V žánru FPS, odehrávajících se na bojištích 2. světové války vládne naprosté mrtvo. Mrtvo tiché a beznadějné, srovnatelné snad jen s mlhou nad hroby 2D stříleček. Jako by snad ona dojná kráva naposledy zabučela, odhodila plechovou helmici a utekla kamsi za obzor.
Však vzpomeňte, jak jsme před osmi lety lamentovali, že WW2 titulům chybí originalita, atmosféra i svobodný svět. A za kacíře jsme veřejně prohlásili každého, kdo si dovolil naznačit, že by vší té akci mohlo být za pár let naprostý konec. Vypravme se do minulého desetiletí s krátkým ohlédnutím za tituly, které dokázaly peklo největší z válek uchovat v zásuvce s nálepkou „velmi zábavné“.
Milníky zaniklé éry, aneb co přinesly tituly…
Hidden & Dangerous a H&D 2 (1999 a 2003)
Srovnávat Hidden & Dangerous s kteroukoliv z níže popisovaných FPS je jako srovnávat předsíň s ložnicí. Je až neuvěřitelné, co se v té druhé dá dělat. Taktický mód, souboje na ledovci, v Indočíně, naprosté ticho, nebo masové pohřbívání za zvuku fanfár. Vše se smí, vše se dá – dokonce i střílet po esesácích mezi šumavskými salašemi. Když se ani takovéto neuvěřitelně dobré hry nedočkají svého pokračovatele, bude v herním světě zřejmě cosi v nepořádku.
Return to Castle Wolfenstein (2001)
RTCW nabízí hodně, pokud ovšem nelpíte na konzervativním zpracování světového konfliktu. Akční boje v týlu nepřítele, ponurou, místy hororovou náladu, zajímavé zbraně i rozmanitost. A jakýsi vlastní život každé mapy, na které si zaslídíte. Nekonečné kouzlo znovuhratelnosti a atmosféra, jež se připomene s každým pohledem na podzimní oblohu.
Medal of Honor: Allied Assault (2002)
„Ať si bez krve laskavě trhne nohou…“, adresoval kdysi jeden frontman tuzemské hudební skupiny zakladateli televizní stanice Nova. Splnitelnost tohoto výroku se odráží v prvním dílu Medal of Honor, který v uragánu tanků, bazuk, samopalů a kulometů upřel hráči pohled na přirozené pojivo takovéto vřavy – krev. Ale co, i tak to byla jízda. Jen kdyby všechny „vykrádačky“ velkofilmů (Zachraňte vojína Ryana) byly alespoň z poloviny tak dobré jako MOHAA…
Call of Duty (2003)
V herní počin přeměněný seriál Bratrstvo neohrožených, tvrdili ti, kdož o seriálu neměli nejmenší povědomí. První díl Call of Duty zabodoval plnotučností zuřivých bojů, rozmanitostí válčišť a znepřátelených stran. Pro frenetickou akci si člověk tenkráte ani neměl povšimnout, že seběhnout z vyznačené cestičky se tak nějak nesmí.
Medal of Honor: Airborne (2007)
Tohle se vážně povedlo! Ze zbraní čišela surová síla, někteří Němci byli opravdoví parchanti a ve výběru a způsobu likvidace cílů vládla „frajhajt“. Nepřátelé v závěrečných fázích byli sice trošinku přitažení za vlasy, ale hra i tak ukázala, že pokud na Němce zaútočíte na místě, které je pro ně důležité, bude reakce rychlá a hodně krvavá. A hodně zábavná!
Z druhé strany za stranu druhou
A pojďme si to říci hned narovinu. Hráčské obecenstvo si žádá německou kampaň. Hrdinských eposů o obětech Spojenců už tu bylo tolik, že se téma jejich zásluh zvnitřku zcela vybrakovalo a zaniklo. Vždyť německá armáda, ač historiky kritizovaná a pamětníky nenáviděná, bojovala po čas druhé světové války ze všech armád nejdéle, nejintenzivněji a prakticky na čtyřech světadílech. A rozhodně nesestávala jen z vrahů a opravdových nacistů.
