Hraní některých her v redakci má zcela zničující vliv na produktivitu práce okolí. Zvlášť když takovou činnost provozujete v „neherní“ části redakce, kde se okolo usazení kolegové snaží psát zpravodajství na Živě.cz, radit čtenářům časopisu Jak na počítač či s pohlednými grafičkami vytvářet stránky nejnovějšího Computeru. Proč o tom mluvím?
Protože právě v takové situaci jsem se chladnokrevně ponořil do světa druhého Pataponu, se sluchátky na uších, podupávaje si do rytmu praštěných, a přeci tak dobrých skladeb. A drze jsem remcalům kolem tvrdil, že pracuji.
Však jsem se také na Patapon 2 náležitě těšil – první díl jsem v recenzi vychvaloval a doufal jsem, že totéž budu moct dělat i teď. Mohu předeslat, že jsem se dočkal tak nějak napůl. Na první pohled se toho změnilo jen malinko. Stále máte ve své moci armádu chodících očiček, jež bezhlavě, oddaně a nadšeně následují jakýkoli z několika rytmických příkazů.
Patapon je přes bezpočet obětí vašeho tažení příjemně infantilní a roztomilou hříčkou
Do rytmu skladeb naťukáte face buttony jednotaktový rytmus, který Pataponi zopakují a vykonají. Takže pro útok tam nasázíte pon-pon-pata-pon (kolečko-kolečko-čtvereček-kolečko) a země zrudne krví vašich nepřátel. Tedy ne tak úplně – Patapon je přes bezpočet obětí vašeho tažení příjemně infantilní a roztomilou hříčkou.
Vzhůru dolů!
V prvním díle bylo vaším úkolem přes kopec misí vléct Patapony světa kraj, aby našli bájné TO (v angličtině tedy „IT“). Hra končila u oceánu úspěšnou stavbou velikého korábu a cestou do země zaslíbené. Jenže tam Pataponi svedli marnou bitvu s obrovským krakenem, který je hravě porazil a poslal kamsi na širý oceán, kde pak ztroskotali v nepřátelské zemi, jíž se teď musí probít. Matně si vzpomínám, že podobně hodnotný příběh jsem vyrobil ve třetí třídě základní školy; možná jej mám ještě někde jako odstrašující relikvii dětství schovaný. Na druhou stranu si přiznejme, že pořizovat si Patapon 2 kvůli příběhu je stejné jako sledovat s Ozzákem Bergmana, tedy tzv. „koukat na béčko“.
Podstatné je, že začínáte s holým okem a všechno si musíte vybudovat od větvičky. Nováčci jsou tímto za vodou (navíc mohou zvolit jednodušší obtížnost), veterány čeká známé postupné objevování bubnů, struktur ve vesnici, melodií, materiálů, „receptů“ na Patapony a všech dalších radovánek.
Pataponagement
On totiž Patapon není jen o slepém běhání bandy malých očiček do rytmu bubnů – ve skutečnosti je vydatně přikořeněn zvláštní směskou strategických rysů a principů. Základem vašeho putování je vesnice, která vám především nabízí přístup k povinným i nepovinným misím a managementu vašich očiček. Tedy Pataponů, ten Visine nechejte na jinou příležitost.
Patapon 2 nabízí asi ty největší změny, právě co se podivných bytostí týče. Hned zkraje se vám do rukou dostane přerostlý hrdina, který na sebe umí převzít podobu libovolného typu Patapona, navíc ale disponuje silou, jaká se spustí v okamžiku, kdy jste ve fever módu přesní v rytmu. Problémem nižší obtížnosti je, že když schopnosti hrdiny-Tatepona učiní vaši armádu fakticky nezranitelnou, tak pokud vyloženě nevyvádíte blbiny, ztrácí hra na výzvě.
Pochopitelně přibyly nové typy Pataponů. Toripon vnese do vaší armády prvek letectva v podobě ptáků vrhajících oštěpy, zatímco Robopon je takovým neúmyslným odkazem na všechny krolly válečníky z našich mladých let strávených u Dračího doupěte – tupý stejně jako kameny, kterými však umí způsobit devastující škody. Poslední novinkou je „kouzelnický“ Mahopon, jehož použití je takové hodně specifické a zprvu neefektivní.
