Před nějakou dobou jsem na jedné nejmenované stránce zahlédl článek, který se v dost pejorativním smyslu věnoval hraní videoher. Konkrétně vyjadřoval stupidní názor zcela nezainteresované slepice na hraní dospělých mužů, což bylo označováno za zastydlou pubertu a zveličováno do rozměru megasociálního problému současné společnosti. Zároveň bylo doporučováno se takovým lidem partnersky vyhýbat, neboť vztah s nimi je zkrátka koledování si o problém. Pro ty nešťastnice, které již takovou nulu doma mají, naštěstí autorka článku poskytla několik zásadních rad, které dokáží zachránit upadající vztah a napomohou k obnovení ztracené romantické harmonie.
Názory společnosti na hraní videoher nejsou v Česku příliš pozitivní
Obsah tohoto naprosto debilního článku se mnou tak trošku hnul a donutil mě přemýšlet. Ne nad nějakou pseudo partnerskou poradkyní, ale nad skutečností, jakým způsobem jsou videohry ve společnosti vnímány a proč. Především tedy v České republice ve srovnání s většími sousedy.
Jak jistě víme, videohry a jejich hráči celkově nemají zrovna tu nejlepší pověst. Hry jsou často mylně označovány za nástroj manipulace, nositele násilí či předstupeň gamblerství. Hráči jsou potom vnímáni jako zastydlé děti, antisociální otroci či naprostí retardi, kteří ztratili kontakt s reálným světem. Ano, všeho moc škodí a i hraní her může vést k vážným problémům, každopádně tento názor ve společnosti rozhodně nepanuje. Hraní her je totiž bez ohledu na jeho míru vnímáno jako jeden velký problém vycházející z několika nepodložených mýtů, na které se dnes podíváme.
Mýtus 1: Hry jsou pro děti
Již samotný termín „videohra“ pro mnohé implikuje jakousi volnočasovou aktivitu určenou především dětem. A už tady začíná velký problém. Slovo hraní je totiž, ať už chceme nebo ne, tak nějak napevno spjato s dětstvím. A priori tak usuzuje většinová část společnosti, přestože tam někde uvnitř ví, že tomu tak rozhodně není. Argument, že hry jsou pro děti, slýcháváme dost často na to, abychom již samotný význam „videohra“ mohli v této spojitosti ignorovat.
Hraní ovšem není určeno výhradně dětem
Jenže spojovat „hru“ výhradně s dětmi je tak trochu povrchní záležitost. Hra jako taková je totiž zábavná činnost jedné osoby či skupiny osob, která slouží k odreagování a relaxaci. Relaxovat může dítě ve školce, stejně tak jako důchodce po večerních zprávách. A pozor, dokonce i muž po třicítce! Hraní jako takové je totiž lidem přirozené v každém věku. Je vrostlé do lidské osobnosti, čímž se lišíme například od filcky či prasete. Člověk je nejenom tvor učenlivý, ale rozhodně také hravý. Krátí si touto aktivitou dlouhé chvíle a snaží se díky ní vystoupit z reálného světa. Právě tak se dokáže uvolnit a relaxovat.
A pakliže přistoupíme k této teorii, žádná hra rozhodně není záležitostí dětí či zastydlých puberťáků. Videohra se totiž svým účelem od jiných her nikterak neliší.
Mýtus 2: Hráč jako budižkničemu
Ze zmiňovaného článku rovněž vyplývalo, že hraní her je záležitostí zastydlých puberťáků, se kterými budou jen problémy. Navíc bylo tak nějak nenápadně naznačeno, že nejde o opravdové muže, ale děti. Nejsem si jist, zda-li hraní NHL nějak snižuje moje mužství, nicméně opět jsem se zamyslel a vzal si tuto úvahu k srdci. Rád bych vyvrátil tato nesmyslná slova na svém příkladu.