A právě pocity zdaru i zmaru napříč šesti lety válčení by hra měla rozhazovat plnými hrstmi. Hráč musí být při tom, když si geograficky nevelký, avšak lidnatý stát v uniformách od Hugo Bosse podrobil celou Evropu, aby se nakonec s umírající vidinou tisícileté říše sám v prach obrátil. Německá armáda hrála vabank a chtěla urvat mnohem víc, než by i s požehnáním Štěstěny bylo možné.
Historii stále píší vítězové, stejně tak se traduje, že historie je lemována zbraněmi. Proto by i tvůrci měli popustit uzdu fantazii a přijít se svou vizí reality v momentech, kdy by lpění na faktech zastíralo poselství hry bavit. Koneckonců, směr cesty již naznačila série Company of Heroes i některé zdařilé fanmódy. A jak by se to celé mohlo jmenovat? WW2: Rise and Fall of the Invaders, Hitler´s Great Blunder, The Nazis March, WW2: Europa on Fire, War Rage: Nazi´s Strike, The Offensive of Evil, 1939–1945: Germany at War…vyberte si.
Trh počítačových her našeho velkého souseda je stále silný, proto by ani s těžištěm evropských prodejů nebyl problém. Německá omladina by na novinku stála fronty. Problémem by v tomto ohledu však byla názornost vyobrazení zvěrstev páchaných příslušníky německé branné moci, potažmo jednoznačné přisuzování viny německé straně. V Německu stále existuje poměrně rozsáhlá klika vlivných, kteří nacisty líčí jako „ty hodné“ a vyzdvihují německé zásluhy v boji proti asijským hordám. Snahám zvnějšku utnout hře tipec by se případný vydavatel rozhodně nevyhnul.
Ale když to přestál Activision s nelidsky brutálním titulem Call of Duty: World at War, pak je i nemožné možné. Vždyť co je pár poprav civilistů ve vyhlazovací válce proti zmasakrování „celého letiště“, které už jsme mohli na obrazovkách monitorů spatřit tolikrát. Bylo by zkrátka nutné zabránit tomu, aby hra nepůsobila jako encyklopedie německých zločinů na straně jedné, na straně druhé pak nedej bože jako prostředek propagace nacistické zvůle.
Na moři, na zemi, ve vzduchu i na pancíři
Hrdinou ideální hry z druhé světové nemůže být „nadlida“, schopný v jediné ráno zachránit prezidenta, odvézt děti do školy a návdavkem odletět na Mars. Pokud to má být alespoň trochu k uvěření, musí být hrdina z normálního těsta. A musí jich být víc.
Do hloubi všech světových stran se tak vydáte v roli pancéřového granátníka divize wehrmachtu Joachima Mentlichera, pole neoraná rozryjete v kůži tankisty SS Melchiora von Eisenbacha. Války však dávno nejsou vedeny pouze na pevninách, proto se o své místo v kokpitu hlásí pilot střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87 Stuka, Sepp Neumann. K rozlousknutí plovoucích krunýřů nepřátelských flotil bude připraven i kapitán u-bootu Lothar Güntke.
Že nejde o nějaký pomyslný výběr z hroznů, vám musí být jasné. Zastoupení příslušníků odlišných armádních složek je zpestřením akce, stejně tak ale posiluje psychologické poselství hry. Jeden vojáka píše domů dopisy, druhý trýzní zajatce. Třetí je rozsévač smrti a přesto zbabělec. A čtvrtý je jen chladnokrevný taktik. Jde o komplexní pohled na válku očima útočníků, objektivitě se meze nekladou.
Pro názornou ukázku stačí zhlédnout některý z válečných filmů či dokumentů, kde se často opakuje jedna tatáž částečně zinscenovaná momentka. Zaprášení vojáci tam s cigaretou v koutku přebíjejí ukořistěné zbraně. Jednomu se v obličeji zračí naprostá odevzdanost, druhý daruje kameře křečovitý úsměv, další se raduje nad bohatstvím kořisti, poslední bledne strachy před nálety plechových ptáků. Kdo z nich, obyčejných, mohl v roce 1941 tušit, jak to celé skončí?
Za boha Bodana, pěchota vpřed!