Ještě i v době milionů polygonů má své místo stylizace, talent a umění
Nejvýznamnější novinka souvisí se samotnou výrobou Pataponů. Stále jsou zapotřebí finance a materiály, ale navíc každému očičku přibyl vývojový strom, do něhož můžete investovat. Obyčejného vojáka můžete povyšovat na další vývojové stupně, přičemž na určitých místech odemknete nový typ jednotky. Aby byla větší legrace, každý stupeň můžete ještě posilovat investicemi do vyšších levelů.
Tento systém je rozhodně zajímavý, nicméně současně ruší to, v čem první díl hry exceloval – přímočarost a jednoduchost. Občas se přistihnete, že trávíte spousty minut nad počítáním větviček a kamenů a projížděním jednotlivých stromů, jen abyste vyšli se surovinami a nepokazili si armádu. Nevylučuji, že se zrovna na tohle můžete klepat jako moje sestra na občanku, ale spíše je to aspekt, který v handheldové hře nemá svoje místo.
Kupředu zpět!
Když se však s vyspělejším způsobem množení očiček vyrovnáte, nic vám nezabrání pustit se do herních misí. Základ je totožný s minulým dílem: buď vyrazíte na lov, pustíte se do dobývání cizího území, nebo si dáte férovku s bossem. Jenže stejně, jako tomu bylo minule, nevede cesta přímo kupředu – naopak se často, přečasto budete muset vracet do již navštívených míst, abyste posbírali cenné suroviny pro výrobu Pataponů, bez nichž se dál neposunete.
Vrcholem rozpaků jsou speciální mise, určené mimo jiné pro multiplayerové hrátky, do nichž si donesete zvláštní vejce, které pak ve čtyřech hrdinech bráníte, resp. se v časovém limitu snažíte porazit bosse. Abyste to neměli tak snadné, při opakování se limit snižuje, což později povede k něčemu, co má svojí podobou o něco blíže ke slovu „frustrace“ než ke slovu „zábava“.
TIP: Zvlášť zpočátku asi nejvíc oceníte hrdinu v roli Tatepona – jeho schopnost učinit vaše jednotky nezranitelnými je k nezaplacení.
Multiplayerová složka je do hry zakomponována z důvodu, který mi unikl jako dnešní večerníček. Koordinace v rytmické hře je opravdu něco zázračného, takže dokud se nedomluvíte s ostatními, že jdete, tak prostě nejdete – a i potom jsem často měl pocit, že se dění na obrazovce odvíjí od aktuálního kurzu akcií na singapurské burze. „Porcování medvěda“, resp. dělení odměn na konci funguje podobně záhadně, už tolik mi však nevadilo, neb jsem obvykle vybral většinu kořisti.
Pataponumé
Jsem vás teď trochu strašil, pravda, ale Patapon 2 je přes své nedostatky mimořádně dobrá hra. Má jedinečné charisma, které neunikne ani lidem s nepřekonatelným odporem k tomuto typu her. Ti si hraní s Patapony možná nakonec ani pořádně nezkusí, ale z jejich tváří vyčtete zájem, od něhož je už jen krůček k zapálení, jaké si pro hru možná vypěstujete vy.
Patapon 2 přináší spoustu nových úžasných skladeb, jež si jednoduše zamilujete. Dokonce několika mým známým vyzvání telefon úvodní melodií ze hry, a to jen z toho důvodu, že jsem jim (bez ukázky hry) tuto skladbu poslal. A jakmile vás Patapon takhle chytne, hravě překousnete opakování již prošlých misí, lehce překombinovaný mikromanagement i jistý stereotyp (byť hra pochopitelně přidává nové povely, konkrétně tři).
Vedle divokého soundtracku nemohu opomenout zmínit podmanivé grafické zpracování, které dokazuje, že i v době milionů polygonů má své místo stylizace, talent a umění. Herní prostředí jsou variabilní, zobrazované jednotky překrásně roztomilé, bossové fantasticky úžasní a… víte co? Jestli máte PSP, a naopak nemáte nic proti rytmickým hrám, zahrajte si Patapon 2 sami.