Europa Universalis 2 – neobyčejná realtime strategie

Platforma: PC
Typ hry: ekonomická real-time strategie
Multiplayer: Internet/LAN
Minimální konfigurace: procesor 266 MHz, 64 MB RAM, 2MB grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 450 MHz, 128 MB RAM, 430 MB na HDD, 2MB grafická karta
Testovací konfigurace: procesor 1,4 GHz, 256 MB RAM, 430 MB na HDD, 64MB grafická karta
Výrobce: Paradox Entertaiment www.paradoxplaza.com
Distributor hry: Strategy First www.strategyfirst.com
Distribuce v ČR: CD Projekt

Vymyslet něco originálního začíná být v herní branži čím dál větší problém, ať už se jedná o adventury, akční hry nebo strategie. Europa Universalis je důkazem, že to přesto není nemožné. Co byste řekli strategii, která je plně svázaná s historickými událostmi? Láká vás srovnat své schopnosti s panovníky dob nedávno minulých? Pokud ano, jste na správné adrese.

Evropské dějiny jsou odjakživa sbírkou střetnutí, válek a složitých diplomatických jednání, které se staly pro mnoho zemí smrtelné. Spousta malých zemí zanikla nebo se včlenila do větších uskupení, naopak mnohé říše se postupem času rozpadly a vznikly malé nezávislé státy. Země, které neměly schopné politiky, diplomaty a vojáky, nepřežívaly dlouho a brzy byly poraženy schopnějšími protivníky – tak o tomhle je ve stručnosti hra Europa Universalis 2 (dále jen EU2). Vyberte si svůj stát a snažte se jej udržovat, vylepšovat a rozšiřovat v průběhu několika staletí, konkrétně v letech 1419 až 1820. Název je trochu zavádějící, protože EU2 nabízí země a mapy celého světa.

Ač se toto téma může zdát omšelé a neoriginální, EU2 není obyčejnou tuctovou strategii. Ne každá strategie má takový pohled na historii. EU2 je totiž na dějinách doslova závislá. Ať už si vyberete jakýkoliv národ, vždy budete ovlivněni schopnostmi panovníka, který v té době vašemu státu vládl a událostmi, které se tenkrát staly. Takže ať chcete nebo ne – v roce 1517 začala reformace církve a můžete se postavit na hlavu a stejně bude půlka Evropy protestantského a půlka katolického vyznání. Pokud budete vlastenci a zkusíte hrát za český stát, tak minimálně zpočátku budete (jako ve skutečnosti) aliančně svázáni s Rakouskem a Uhrami. Francie se v jednu chvíli rozdělí na protestantskou a katolickou, Anglie bude mít skoro vždy ne zrovna přátelské vztahy se Skotskem atd. Zkrátka dokonalé hodiny dějepisu nenásilnou formou.

EU2 nabízí kromě tutorialu osm kampaní a možnost multiplayeru. Pokud se vám to zdá málo, vězte, že v době kdy píšu tuto recenzi, je na oficiálním webu EU2 (www.europa-universalis.com) k dispozici něco málo přes čtyřicet volně přístupných kampaní ke stáhnutí. Takže zvolíte si zemi (k dispozici je snad každý stát na světě, který v té době existoval) a pustíte se do hry. Bohužel i když jste absolvovali celý tutorialový maratón, stejně nebudete vědět, co dřív dělat. K tak složité hře jakou EU2 rozhodně je, je na začátku každá rada dobrá. Problém spočívá v tom, že v tutorialu je vše dopředu připraveno a stačí jen kliknout na označené tlačítko, zatímco v samotné hře je každá věc neskonale těžší. Navíc se švédští autoři nijak nevyznamenali s ovládáním, které je zbytečně složité a uživatelsky nepřátelské. Přitom by mnohde stačilo přidat pár tlačítek a několik odkazů. Například se dozvíte, že máte obsadit provincii Astrakhan, avšak nikde není ani zmínka, kde byste ji měli hledat, a tak musíte prohledávat celou mapu (která obsahuje několik stovek provincií), než ji najdete.

Jak už jsem v předchozím odstavci nakousl, hra rozhodně není jednoduchou klikací realtime strategií. Ač se jedná o „realtimovku“, stylem hry se docela podobá Civilizaci. Provincie v EU2 mají podobné funkce jako města z Civilizace. Starají se o výrobu vojáků, vybíráte v nich daně a stavíte budovy. Vojenští stratégové budou možnostmi hry trochu zklamáni, protože v průběhu celé hry můžete verbovat pouze tři druhy pozemních jednotek (pěšáky, kavalérii a artilerii) a tři námořní, které se pouze v závislosti na vyzkoumané technologii vylepšují. Na druhou stranu jednoduchost přináší výhodu v tom, že nemusíte dvě hodiny zkoumat, která jednotka je pro danou činnost lepší.

EU2 rozhodně není vojenská strategie. Hlavní náplní hry je diplomacie a ekonomika a až po nich přicházejí ke slovu zbraně. Zatímco na armádu se můžete někdy úplně vykašlat, peníze potřebujete vždycky. A získat je můžete jen z daní a obchodu. Výši daní bohužel nijak ovlivnit nelze (kromě vyhlášení „daně z války“), a tak vaše pozornost musí směřovat k obchodníkům. V závislosti na počtu kupců, které pošlete do tzv. obchodních center (kterých je v celé Evropě asi 10), a jejich talentu vyděláváte potřebné peníze do státní kasy. Čas od času je obchodník z centra vyhozen konkurenty, čemuž se však můžete bránit uzavíráním dohod s cizími státy.

