V zákulisí Doupěte: prosinec 2004 – nový šéfredaktor

Zcela zastíněna vydáním papírového Doupěte a předvánočním šílenstvím proběhla na Doupěti malá změna: dosavadní šéfredaktor Kamil Gric odešel do papírového Doupěte a na jeho místo nastoupila moje maličkost. Jak to celé proběhlo? Jaký byl můj první měsíc na Doupěti? Co všechno se v prosinci v zákulisí Doupěte stalo? A vůbec, co to tady ten blázen (to jako já) blábolí? Tak odpovědi na všechny tyhle otázky nabízí následující článek.

Článek ze zákulisí Doupěte se zase jednou vrátil. Natrvalo? Možná. Nevím. Co vím je to, že mi přijde dobré mít nějakou možnost se vyjádřit k dění tady na Doupěti a poněkud odlehčenou (a pro Doupě vcelku nestandardní, zato silně introvertně zaměřenou) formou se s vámi podělit o to, co se stalo a jaké to tady je...

Papírový časopis

Samo o sobě se mě vydání papíráku nijak netýkalo, ale přeci jen se s Kamilem a jeho skvadrou už nějaký ten pátek znám, takže jsem se o celé dění zajímal. Ono ostatně nešlo ani dělat nic jiného, když máme stoly proti sobě:o)

Jak se blížilo datum vydání, Kamilovo nadšení (a únava) se blížily absolutnímu maximu. Ty hodiny strávené noční prací se na něm trochu podepsaly, ale odnesl si z toho jen trochu šedivých vlasů a v kýblu pod paží uzlíček nervů; čili nic, co by stálo za zmínku. A abych se přiznal, jeho nadšení bylo nakažlivé. Každý den jsem prosil, aby mi ukázal stránky, které už mají připravené pro tiskárnu – aspoň jednu, aspoň kousek, aspoň rožek!

Kamil Gric, můj předchůdce, můj momentální šéf a k tomu ještě šéfredaktor papírového Doupěte. Pějte mu vivat!

A pak Doupě vyšlo. Na ten den asi jen tak nezapomenu – na moment, kdy jsme se dozvěděli, že DVD je vadné. Ale ač by se dalo čekat, že Kamila a jeho pobočníka Honzu to po těch týdnech dřiny zlomí, stal se pravý opak. Telefony zvonily, sekretářky pobíhaly, klávesnice klapaly, CPU se přehřívaly... A nakonec to dopadlo dobře. Nikdo nespáchal sebevraždu, nikoho neutloukl dav rozzuřených čtenářů (které stihla včas rozehnat naše milá milice) a DVD vyšlo nové a lepší (jako Arizonská pěnice po setkání s Limonádovým Joem).

Nový šéfredaktor

Zcela zastíněna přípravami na vydání papírového Doupěte proběhla na webu výměna šéfredaktorů. Zatímco Kamil Gric, který nám tady šéfoval od května, odešel (ne do věčných lovišť) do papíráku, na jeho místo nastoupila moje maličkost. A vzhledem k tomu, že Kamilovo šílenství kolem časopisu v té době vrcholilo a já měl co dělat, abych nějak ukočíroval web, jedinou zmínkou o této výměně byla krátká větička v článku věnovaném papíru (no jen hledejte - poctivý nálezce dostane malé bezvýznamné kádrové plus do mínusové tabulky!).

Pravdou je, že v tom okamžiku mi to ani nevadilo. Prosinec je nejrušnější měsíc v roce a já přesně v této době dostal od Kamila do rukou celé Doupě, které mi je přenechal se slovy (nevím, zda cituji přesně): „Promiň, musím běžet“. A pak odběhl. Kam? Nevím s jistotou, mělo to ale něco společného s časopisem.

A já tu najednou zůstal sám. Člověk by si řekl, že to musí být skvělý pocit, když dostanete do rukou takovýto web a můžete si s ním dělat prakticky co se vám zachce. A upřímně – byl to skvělý pocit. Asi osm sekund. Pak jsem otevřel redakční email a bylo po pocitu; najednou tu byla jen práce.

