Zamysleli jste se už někdy, jak je to s výběrem her? Rozhodně to není jen preference hráčů, vliv má spousta faktorů. V České republice se nejčastěji prosazují RPG, těsně následované FPS a TPS střílečkami. V USA, zemi s největším prodejem her a sídlem většiny vývojářských společností, je to prakticky opačně. I když, nejoblíbenější jsou obecně akční hry, kam mimo střílečky patří třeba taktické nebo bojové. Ostatní žánry následují až po nich a v každé statistice na jiném místě. V nich se také často objevují spíše typy, než žánry. Před pár lety byly hodně oblíbené hry o přežití aneb zombie všude, kam se podíváš.
Vycházelo se ze statistik pro USA a pro Česko. Z logických důvodů – v Česku jsme a v USA je jednak největší trh, jednak angličtina. S asijskými nebo jinými evropskými trhy by se tenhle článek nafoukl do rozměrů dobře rostlé obludy.
Máte svůj oblíbený žánr?
Počítačové hry jsou, stejně jako všechny před nimi, v zásadě vyprávěním. S tou výhodou, že do nich jako do jediných aktivně zasahujeme. Filmové žánry jsou oblíbené víceméně celosvětově, s pohádkou nebo rodinným filmem nikdy neproděláte a komedie také není zvláštní risk. Větší rozdíl je v knihách, kde má každá země své favority, jakmile je ale něco bestseller, prodává se všude (literární bože, zachraň nás před EL Jamesovou).
Hry jsou někde na pomezí, navíc jsou i přes obrovskou tržní hodnotu pořád nedoceněné mimo komunitu. Možná s tím má co dělat i kultura her jako taková, čtení nebo sledování filmů není bráno jako špatné nebo podivné. Pokud jste ovšem fanouškem her, minimálně jednou jste se určitě setkali s někým, kdo hry označil za ztrátu času, hráče za podivíny (nejhezčí označení) a celou herní kulturu jako neexistující. Protože co je na pytel, nemůže mít kulturu; tu si většinou spojujeme s galeriemi, výstavami a možná tím knižním a filmovým světem.
Ještě stále nedávná vlna střelců ve školách, co údajně chtěli naživo zažít svou počítačovou hru (jako Call of Duty, pamatujete?), tomu taky zrovna nepomohla. Ale to je na jinou debatu. Podle čeho tedy hráči vybírají „to svoje“?
Osobnost, povaha, kulturní zázemí
České a americké kulturní zázemí se zásadně liší, i když pořád ne tolik, jako povaha národa. Také se stěhovali hlavně puritáni, že. Nic pro náš ateistický státeček. Obě země vyznávají jiné hodnoty, což vědí už i reklamy. V Česku nejspíš uspějete s vtipnou a nápaditou (také jeden z důvodů, proč se od roku 2004 každé Vánoce díváme na kofoláckou reklamu s prasátkem se zahnutými zuby), zatímco Američané slyší na rodinné hodnoty.
RPG se vyvinuly z deskových her, ke kterým jsme měli přístup i přes blokaci západního světa. Ten se v době, kdy my jsme horko těžko sháněli počítač do programátorského kroužku, už v oblasti počítačových her vyvíjel dost slibně. Hry na hrdiny mají asi největší svobodu v tom, jak každý jednotlivý hráč postupuje. Volnost ve vedení dialogů a rozvíjení příběhů je jedním z hlavních znaků. To se s trochou nadsázky objevovalo i v textovkách, přestože, dá se polemizovat, jestli hráč prostě nemusel zkoušet tak dlouho, dokud se nestrefil do možnosti nagenerované autorem.
Akční hry jsou oproti tomu dost přímočaré, „jdi tam a udělej tohle“. Přesné splnění zadání je vyžadováno, mířit přesně, zahnout v pravou chvíli apod. I když ty nejnovější mají nejrůznější kombinace, třeba právě ve střílečkách už se téměř neobejdete bez taktiky. Na tu začínají cílit taky MOBA hry, přestože na začátku to byla prostě aréna, kde jste měli zrubat všechno, co se hýbe. Nějaký druh násilí a z něho pramenícího adrenalinu je prakticky nezbytná výbava, která procvičí hráčovo soustředění.
Oba žánry více či méně vycházejí z her, které se u nás vyvíjely jako první. Doteď většina hráčů v Česku hraje na počítačích, zatímco v USA jsou hojně rozšířené konzole. S platformou se tak nějak přirozeně vyvinuly první žánry. U nás frčely textovky (ty bylo na počítačích nejsnadnější naprogramovat) a v USA adventury. Pac-man, Super Mario a další.
Na druhou stranu: skrz už zmíněné knihy se národ (mimo jiné) vyrovnává s vlastní minulostí. Máme jich spoustu o válkách a židovské genocidě, v USA se prosazuje literatura reflektující otroctví a otázku rasové nenávisti. Proč by to samé nefungovalo i ve hrách? RPG jsou svobodné, mají volnost pohybu i hovorů – to jsme neměli. Akce jsou přímé, volby jsou jasné, řeknou kam jít a co tam dělat. Poskytují úlevu z odhození věčné zodpovědnosti, což zas nezažívali Američané.
Na tíhu zodpovědnosti se mimochodem občas stěžuje ve svobodných zemích, i když ne přímo. Oblíbené jsou hry s totalitou, někteří černoši svobodu ani nechtěli, mnoho lidí je spokojeno v ne úplně skvělém zaměstnání... nemusejí pořád volit. Dnešní člověk ze svobodného světa má tolik voleb, že neví, co s nimi.
V komunistickém bloku jsme neměli moc možností, co hrát. Jen počkej, zajíci! radši nezmiňuji. S pádem železné opony a postupem let se trhy srovnaly, hranice už nejsou něco, co by hra nemohla překonat (a také díky nástupu angličtiny jakožto světového jazyka). Prakticky neomezená dostupnost her dovoluje zahrát si cokoli. Konečně můžeme hrát to, co nás baví a ne se jen spokojit s nutným (přece jen zmiňuji to Jen počkej!). Jenže, globální multikulti společnost nastoluje otázku: dovolila neomezená dostupnost ukázat, který žánr je nejlepší, nebo je ten konkrétní žánr oblíben, protože distribuce přirozeně preferuje jednu hru konkrétního žánru?
I přes zjevnou rozdílnost Česka a USA mají oba národy podezřele podobný vkus. Střílečky a RPG sice nějak vycházejí z historie, díky tomu jsou ale také vyvíjeny nejpečlivěji. Nejlepší prodej a poptávka umožňuje (a vyžaduje) nejlepší grafiku, příběh, nejvíce možností. A „nejhezčí obal“ prodává.
Brojíme či nebrojíme
Každopádně, u nás většinou (o prsa) vyhrávají RPG. Hry na hrdiny. Obrovské propracované světy, kde si můžete dělat víceméně co chcete a máte podporu příběhu, který vás vede hrou, abyste „měli co dělat“ a neunudili se. I v životě máme plány, co dělat. Jistě, musíme udělat určitý díl práce, abychom vydělali, ale také se díky tomu úplně neunudíme. Teoreticky, RPG hrajeme, když je život nudný, přímočarý a chceme být něco víc.
Akční střílečky hrajeme, když si chceme odpočinout, mít jasný cíl, jasné rozdělení na dobro a zlo, když je život klikatý, nejednoznačný a s příliš mnoha možnostmi. Teoreticky.
Máte jiný názor?