Tímto se dostáváme k diplomacii. Vaše možnosti jsou docela široké a stačí jediný chybný krok a můžete dostat svoji zemi do velkých problémů. Můžete uzavírat královské sňatky, obchodní smlouvy, uzavírat aliance anebo vyhlašovat války (!). Ve hře nemůžete jen tak posbírat armádu a vyrazit proti svému sousedovi. Pro každou válku musíte mít důvod. Pokud vyhlásíte válku bez zjevné příčiny, jste za to penalizováni ztrátou mezinárodní prestiže a také nestabilitou ve vlastní zemi. Z nestability může vypuknout ozbrojené povstání a vy můžete být poraženi dřív než překročíte hranice. Nepříjemné je, že útok na jeden malý státeček, může vyvolat smrtící reakci velmocí, které mají s tímto trpaslíkem smlouvu – i na to si musíte dávat pozor. Naštěstí, pokud takový případ nastane, si můžete okamžitě protivníka udobřit mírovou smlouvou a menším či větším obnosem peněz.

Cílem vašeho snažení jsou ve většině případů tzv. vítězné body (Victory Points). Ty vám počítač uděluje na základě vaší úspěšnosti v boji, plnění speciálních úkolů a dalších několika faktorů. Tento systém je možná originální, ale rozhodně není nijak motivující. V praxi můžete pomocí jednoho pořád se opakujícího úkolu získat velký počet bodů a díky nim zvítězit v celé hře, což je docela nuda. Naštěstí si můžete podmínky vítězství v kampani nastavit sami (např. na počet nově dobytých provincií).

Až překonáte úvodní zmatek a pochopíte některé složité postupy hry, dostaví se celkem tvrdý pocit vystřízlivění. Pokud hrajete za nějakou menší zemi (jako např. český stát) zjistíte, že v podstatě nemáte co dělat. Všechno se točí kolem peněz. Peníze dáváte hlavně do výzkumu, platíte z nich armádu, budovy a různé upgrady. Postupem času peníze ubývají a vy musíte čekat, dokud nějaké opět nevyděláte, a to může (právě u malých zemí) trvat roky. Pokud zrovna probíhá nějaká válka, je všechno v pořádku a vy nevíte, kam dřív skočit. Bohužel v dobách míru jen zrychlujete čas hry, protože se skoro nic pořádného neděje. Občas se sice vyklube hláška typu „nenadálé povstání na Moravě“, ale to vás většinou nijak neohrozí.

Stejné je to s politikou – můžete nastavit poměry mezi aristokracií/plutokracií, centralizací/decentralizací, počtem vojáků a jejich kvalitou atd. Když toto menu otevřete, určitě vás všechny tyto možnosti ohromí, jenže v samotné hře je můžete měnit jen jednou za deset let, což je sice reálné (reformy skoro vždy trvají dlouhou dobu), na druhou stranu docela protivné, když musíte předělávat domácí politiku sto let, abyste dosáhli kýženého výsledku.

EU2 je (naneštěstí pro nás) hra, kde okrajové národy jsou zkrátka jen taková třešnička na dortu pro úplný zážitek ze hry musíte zvolit nějakou opravdovou velmoc. Hra potom získává hned větší náboj – spravujete rozsáhlé území - tedy máte větší armádu, můžete si víc dovolit vůči svým sousedům no a uznejte sami, že se dvěstětisícovou armádou v záloze se vyjednává přece jen o něco lépe než s ušmudlanými dvaceti tisíci.

Navíc, na rozsáhlém území se více projevují náboženské problémy, a tak máte hned o starost víc. K dispozici je něco přes desítku náboženství od katolictví, přes islám, hinduismus až k základnímu pohanství. Postupem času (opět v závislosti na historické skutečnosti) se objevují vlivem reformace další odnože křesťanství. Upřímně řečeno problematika náboženství nesplnila má očekávání – pokud budete dostatečně nábožensky tolerantní, nemusíte mít přílišné obavy. A pokud vám přesto dělá nějaká provincie potíže, pošlete tam jednoduše své misionáře, kteří se pokusí překonvertovat místní obyvatele na tu „správnou“ (tedy vaši :-) víru.

Jak můžete vidět z okolních obrázků, severští autoři se po grafické stránce nechali inspirovat deskovými hrami. Není to sice moderní 3D prostředí, ale ani jednoduchá 2D mapa neuráží a navíc je docela přehledná a s pohybujícími se jednotkami docela roztomilá. Pokud vlastníte dostatečně nadupané PC, můžete hru sledovat až v rozlišení 1280x1024. Zvuková stránka hry se omezuje jen na pár maličkostí, a přesto má menší chybičky – občas se při střetu dvou armád vojáků s kopím ozve střelba. Hudba se snaží být autentická (historická), což nemusí vyhovovat každému. Pro mě byla zezačátku pravým utrpením, ale po několika hodinách jsem si zvykl a už mi nevadila.

Europa Universalis prostě není obyčejná realtime strategie. Jedná se o docela zajímavý pokus převést turn-based základy do komerčně úspěšnější realtime podoby. Svým originálním pohledem na historii, obrovským počtem států a kompletní mapou celého světa určitě zaujme nejednoho stratéga. Hra ale není určena pro široké vrstvy hráčů už kvůli svému složitému ovládání, které pravděpodobně odradí spoustu potencionálních hráčů. Tuto skutečnost přiznávají sami autoři už v intru hry – „This game is dedicated to our fans“, tedy tato hra je věnována našim fanouškům. Co když se jimi stanete právě vy?