The Last Guardian: neposlušná bestie (recenze)

Poslechni, ty bestie!

Probouzíte se v jeskyni. Když se rozhlédnete kolem, zjistíte, že ji s vámi sdílí ne moc přátelský tvor, který vypadá, jako kombinace krysy, orla a psa, zkrátka Trico. Jednoduše jste vhozeni do děje a není vám nic vysvětleno. Kde jste? Co je ta potvora zač? A jak se vůbec máte dostat domů?

Scéna, kdy vás Trico chytí až ocasem, není jen jedna

Po tom, co Trica nasytíte zeleně světélkujícími sudy, konečně můžete opustit jeskyni a tady to celé začíná. Rád bych napsal, že vás čekají hodiny a hodiny epické výpravy za svobodou, ale bohužel to tak není.

Ve skutečnosti budete dlouhé chvíle trávit tím, že se budete snažit Tricovi vysvětlit, co po něm vlastně chcete. Můžete s ním totiž komunikovat pouze náznaky, které ovšem nefungují tak dokonale, jak to vývojáři z Team ICO plánovali.

Trico se tak časem pro vás stane koulí na noze, která vás sice posune dál v příběhu, ale stále se s ní musíte vláčet. Častokrát dochází k situacím, kdy víte kudy dál, ale zaboha nemůžete přijít na to, jak se tam dostat.

Stále ukazujete Tricovi, kam má skočit, ten ale nereaguje a jen kňučí nebo si sedne. Pak přijde hledání jiné cesty, protože tudy to asi opravdu nejde. Omyl! Když to s Tricem zkusíte ještě jednou, tak na to místo najednou vyskočit dokáže.

Na Tricově hřbetě budete každou chvíli

Tady právě vidím ten největší problém The Last Guardian. Jak se s Tricem stále nemůžete domluvit, čím dál rychleji vám docházejí nervy a přicházíte o pocit, že Trico je váš přítel a ochránce. Přicházíte o ten pocit, na kterém Fumito Ueda chtěl vystavět celou hru.

Tohle se ale naštěstí v pozdějších fázích hry zlepšuje. Trico už tak často neodmlouvá a také konečně poznáváte alespoň část příběhu. V prvních hodinách hraní je to ale čisté utrpení a s prvním příběhovým videem přijdete do styku až někdy ve třetině hry. The Last Guardian si tak sice zachovává pocit mystična, ale v kombinaci s Tricem to nepůsobí moc dobře.

V Last Guardian se dostanete na velmi tajemná místa

Je tady ještě jedna věc znepříjemňující hraní, a to kamera. Jde to poznat hlavně v těsnějších prostorách. Když si ještě k tomu vylezete na Trica, kamera občas začne dělat pěkné psí kusy. S kamerou prakticky pořád musíte manipulovat. Když ji necháte na pokoji, tak se zaměří na Trica, nebo se úplně zastaví.

Lahodí uchu, ale ne oku

Co se ale nedá hře upřít, je perfektní soundtrack, který má na svědomí Takeshi Furukawa. Jeho výtvory znáte už z předchozích prací týmu Ico. Ani takovou věc se ale vývojářům nepodařilo využít tak, jak by mohli. Většinu herního času totiž ve světě The Last Guardiana panuje ticho.

Hudba se rozezní jen v soubojích, nebo při nějaké epické scéně. Těch ale není tolik, kolik by mohlo, a když už na ně dojde, není to ani nic nečekaného. Snad jen s výjimkou poslední scény.

Velmi vratkým oslím můstkem se dostáváme k soubojům. Chlapec sám nic nezmůže, takže všechnu práci musí obstarat Trico. Proti vám stojí jakési zbroje pohybující se pomocí magie. Nemohu to říct s jistotou, protože to, kdo vybudoval všechny ty stavby, nebo jaký mají účel, nikde vysvětleno nebylo.

Po tom, co Trico dobojuje, ho musíte pohladit. Tím ho uklidníte. Když na to přijde poprvé, je to celkem příjemná featura, ale když to musíte dělat pokaždé, když se objeví nepřítel, už to tak příjemné není. 

Při prvním setkání Tricovi není zrovna do tance

Do boje se můžete zapojit alespoň částečně. Na začátku hry naleznete zrcadlo, které vyzařuje paprsek. Když ho někam zaměříte, Trico na to místo vyšle blesky ze svého ocasu. Tuhle mechaniku ale budete využívat spíš při řešení puzzlů. Při soubojích na to nějak není čas.

Navíc když si vás každou chvíli hodí nepřítel na záda. Z jeho sevření se dostanete tak, že budete mačkat všechno, co jde. Ono to pak nějak dopadne. O zrcadlo ale během chvíle přijdete a znovu se s ním setkáte téměř na konci, takže na většinu hry hrátky se zrcadlem odpadají.

Práce na The Last Guardian trvaly bezmála 10 let a je na něm do jisté míry vidět, že byl tvořen ještě pro třetí Playstation. Na současné generaci určitě vypadá líp, než by vypadal na PS3, ale v porovnání s dnešními hrami se opravdu nejedná o žádný zázrak.

Videosekvence vypadají lépe, než samotná hra

Když jste vrženi do hry, všechno kolem je šedivé a vybledlé. Možná to byl tvůrčí záměr, ale nevypadá to dobře. To se ale mění s tím, jak stoupáte k vrcholu údolí. Konečně se ukáží sluneční paprsky a hra najednou není tak k zahození. Grafické zpracování ale celkově patří do průměru. Za zmínku stojí snad jen Tricovo peří, které je opravdu uvěřitelné.

Tohle není pro každého

Další věc, která se nedá Tricovi vzít, je jeho velikost. Když vás vynáší stále výš a výš, opravdu máte pocit, že sedíte na velké bestii. Obzvlášť v druhé polovině hry, kdy se z utrpení způsobené Tricovou neposlušností mění na okouzlující zážitek. Trico vás vynáší do výšin a vy si jen užíváte okolního světa, který je zahalen tajemstvími.

Konečně jsme se dostali ke slunečnímu svitu

O příběhu konkrétně neřeknu nic. Jen snad, že se odehrává na dvou rovinách. Jedna je současnost, kdy sledujete příběh chlapce a bestie, jak si k sobě hledají cestu a společně se pokoušejí dostat dál.

Na té druhé je vyprávění událostí předcházejících tomuto dobrodružství, které mi zabralo něco přes 10 hodin. Hra jde ale dohrát za méně než 5 hodin, což jsem se dozvěděl z trofejí. Díky Tricovu neposlouchání a možná i mojí nešikovnosti se herní doba více než zdvojnásobila.

The Last Guardian je pokračovatelem titulů Ico a Shadow of the Colossus. Na minulé generaci konzolí by hra jistě zaznamenala daleko větší úspěch. Dnes už ale mechaniky, které mohly působit revolučně, spíš hře lámou větev pod nohama.

I tak jde ale o v celku vydařený zážitek, který si ale užijí jen ti, kterým je podobný styl her sympatický.  Pokud mezi tuto sortu lidí nepatříte, raději se mu vyhněte.