Okurková sezona?
Období zimních měsíců, respektive začínajícího jara, nebývá v herním světě tím nejrušnějším. Vidíme to nejen na množství nově vycházejících titulů, ale rovněž na herním dění obecně. Do jisté míry se k tomuto nepopulárnímu období sucha přidává také nepříznivá covidí situace ve světě. Ne snad, že by nebylo o čem informovat, ale jedná se o tu nejlepší dobu pro nějaké to zamyšlení nebo osobní sdělení. A právě tímto směrem bych se v dnešním příspěvku rád ubíral.
Nepředpokládám, že by čtenáře obecně nějak hloubkově zajímal redakční chod, je ale docela možné a asi i pravděpodobné, že se někteří z vás nad tvorbou obsahu někdy zamyslí. Následující řádky a odstavce tak ani nebudou zbytečným a nudným představováním recenzentského dění, ale poslouží spíše jako osobní pohled na celou věc a zároveň jistě pomohou vyvrátit dva hloupé a toxické mýty, které se s naší činností mnohdy pojí.
Recenzent jako nadávka
Hned v úvodu bych rád poznamenal, že bytostně nesnáším označení recenzent, kritik či snad nedej bože novinář. Minimálně tedy rozhodně ne ve spojitosti s herními produkty. Důvodů bych našel hned několik. Tak v prvé řadě je takové označování dost omezující a jednostranné, navíc, a to především, jde v dnešní době o jistou nadávku. Něco ve smyslu „jo ty jsi ten recenzent, ten, co na ploše jedné stránky strhá něčí mnoholetou práci a bude poukazovat na nesmyslné detaily“. Nahlížet ovšem na recenzenta touto optikou je přinejmenším neférové.
Recenzent je každý z nás
Důvodů, proč bych o sobě i po více než desetileté praxi nikdy neprohlásil, že jsem recenzent, je opravdu mnoho. Tím nejzásadnějším je ale skutečnost, že se jím zkrátka necítím. Jsem totiž první řadě hlavě fanoušek her, byť s omezeným zorným polem. Nejde tak ani o to kritizovat a dehonestovat něčí práci, ale spíše v kontextu osobních zkušeností přinést vlastní pohled, vlastní zhodnocení a upozornit na klady i zápory finálního produktu.
Do jisté míry je tak vlastně herním recenzentem každý, kdo jen v náznacích tlumočí vlastní poznatky z hraní někomu jinému
Do jisté míry je tak vlastně herním recenzentem každý, kdo jen v náznacích tlumočí vlastní poznatky z hraní někomu jinému. Je to možná velké zlehčování, ale už jen když svému kamarádovi popisujete, jaký ten Cyberpunk vlastně byl, jste do jisté míry recenzentem. Přestože se jím vlastně v tu chvíli vůbec necítíte, vynášíte hodnotící soudy, vypichujete klady, stejně tak jako zápory. A přestože hru hodnotíte subjektivní optikou, snažíte se působit co nejvíce objektivně. Je to přeci váš názor, váš pohled a ten se s ostatními rozhodně shodovat nemusí. Recenze jako taková není dogma. Je to jen vlastní pohled zasazený do širšího kontextu určitých zkušeností. Ne všichni s ní musí souhlasit. A přesně tak je třeba je brát.
Láska ke hrám, to je to, co nás pohání
To, čím se liší moje „práce“ od kohokoli, kdo se stává chvilkovým „recenzentem“, je zastřešení konkrétním celkem, redakcí. Říkejme tomu jak chceme, organizace, médium, společnost, firma, web, portál, instituce… Je to úplně jedno. Jádro totiž spočívá v začlenění do celku, který je nějakým způsobem organizován a řízen. To s sebou přináší řadu výhod, ale pochopitelně i nevýhod.
Nikdy jsem se necítil a ani nevydával za recenzenta. Jsem spíše velkým fanouškem her jako takových, ostatně jako většina našich čtenářů
Co jsem ovšem chtěl v předchozích odstavcích sdělit? Shrnu je do jedné krátké formulace. Nikdy jsem se necítil a ani nevydával za recenzenta. Jsem spíše velkým fanouškem her jako takových, ostatně jako většina našich čtenářů a díky spolupráci se zastřešujícím celkem (v tomto případě Doupě), je mi umožněno vykřičet své poznatky z hraní do světa.