Je mi více než třicet let a mým koníčkem je hraní her. Jsem tedy „rizikovou skupinou“ muže bezkuláka. Sleduji herní pořady, píši články věnované herní komunitě, hraji hry, vlastním dvě herní konzole. Jsem tedy krásným případem sociálně odloučeného tvora určeného k zániku.
Spojitost mezi hraním her a neúspěšným životem neexistuje
Jenže, zároveň dodávám, že mám celkem slušně placenou kancelářskou práci, Vystudoval jsem vysokou školu, zakládám rodinu a rekonstruuji nově zakoupený byt. S přítelkyní občas jezdím na výlety, sbíráme houby a společně se věnujeme zahrádce. S partou občas vyrazím na hokej, který opravdu miluji. Čas od času vezmu do ruky knížku nebo se podívám na nějaký ten film. Ve společnosti jsem oblíbený, i když trochu namyšlený. Zkrátka a jednoduše, přestože je mi více než třicet let a hraní se věnuji opravdu intenzivně, nemám rozhodně pocit, že bych byl zastydlý puberťák a neúspěšný muž. A co více, anketa v mém okolí mi jasně potvrdila, že si to nemyslí nikdo.
Je jedno, jestli vám je 15 nebo 40. Pokud dokážete oddělit realitu od virtuálního světa, je hraní her naprosto přirozené. Záliba ve videohrách totiž nedělá z mladých hráčů nespolečenské analfabety a z dospělých nezodpovědné rodiče. Hraní her je aktivita jako každá jiná, a i ta se může vymknout kontrole. Označovat ovšem hráče starší třiceti let za zastydlé puberťáky, kterým je třeba se vyhnout, je dosti omezené.
Mýtus 3: Hrají pouze muži
K mému zděšení byl zmiňovaný článek veden genderově dosti nekorektním způsobem, neboť upozorňoval na mužské hráče. Usuzovat tak můžeme dvě věci. Buďto ženy hráčky neexistují nebo jsou jakýmsi božím zázrakem ochráněny od oné videoherní kletby, který by z nich v dospělosti dělala nepoužitelné partnerky a krkavčí matky. A nebo jednoduše je tento plk zapříčiněn zaujatou neznalostí autorky článku. Blbost blbost blbost. Zpráva Entertainment Software Association totiž jasně říká, že téměř polovinu herní komunity tvoří ženy. Konkrétně se jedná o 41%, což rozhodně není zanedbatelné číslo.
Z průzkumu také vyplývá, že většina z těchto hráček se věnuje farmářským hrám. Je to ale naprosto jedno, jakou hru kdo hraje. Jde o hraní videoher, a to je ve společnosti vnímáno problematicky v celé jeho šíři.
I mezi ženami můžeme najít mnoho hráček
A kdo by zpochybňoval statistiky, může zabrousit na Youtube nebo Twitch. Zde se můžeme přesvědčit, kolik existuje herních streamerek. Jako příklad zmiňme Suzy Lu nebo dvaaosmdesátiletou Shirley Curry, která proslula ve spojitosti s hraním Skyrim.
A komu by ani to nestačilo, stačí se zamyslet nad hraním mobilních her. I tohle je totiž svým způsobem videohra, jenže mobilní. Nemám ten pocit, že by snad ženy hrály na mobilech méně či snad vůbec.
Mýtus o tom, že by hráli výhradně muži, je zkrátka vyvrácen. Dokazují to jak statistiky, tak empirická zkušenost.
Mýtus 4: Hraní her jako plytká zábava
Hraní her je ve společnosti často vnímáno jako prázdná, hloupá a bezduchá zábava. Osobně ovšem nevidím příliš velký rozdíl mezi sledováním filmů a hraním videoher. Ve své podstatě jde v obou případech o volnočasovou aktivitu, která umožní hráčům respektive divákům opustit reálné problémy a ponořit se do jiných světů. Zajímavostí potom zůstává, když úsměvný pseudointelektuál sledující Ulici či Ordinaci v růžové zahradě kárá hráče za to, že využívají Fortnite pro únik ze svého reálného světa a prostředek pro relaxaci. A že je Fortnite škodlivější? O tom bych dost pochyboval a hodně mužů mi dá jistě za pravdu, že snaha nastavovat standardy z podobných seriálů i v reálném životě je pro společnost škodlivější než Doom a GTA 5 dohromady.