Moje maličkost - kdo zapěje vivat, ten si to schytá!
Mimochodem, malý komentář k této fotografii - nejsem na ní ani v depresi, ani po "večírku" - jen hraji svoji nej nej hru (Tekken) na největším evropském turnaji (Absolution) proti nejlepšímu evropskému hráči (Noman) a moc mi to nejde (výsledek 6:2 v můj neprospěch mluví za vše)

Od toho okamžiku bylo už pořád něco. Kde vezmu náhradu za redaktory, co odešli do papíráku? Kdo napíše recenzi na tohle? Kdo domluví tamhleto? Kdo zařídí onohle? Nezapomněl jsem na něco? A kam se, sakra, poděl můj plyšák?!?

Za to, že jsem prosinec přežil (víceméně) ve zdraví, tak nakonec vděčím své přítelkyni, která se postarala hlavně (mimo jiné) o to, abych u počítače neumřel hlady; a pak redakčnímu týmu za to, že přežili mé zaučování se během zmatků, kterých jich byl prosinec plný.

Ale jinak je to šéfredaktorování vážně skvělá práce...

Vánoční sezóna 2004

Jak jsem již napsal výše, Vánoce by sice měly být svátky klidu a míru, ovšem tohle tvrzení má asi stejnou pravdivostní hodnotu jako prohlášení, že World of Warcraft je nudná RTS. Jen se zeptejte všech těch prodavačů, kteří musí za jeden měsíc obsloužit víc lidí než za celý zbytek roku. Jen se zeptejte policistů, kteří čelí celé armádě kapsářů; a proč byste se rovnou nezeptali i těch kapsářů, kteří mají lovnou sezónu a mohou si nohy ušlapat a ruce ukroutit, jen aby zajistili sobě i svým blízkým živobytí. Konečně, zeptejte se i sami sebe, jak pohodové se vám zdálo prodírání se vánočními davy v centrech měst. Těchhle lidí se klidně zeptejte; ale rozhodně – rozumíte, ROZHODNĚ! – se na Vánoce neptejte herních žurnalistů.

Pro ty jsou totiž vánoce časem totální smrti. Tam, kde normálně za měsíc vyjde jeden dobrý titul, jsou teď tři; a tam, kde je jeden průměrný, jich je deset. O nepovedených kouscích nemluvě.

Martin Zavřel, předchůdce mého předchůdce, šéf konzolí a k tomu člověk, co mě na Doupě přivedl. Pějte mu vivat!

Hráč – řekněme – „běžného“ ražení nemá problém; prostě si vybere ty nej tituly a k nim jako bonus to, co ho láká – a těší se, jak má na celé vánoční svátky o zábavu vystaráno. Ne tak herní žurnalista, budiž Bill Gates proklet. Za normálních okolností se redaktoři o hry rvou; ale o Vánocích tomu je přesně naopak. Šéfredaktor aby je s karabáčem kolem dvora honil, aby si aspoň toho Halfa na recenzi vzali a pár řádků o něm sesmolili. A není se čemu divit...

On totiž takový recenzent, sotva je mu hra vnucena, musí ji co nejrychleji odehrát (žádné schovávání si na lepší časy svátků, holenku!), zrecenzovat ji a potom ještě obhájit před čtenáři, kteří mají na věc jiný názor než on. A teď si představte, že na tohle všechno má sotva pár dní, protože potom už jsem tady zase já, můj karabáč a další hra na recenzi.

A víte, co je na tom nejhorší? Pak přijdou vánoční svátky a nebohý recenzent najednou zjistí, že nemá co hrát; protože všechno má už za sebou. A tak mu nezbude nic jiného, než se dívat na inteligentní zábavu v našich milých televizích ve společnosti celého zbytku rodiny.

A to je pro dnešek vše. Uvidíme se ještě? Uvidíme, zda se uvidíme. Pokud se donutím k tomu, abych za měsíc zase něco o zákulisí Doupěte napsal, tak určitě. A když ne... No, tak minimálně jednou nějaký můj nástupce určitě zkusí obnovit pochybnou tradici téhle série doufajíc (podobně jako já), že se vám (to jako našim čtenářům) takto aspoň trochu zavděčí. A na to se dá říci jen jediné: Blázen! Hoďte na něj síť!

Diskuze (8) Další článek: Čerstvé novinky ze světa Tekkenu

Témata článku: , , , , , , ,