného můžeme říct i o hratelnosti, která je chytře promyšlená, ale silný potenciál, který ze hry cítíte v prvních okamžicích, je ten tam.

Pár odvážných proti celé přesile - klišé, které se do hry pekelně hodí

Je to taktické RPG. Můžete sice hrát za jednotlivce, to však není zábava a za chvíli budou vaši parťáci nehybně ležet na zemi. Musíte tedy zastavovat čas a každému z vaší až čtyřčlenné skupiny zadat nějaké úkoly. Určujete zejména kdo má kde bojovat a jaký speciální útok má použít.

Provedením to připomíná taktický mód v Dragon Age: Inquisition. Z pohledu ze shora zadáváte vašim společníkům pokyny proti doslova desítkám až stovkám nepřátel. Styl je to dost zábavný a mnohdy budete dokonce využívat prostředí na vcelku zajímavých mapách. Jediným problémem je, že se postupně stává stereotypním.

S nepřáteli se utkáte v mnoha různých prostředích

Zážitek je sice postupně doplňován novými hrdiny, kteří získávají nové schopnosti a zároveň se utkají s pár novými nepřáteli. Jenže kvůli tomu, že vaše hrdiny nemůžete dostatečně vylepšovat a upravit jim třeba výstroj, budete mít všechny dávno prokouklé. Herní styl postupně spěje k tomu, že děláte to samé a nemáte k tomu motivaci, poněvadž se nemůžete těšit na nějaký pěkný nový meč nebo helmu.

Školácké chyby

Trnem v oku je také například špatně nastavená kamera. Nemůžete se při zastavení času pohybovat s kamerou jako ve strategiích, poněvadž v centru kamery je vždy vámi označená postava. A aby toho nebylo málo, z nějakých důvodů má hra problémy se skálami, steněmi atd., kterými vám kamera nedovolí projít.

To se projevuje zejména v tom, že když začínáte bitvu v rohu mapy, vůbec nevidíte, odkud se skřeti vlastně valí a musíte s hrdiny kousek popojít. Kamera vám totiž vaše bojovníky ukazuje pouze kolmo ze shora.

Herní svět je nádherný, škoda že není bez chyb

Při chůzi vám navíc ostatní postavy nenásledují a jsou-li nepřátelé daleko, musíte zadat pokyny všem a chůze trvá zbytečně dlouho. Právě kombinace zmíněných zbytečností způsobila, že hratelnost na ovladači není ideální a dokonce i já, jakožto konzolista, doporučuji koupit si hru nejlépe na PC.

Do třetice všeho špatného vás trápí bugy. Nejotravnějším je ten, kdy vyšlete speciální schopnost, na které často záleží úspěch bitvy, ale ona se neaplikuje. Každopádně magické krystaly, které by vás schopnost stála, zmizí. Jiným typickým bugem je, že se celá hra zastaví. Můžete sice hýbat kamerou, ale nikdo se nehýbe a všichni stojí na místě jako zkamenělí.

Jsou malí, ale šikovní

I přes to, že takřka ve všech prvcích trpaslíci něco ztrácí, dokonce ani grafika se moderním titulům nevyrovná, nemůžu hru z čistým svědomím kompletně zkritizovat. Vzpomeňte si například na Life is Strange, což je spíše interaktivní film nežli hra, ale svým stylem je to neuvěřitelně nádherné dobrodružství, na které se nedá zapomenout.

Ve hře nechybí ani podhorská dráha

Nebojte, nebudu tak mistrovské umělecké dílo, jakým je Life is Strange, srovnávat s The Dwarves. Každopádně i tato parta hrdých vousáčů má své kouzlo. Možná to neměla být přímo kniha a hernímu systému se mělo dát ještě pár hodin práce. Existuje však důvod, proč byly kdysi populární textovky a někteří fajnšmekři se jim stále věnují.

The Dwarves není textovka, je to interaktivní kniha. Její kvalitu však musíte posuzovat z pohledu, co od hry vlastně chcete. Já jsem něco jako knihu očekával a díky tomu se mi hra líbila. Bohužel k dokonalosti toho musí vývojáři ještě hodně doladit.

The Dwarves je kniha, ze které se z nějakého důvodu stala hra. Má sice hodně chybiček, pokud však zvládáte cizí jazyk a chcete si mimo hraní také něco přečíst, možná je tento titul určený přímo vám.