Zapomeňte na roztomile kreslené adventury překypující humorem. Dnes ráno se neprobudíte v kouzelnickém hávu, ale v kůži zabijáka, který míní splnit svůj úkol za každou cenu. V brutálním a depresivním DreamWebu není místo pro slitování. Dneska je hvězdou večera smrt.
DreamWeb existuje několik miliard let. Tvaruje historii, současnost i budoucnost. Brání poruše rovnováhy dobra a zla, která udržuje svět v pohybu. Úzkostlivě střežená stabilita Sítě Snů je nyní poprvé v historii ohrožena. Sedm lidských bytostí, které mají potenciál Síť zničit, začínají pomalu objevovat své skryté schopnosti. A dostanou-li šanci dosáhnout konečného stádia poznání, svět skončí. Ne hned, ale pomalu. Zbylé síly se spojí a zničí dosavadní strážce. Otevřou bránu do jiných světů, čímž vnesou do Sítě chaos a zlo. Zlo, které prosákne do snů a myšlenek lidí. Lidé si nic neuvědomí, ale celkový vývoj bude vést ke zkáze. Města budou růst. Splodiny v ovzduší zakryjí oblohu. Hrabivé vládní systémy donutí lid dříve či později rozpoutat nukleární válku, končící totálním vyhlazením. Proto je strážci vybrán člověk, mající za úkol zabránit tomuto kolapsu. Několik týdnů se probouzí s nočními můrami, aby nakonec při vizi apokalyptické budoucnosti částečně pochopil a vydal se s nejasnou představou a příjmením první oběti na své krvavé tažení. Servítky stranou, sekyru do ruky.
Atmosféra je mocná čarodějka. Kdybyste někomu hleděli přes rameno na obrazovku, jak se sluchátky oddává hraní této netradiční adventury, asi byste si za jeho zády významně zaťukali na čelo. Na první pohled totiž opravdu není o co stát. V rozlišení 320x240 zabírá okno samotné hry asi tak čtvrtinu obrazovky a lokace jsou proto vykresleny velice titěrně. Pokud ale začnete pěkně od začátku, téměř nebudete mít šanci nepříjemnému pocitu z grafiky podlehnout. Přinejmenším v mém případě se tak stalo. Příběh je totiž velice chytlavý a v kombinaci s úžasnou hudbou vytváří téměř dokonale depresivní atmosféru. Ne však takovou, jakou bylo možno pocítit třeba při hraní Sanitaria (a to bylo tedy hotové delirium), ale spíše smutnou a tajemnou. Nemalou měrou k tomu jistě přispívá fakt, že v této hře není ani špetka humoru, což je tentokrát ku prospěchu věci. Zůstává pouze Ryan a sedm lidí, jejichž sílu musí radikální metodou převést do Sítě. A mimochodem, ta grafika vůbec není špatná.
Systém hry je vcelku originální. Ze začátku se sice zdá být projíždění každého milimetru místnosti a braní zde nalezených věcí jako obyčejná tyranie, po několika prolezených lokacích se to ale stane běžnou rutinou a dá se s tím poměrně spokojeně žít. Na celou situaci je nahlíženo netradičně shora, takže vidíme půdorys dotyčné místnosti a při troše fantazie také četné lupy ve vlasech zúčastněných osob, kterým je vidět do ksichtu v podstatě pouze když leží (mrtvé, spící, souložící), popřípadě ve chvílích, kdy se sepnutýma rukama zlostně vzhlížejí k vašemu božskému oku. To se sice ve hře nikde nestane, ale co není, může být, že ano. Pod kurzorem se agilně hlásí titěrné, více titěrnější i ty úplně nejtitěrnější věci a zejména ty bývají většinou klíčové. Všechno se odehrává v blízké budoucnosti, proto se setkáme s jakousi směsicí současnosti a drobných futuristických prvků, které ovšem nepůsobí nijak nereálně a kdybych se zítra probudil a měl bych jimi vybavenou kancelář, vůbec bych se nedivil (dobře, trochu). Co se nyní ale marně snažím říci je to, že všechna tato zařízení (a život v budoucnosti vůbec) jsou perfektně vymyšlena. A autorům se také podařilo zachytit jeden prostý fakt - technika se mění, ale lidé zůstávají stejní. Velice na mě zapůsobila například scéna s velkolepou akcí kvůli obyčejnému ukradení bot. Ryan si takhle pochoduje po ulici a zničehonic se zpoza rohu vyřítí auto, které přistaví u chodníku. Vyskáčou z něj podivní chlápkové a skolí Ryana jakýmsi zvláštním elektrickým bičem. Rychle mu servou jeho ošuntělé boty a vozidlem zase odjedou. Podivnost sama.
Stejně jako prostředí nepostrádá logiku ani umístění jednotlivých věcí a Ryanovo konání. Zajímavá je možnost použít k provedení některých akcí různé předměty se stejnými vlastnostmi. Nezáleží na tom, jestli vylijete do útrob elektronického bezpečnostního systému chlorovanou vodu, kterou doma napustíte do malovaného hrnku nebo špinavou močku z odpadní roury, přinesenou v pivní láhvi, o kterou jste předtím připravili pohozeného bezdomovce. Takových předmětů sice není mnoho, ale i tak tato možnost potěší. Na druhou stranu je DreamWeb snad až příliš jednoduchý a dá se bez větších problémů dohrát za jeden den.
Na co jsem to jenom... ach ano, brutalita! Inu, jak to říci? Víte, existují hry, kde se zabíjí jako na jatkách, ale všechna ta stříkající krev a po zemi rozseté vnitřní orgány jsou přece jenom spíše k smíchu. Ne tak v DreamWebu. Zde se zabíjí málo, ale pokaždé to stojí za to. Usilovné přípravy na každou vraždu kontrastují se situacemi z jiných her, kde obvykle stojíte s porážecí pistolí uprostřed sedativy zklidněného stáda prasat (alegoricky řečeno). Stejně tak se liší pocit z dobře vykonané práce, který osvěží vaši mysl pokaždé, když slavnému zpěvákovi vystřelíte mozek z hlavy, rozmáčknete tunovou bednou prachatého byznysmena, připravíte jistou ženu o dolní polovinu těla (a pak s ní vedete rozhovor, opravdu nechutná scéna), popřípadě když strážci sekyrou rozvinete až po kolena zástěru ze střev. Pokud vím, DreamWeb byl jednou z prvních her, které na obalu hrdě nesly červený štempl s velikou osmnáctkou od příslušné organizace.
A to je všechno, všecičko. Jak těsně před svojí smrtí prozrazuje poslední ze Sedmi, tento příběh neskončí nikdy dobře. Mocných není sedm, ale osm. Ryan zemře jako poslední a stane se také součástí DreamWebu. Pak dostane nový život. A zase zemře. A pokud nezemřel definitivně, běhá v tomto cyklu dodnes. A řve touhou po hmotě...
PS: Příběh hry se dá efektivně použít proti Jehovistům, kteří chodí periodicky navštěvovat domácnosti s jejich vizemi zničení veškerého zla (vyzkoušeno - už k nám nechodí).