Pro rozšíření zorného pole by hra měla zabrouzdat také na porady generálního štábu, kde se generalita velkohubě pře o prioritách válečných „jednoletek“. Nástin cílů a způsobů jejich dosažení přímo na mapách a tabulích německých nejvyšších velitelů coby brífink – to aby se i méně znalý hráč „něco“ dozvěděl o kontextu operačního plánu.
Velení v misích samotných by pak připadlo hráči, potažmo některé z vyšších šarží po dosažení dílčích cílů mise. Důležitá je svoboda a příklon k psychorealistickému pojetí. Pokud pěšáka zastaví urputná kulometná palba, bude hledat cestu obchvatu anebo posily – nejlépe s radiostanicí. Jestliže tankistu odhalí baterie dobře ukrytých protitankových děl, zaryje se do terénu a přivolá těžší obrněnce pro dloubnutí tankovým kýlem.
Pilot Ju 87, aby si neodletěl na dovolenou s Fischerem a zpět, bude limitován pravděpodobnými pásy nepropustné protiletecké obrany a svazy rychlejších stíhaček. A ponorkář zná zhruba stejný počet způsobů, jak se nechat zabít, stejně tak, jako se před smrtí ukrýt.
Legendární střety a zbraně – nutné
Hra by neměla být neschopna ukázat některé zlomové události války a zejména pak zbraně a technický vývoj napříč roky. To vše klade zvýšené nároky na vývojáře, neboť děl, tanků, pěchotních zbraní, letadel a modernizací ponorek tu zkrátka bude hodně. V tomto ohledu novinka charakter encyklopedický mít musí.
V Call of Duty a Medal of Honor si tvůrci vystačili s erárním podáním několika málo obrněnců, což byla ohromná chyba. Válka zdaleka nebyla tak jednotvárná, jak nám ji spousta autorů v minulosti naservírovala. A rozhodně se neobešla bez koní, houfnic, polních kuchyní a nepředstavitelného randálu všude kolem. Výstřel těžké zbraně, jejíž třesk skrze reproduktory prostoupí celým tělem, je zkrátka nutnost!
V botách německých vojáků tak projdete Polskem, Norskem, Nizozemskem, Belgií a Francií. Afrika je poměrně „provařená“, Balkán a řecké ostrovy – to je novinka. Divoké vlny Atlantiku jsou vděčnou a nekonečně hlubokou studnicí nápadů. Ve hře nesmí chybět například první setkání se sovětskými středními tanky T34/75 a těžkými KV1, od kterých se střely tanků německých a protitankových děl odrážely jako kroupy od kapoty automobilu.
První takové setkání ve hře způsobí paniku a budete to právě až vy, kdo v poli přijde s myšlenkou otočit proti nim mocné „flaky“. Řeč je samozřejmě o kultovních 88mm kanonech, jenž byly primárně vyvinuty pro ničení vysoko letících vzdušných cílů a to až do výšky deseti kilometrů.
Operace Tajfun aneb útok na Moskvu. První vážný zvrat ve válce, nikoliv dílčí nezdar. Tanky, chlouba wehrmachtu, poprvé stály. O koně se stály fronty s ešusem v ruce a teploty začaly klesat pod minus čtyřicet stupňů… A zatímco Melchior odstraňuje z pojezdových kol kameny zmrzlého bláta, Sepp už zuřivě shazuje bomby jen kousek od Kremlu. Herně zpracovat osud „sedících kachen“ ve Stalingradu by byl pro tvůrce těžší oříšek – krátký, „ukecaný“ survival by prostředí odpovídal lépe než akční průchod velikášsky pojatou městskou mapou. Či možné ještě lépe – co si s 6. armádou ke Stalingradu nejprve jen dojít?
Dalším prostorem pro herní válčení je maďarská fronta, zejména pak Balatonská „ofenziva“, kde byly naděje německých tankových vojsk definitivně utopeny v moři bahna a zašlapány náporem sovětských těžkých tanků a těžkých stíhačů tanků. Je logické, že by do opravdu masivních bitev současně nastupovali tři z našich čtyř hrdinů – příslušník motorizované pěchoty, tankista a letec. Angažovat ponorkáře například u Prochorovky asi nebylo to pravé ořechové.