Videohry mají velice blízko ke sledování filmů
Osobně nepozoruji příliš velký intelektuální rozdíl mezi relaxací s filmem a relaxací s videohrou. Ve finále je potom k zamyšlení, že odpočinek v kině u filmu Avangers musí být mnohými náležitě reflektován na sociálních sítích coby důkaz maximálního in a cool přístupu k životu, naproti tomu páteční večer u Red Dead Redemption II je známka nerdství a nevyzrálosti? Hloupost a omezenost, nic více. A ani diváci intelektuálové a milovníci Jima Jarmusche příliš nepochodí, neboť i v herním světě najdeme mnoho kousků, které se vymykají mainstreamu. Zmiňme například Cuphead nebo Limbo. To jsou takové klubovky herní scény.
Hraní videoher je tedy plytká zábava asi natolik, jako je sledování filmů. Ve své podstatě se od nich příliš neliší. Naopak, nabízí navíc ještě možnost interakce, což je jistě přidaná hodnota. Mám rád filmy, mám rád dokonce i Avangers a miluji hraní her. Nikdo mi ovšem netvrďte, že jsou videohry zábavou pro blbce.
Resumé
V závěru bych rád shrnul dosavadní poznatky. Slovo hra v žádném případě nikdy nemůže být spojována výhradně s dětmi. Hry slouží k uvolnění a relaxaci a na tu tedy mají právo všichni. Z významového hlediska je tedy nesmysl spojovat hru s dětmi. Zároveň víme, že hraní videoher není záležitostí pouze mužů, protože i ženy si rády občas něco zahrají. Pochopitelně se budou lišit preferované herní žánry, ale to na výsledná čísla vliv nemá.
Zdůvodnili jsme také názor, proč má hraní videoher blízko ke sledování filmů, které rozhodně není vnímáno nikterak negativně. Také jsme upozornili na to, že hraní her rozhodně nepředstavuje nižší formu zábavy. Ba naopak, pro někoho může její interaktivita představovat značnou výhodu a mnohé studie prokazují, že zlepšují koordinaci, schopnost se rychle rozhodovat ve stresových situacích a spoustu dalších lidských faktorů. A to není nikdy na škodu.
Důležité je nenechat se odradit omezeností a neznalostí
Hraní her může v dnešní společnosti rozhodně představovat velkou míru nebezpečí. Nezpochybňuji, že může způsobovat závislosti či nestandardní až deviantní chování. I v tomto případě ovšem platí, že rozumná míra rozhodně uškodit nemůže. A nemyslím si, že by i tři hodiny hraní musely u dospělého jedince představovat nějaký problém. Někdo poslouchá tři hodiny denně hudbu a nikomu krom sousedů to nevadí. Někdo sleduje tři hodiny denně seriály a nikomu to nevadí. Proč by tedy ten, kdo se stane na tři hodiny denně virtuálním závodním jezdcem či lovcem pokladů, měl být nevhodným partnerem pro život či zastydlým puberťákem?
Hraní videoher je bohužel ve společnosti zatím silně stigmatizováno, jak ovšem vidíme, neprávem. Předsudky vychází spíše z neznalosti a omezenosti mnoha jedinců. Nejen že hry nejsou nutně škodlivé, ale již mnohokrát jsme se přesvědčili, že mohou být v určitých spojitostech přínosné. Zmiňme například charitativní streamy či nedávné gesto společnosti Ubisoft v případě požáru Notre Damme v Paříži.
My hráči se ovšem otrávit nikdy nenecháme a podobné názory nás rozhodně neovlivní. My hráči totiž víme, jak to vše ve skutečnosti je! Podělte se se svým názorem a zkušenostmi v diskuzi pod článkem.