Jenže se snahou vykřičet do světa své subjektivně objektivizované poznatky se pojí řada mýtů, které na takovou činnost vrhají nepříjemný stín, což také v bludných kruzích následně vede k tomu, že být označen za recenzenta je spíše nadávka. Nepoužívejme tedy recenzent, ale fanoušek her s určitou schopností předat prostřednictvím konkrétního média své poznatky.
Mýtus jedna: Psaní recenzí jako práce
Ano přátelé, je to možná hezká představa, ale takto to nefunguje vždy. Přestože se psaní článků věnuji již deset let (dříve hudební server) a přestože jsem za svůj život napsal více jak tisíc příspěvků nejrůznějšího charakteru, jde stále jen o hobby. Psát recenze a pravidelně přispívat není moje práce a není to práce ani spousty mých kolegů. Samozřejmě, že pro mnohé jsou redaktorské činnosti prací na plný úvazek, externí pomoc je ale v multimediální sféře takřka nenahraditelná. Nebavíme se zde o tištěných médiích a už vůbec ne o influencerech. Zkrátka a jednoduše, redakce jsou často až na několik stabilních redaktorů tvořeny externisty, přesně takovými, které jsem charakterizoval výše. To jsou ti fanoušci hraní, kterým je umožněno prostřednictvím zastřešujícího celku vykřičet své názory do světa.
Veškerá ta redaktorská činnost je uskutečňována po večerech a po nocích
V této spojitosti je tak třeba si uvědomit několik skutečností. Téměř všichni totiž mají své povinnosti, práci, školu, rodiny, starosti apod. Veškerá ta redaktorská činnost, především v počátcích své dlouhé kariérní cesty, je tak uskutečňována po večerech a po nocích. Mnohdy za symbolický honorář, pokud svou cestu teprve začínáte. A jsou to dlouhé hodiny, které takové činnosti zaberou. Jen pro představu, napsat a zeditovat recenzi mi zabere cca 4 hodiny.
Hraní nás baví
K tomu ovšem přidejme čas samotného hraní, který je pochopitelně závislý na konkrétní hře. Budeme ovšem vycházet z průměru 10 - 15 hodin. Titul do redakce doputoval v pondělí, ve čtvrtek padá embargo, bylo by tedy super do té doby recenzi zpracovat. Ve finále jsou to tak tři odpoledne/večery, během kterých je nutné hru odehrát a následně napsat recenzi. Ne, někdy to skutečně není o užívání si, někdy se člověku dokonce i nechce. Rozhodně si ale neztěžuji, je to přeci jen můj koníček, jen bych rád uvedl věci na pravou míru. Možnost výběru a finančního ohodnocení přichází až později, v dalších fázích vaší cesty redakcí.
Zároveň bych ale požádal každého, kdo by měl v budoucnu tu neodolatelnou chuť napsat autorovi, že je totální exot nebo že si snad dovolil nějakou hrubku, aby se alespoň na tři vteřiny zamyslel. Aby se zamyslel nad tím, zda-li by byl vůbec sám s to napsat podobný článek, zda-li by tak byl ochotný činit tak po nocích, namísto toho, aby se věnoval své manželce/manželovi a s myšlenkou, že za čtyři hodiny musí vstávat do práce. A zda-li by tak byl ochoten činit pouze na základě své vlastní záliby. K redaktorům se toto nevztahuje, nezapomínejte ale, že tvoří jen část redakce. Pokud zní odpověď 3x ano, není o čem diskutovat.