Východní fronta nabízí nepřebernou paletu bitev a bitviček. Z těch mohutných například dobývání Sevastopolu Němci, nebo německé průšvihy, které vešly do dějin jako Korsunská kapsa a bitva u Kamence Podolského. Další „povinnost“: dočasný optimismus ofenzivy v Ardenách, nasazení těžkých tanků König Tiger a drcení spojeneckých vojsk směrem na belgický přístav Antverpy. Až do chvíle, než začne Němcům docházet palivo. Také boje o Prahu v závěru války by rozhodně nebyly k zahození – zde však nejspíš navěky půjde o misi z říše snů.
Ústup a týl? Proboha, proč ne?
Ústup je útok naruby. Ústup kvůli zkrácení fronty není ústup. Ústup je nutnost, pokud čelíme něčemu, na co zkrátka momentálně „nemáme“. Definovat ústup je možno nesčíslněkrát a jak říká válečná logika, i bezdůvodný ústup je zapříčiněn nějakým důvodem.
Jakým způsobem hráče nejlépe přimět, aby uvěřil? Když bere životy po stovkách a sám je ve smršti zvané blitzkrieg nedotknutelný? Nikoliv. Musí dostat pořádný výprask! Musí zakusit úskalí ústupových bojů před plně rozjetým parním válcem, který se na něho právě valí.
Jednotky utrpěly sérii hořkých porážek, a proto se musely začít stahovat. Zoufají si nad nepřízní počasí (to šlo Němcům dobře) i vývojem na bojišti, vedou rozpravy nad vyřazenou bojovou technikou, zpochybňují všechno a všechny, jmenují viníky neúspěchu. Bez toho se ve válečné hře prostě neobejdete. Ve FPS se zpravidla jen útočí, ale takové „umetání“ ústupové cestičky, kladení stromových min, budování zábran a „festungů“, podpora sniperů, vypalování sídel, demolice kolejišť a jiné pozdržovací operace – i to vše je možné zpracovat s velkou mírou invence.
Představte si… systematický ústup se proměnil v úprk, když se víc a víc jednotek začalo tísnit před dlouhým mostem. Náhle je okolí zasypáváno sovětskými granáty. Za výšinou už pískají pásy nepřátelských tanků. Velení na kótě 13 přebírá panika. Joachim už ví, že se mostovka změnila v past a jeho jedinou nadějí je přeplavat chladnou řeku. Vrhá se do hluboké vody, samopal jej tíží. Přibližující se hřmot tankových motorů křísí jeho uvadající síly. Nad hlavami prolétá několik Ju 87 ze Seppovy letky, mnohým z nich narostl chvost černého kouře.
Najednou je most zasažen několika těžkými granáty, nepřítel se již přesně zastřílel na „punkt“. Pylony pod tíhou šestice tanků povolují, praskají, mostovka se řítí k hladině. Hořící Tiger padá do vody jen pár metrů od Mentlinchera, plameny pohlcuje řeka. Je to Tiger s taktickým číslem 161, jehož velitelem je Melchior… Pomůže mu Joachim, nebo se Melchior z únikového „oka“ vydrápe sám? Pokud pomůže, bude z východního břehu ostřelován prvním dorazivším sovětským průzkumníkem…
Tak jako tak, budou mít Melchior i Joachim v týlu o čem vyprávět. Autoři musí „vyždímat“ z jedné mapy co možná nejvíc, ale nesmí to být až příliš.
Život frontového vojáka sestává z jakéhosi kvarteta údělů. Z útočení, obrany, marodky a opušťáku. A právě domov, nejprve zázemí, poté fronta, by mohl být dalším pojítkem mezi lidskou a brutální podstatou našich hrdinů. Z toho vyplývá, že jak Melchior, tak i Sepp a Lothar, nebudou zírat na svět pouze ze svých válečných strojů. S hrnkem kávy v ruce budou naslouchat odvolaným důstojníkům, gramofon okupuje Lili Marleen, z dáli zaslechnou z tlampačů znějící propagandu, zhlédnou defilé Hitlerovy mládeže…
Za rok již nebe nad rodným domem zahalí mrak spojeneckých bombardérů. A tamtéž za dva roky se samopalem z první světové války jeden z hrdinů padne na barikádách.
Revoluce až na druhém místě
Když se hrdinové neválečných her dlouhé minuty věnují prohledávání mrtvých těl, hackování počítačů a kdoví čemu ještě, proč by i vojáci nemohli naplno žít svůj frontový a týlový, lidský život? Nuda? Ani ne. Vzpomínáte na první Vietcong? Česká hra kráčela po dobré cestě. A takovou FPS s ještě komplexnějším pohledem na válku chceme i dnes. Zvolit syrovější přístup bližší realitě, nabídnout válku jinak než z pohledu střeleckých soubojů. Umístit hlavní bitvy tam, kam byla soustředěna největší armádní uskupení znepřátelených stran.
Už žádné další výsadky nad Itálií a Francií, nebo steče jednoho a toho samého El Alamejnu. Vhodným kandidátem pro výrobu by bylo některé z renomovaných ruských vývojářských studií, které by, ač s trochou patosu, mohlo západnímu světu konečně ukázat, že jejich Velká vlastenecká válka byla tou válkou, která rozprášila hlavní síly Hitlerovského Německa. A pohled očima nepřítele by byl právě onou cestou, jak se vystříhat patosů nejokatějších. Čas již nazrál…
Co by mohlo být autorům velice nápomocno? V posledních pěti letech zaznamenaly opravdu výrazný technologický pokrok válečné dokumenty. Pro vývojáře je tak podstatně snazší vytvořit mapy dle reálných základů. Dokumentární cykly o druhé světové válce, kde se krom dobových záběrů (v barvě) ve stále větší míře objevují také moderní animace a infografiky (o poměru sil atp.), jim vše nabídnou doslova jako na dlani.
Pokud se pořádně zadíváte na obrázky, seznáte, že vše tu již jednou bylo. Ani ideální FPS z druhé světové války nemusí být za každou cenu revoluční, jde o neotřelé spojení osvědčeného a o vyváženost. A také o plnohodnotné hraní za ty, po kterých se doposud vždy jen střílelo.
Veledůležitou stránkou hry by pak zůstal hudební doprovod, navozující podobné nálady jako skladba použitá ve scéně z Olověné vesty, kdy četa prochází ruinami vietnamského města s cílem zlikvidovat nepřátelského odstřelovače. Akce musí bavit, průchod válkou zpustošenými místy děsit, klid zbraní a pobyt v týlu zcela vtáhnout do děje. Hráč to pochopil, vývojář by to vyrobil, leč vydavatel, vydavatel stále otálí…
Cíle hry jasně a stručně
- Umožnit hráči zúčastnit se konfliktu za „ty špatné“, za příslušníky bojových jednotek německé armády.
- Zapojit do války všechny složky německé armády, tedy Wehrmacht, Luftwaffe, SS a Kriegsmarine.
- Dát hráčům okusit pocity euforie z počátečních let válečného tažení až po naprostý zmar pozdního období roku 1944 a první poloviny roku 1945.
- Vtáhnout hráče do velkolepých bitev založených na historických událostech.
- Dovolit hráčům absolvovat mise (např. Polsko, Balkán a Kavkaz), které byť nejsou přesně zmapované, jsou alespoň pravděpodobné.
- Nabídnout pohled na život v zázemí, být jakýmsi prstem na tepně armádního kolosu.
- Představit opravdu široké množství výzbroje a výbavy používané mezi lety 1939–1945.
- Donutit hráče zamyslet se nad osudy i motivací jednotlivých vojáků a nesmyslností celé války.
- Vizuálně i akusticky musí titul hráče zcela uchvátit. Každá přestřelka a výstřel má být „malým svátkem“. Výstřel musí i tak trochu bolet, už žádný „šum svistu“ z houfnice ráže 150 mm.
- Hra musí zůstat FPS, avšak na způsob survivalu, zástupy nabíhajících nepřátel jsou (až na výjimky), stejně jako armádní simulátor, neakceptovatelné.
A jak to vidíte vy? Máte své vlastní fantazie a nápady, jak okořenit herní adaptaci jednoho z nejbrutálnějších světových konfliktů? Podělte se s námi v diskuzi!