Mýtus dva: Recenzent jako úplatná krysa
Druhý a z mého pohledu mnohem nebezpečnější mýtus je spojen s mylnou představou o skutečnosti, že recenzenti či snad celé redakce dostávají od vývojářů nejrůznější úplatky, odměnou za dobré recenze. Přátelé a kamarádi, takhle to skutečně nefunguje, a to hned z několika důvodů. Tak zaprvé, distribuce her na český trh probíhá až na několik málo výjimek téměř vždy skrze oficiální distributorské kanály. V praxi to tedy vypadá tak, že distributoři v jednotlivých zemích dostanou desítky digitálních kódů, které následně přeposílají konkrétním webům, časopisům, influencerům apod. Distributor tak v tomto případě plní svou zásadní roli, totiž distribuuje.
Mýtus o uplácení striktně vyvracím
A tady se dostáváme k jádru pudla a celého mýtu jako takového. Vývojář totiž povětšinou vůbec neví, kam jsou jednotlivé kódy dále distribuovány. Koho by tak vlastně měl uplácet? A že by se o něco takového pokoušel distributor samotný? Proč by to dělal, ten si svojí práci plní tak, že jednotlivé kódy rozešle. Jestli hra dostane 1/10 nebo 5/5 je v takovém případě naprosto irelevantní.
Existují pochopitelně momenty, kdy probíhá komunikace výhradně s vývojáři, to v případě malých indie titulů. Představovat si však, že vývojář nabídne nějaký úplatek za dobrou recenzi je skutečně bláhové. Už jen to riziko, že by se někdy něco podobného dostalo na povrch. A věřte, že takové věci by se dříve či později skutečně rozkřikly. Kdo by četl recenze redakcí, kteří jsou známé tím, že přijímají úplatky. Už na začátku jsme naznačili, že recenze je vlastní pohled na věc v kontextu konkrétních znalostí. Koho by četba podplacených článků bavila. A co potom samotní vývojáři. Osobně bych takové týmy rozhodně nepodporoval.
Vývojářům z celého světa je opravdu, ale opravdu jedno, jakou známku jejich hra v Čechách dostane
Je tady ještě jedna zásadní skutečnost, která tak nějak mýtus o podplácení rozvrací. Přiznejme si to na rovinu, český trh rozhodně není největší. Ba naopak, je titěrný až běda, což se odráží například v množství her překládaných do češtiny. Je to kruté, ale narovinu… Vývojářům z celého světa je opravdu, ale opravdu jedno, jakou známku jejich hra v Čechách dostane. Ne snad, že by opovrhovali, ale z hlediska velikosti trhu je Česká republika naprosto nepodstatná. To hlavní se totiž odehrává jinde. Proč by si tak vlastně americký nebo japonský vývojářský tým komplikoval život a usiloval o kladné recenze někde, kde jeho hru bude hrát sotva několik tisíc hráčů? A jak by to tedy vlastně mělo vypadat? Že by mi jednoho dne zazvonil telefon s Kojimou na druhé straně, ať dám deset s deseti a pošle něco na účet?
Při nedávné recenzi jednoho free to play mobilního titulu jsem v diskuzi pod článkem zahlédl něco ve smyslu „recenzent dostal asi pěkně namazáno“. A já se ptám, jak by to vlastně mělo probíhat? Vývojář toho konkrétního titulu často ani neví, že se recenze na jeho produkt někde objevila. Mimo hlavní herní sezónu totiž rádi saháme po méně výrazných hrách, ať už mobilních nebo klasických. Titul jsem si k recenzi vybral sám, táhnul, zahrál a napsal. Kdo by mi za to platil? A hlavně, komu by záleželo na tom, jestli dám 3/10 nebo 8/10?
Prosba závěrem
A tím se vlastně dostáváme do samotného konce. Pevně věřím a doufám, že jsem se žádného čtenáře nikterak osobně nedotknul. Jste pro nás důležití a píšeme výhradně pro vás. Rádi přinášíme nejnovější informace a šetříme vám tak nejen čas, ale někdy i nějaké ty peníze. Vše to ale děláme dobrovolně a rádi. Věnujeme této činnosti spoustu času, a to i přestože mají někteří z nás svá vlastní zaměstnání a koníčky. A ano, máme někdy kontroverzní názory a uděláme občas nějakou tu hrubku, ale poselství je přece vždy stejné – pojit komunitu, přinášet informace a bavit se hraním.