Máme tady závěr roku, což znamená, že je čas, aby se o svá překvapení, zklamání a vyhlídky podělili členové redakčního týmu. Podělte se s námi, jak vypadal herní rok 2024 u vás.
Jindřich Landa - ohlédnutí za slabším rokem
Po pravdě dle mého byl herní rok 2024 celkem slabý a je vidět, že se herní průmysl potácí na pokraji poměrně hluboké krize. Hodně studií se zavřelo, případně bylo nutné se zbavit řady vývojářů. To se v roce 2023 dotklo i Mimimi Games, mých oblíbenců, kteří vytvořili mnoho zajímavých strategických titulů.
Dost dlouho jsem pak musel přemýšlel nad tím, jaká hra mě v uplynulém roce opravdu chytila a bavila. Loni to bylo snadné, vyšel geniální Alan Wake 2, PC port pecky The Last of Us či návykové Baldur's Gate 3. Letos si ale žádný takový hit nevybavím. Nejvíc jsem se tak bavil u her, které vlastně ještě v plné verzi nevyšly. Jde o tituly v předběžném přístupu No Rest for the Wicked a Silence of the Siren.
První jmenovaná hra je dost obtížná a často i frustrující rubačka, která ale dokáže uchvátit svou ponurou a depresivní atmosférou a originálním vizuálem. A ač jsem ji často nenáviděl, jelikož mě zpočátku oddělal každý druhý otrapa, musel jsem se k ní neustále vracet. Fascinován oním bizarním světem a postavami, které v něm žijí. Bavila mě originalita, autorská vize, snaha nejít hráčům na ruku a odvaha přijít s něčím novým, neotřelým, i když to znamená risk, který se v důsledku nemusí vyplatit.
Silence of the Siren je naopak klasickou tahovkou připomínající legendární Heroes of Might and Magic. Bavilo mě zasazení do bizarního sci-fi světa, kde se nachází království jakýchsi krtčích lidí, ale též proradní hmyzáci a další rasy. Super byl příběh a herní náplň, která se neustále mění a překvapuje novými výzvami. Oslovila mě i kreslená a detailní grafika, ale hlavně návyková hratelnost, kdy jsem si vždy říkal, že dám ještě jeden poslední tah a pak jdu na kutě. A pak jsem se probral z tranzu a zjistil, že jsou tři hodiny ráno.
Zmínil bych ještě mé největší zklamání letošního roku, s kterým se asi pustím pro mnohé na tenký led. Nejvíce mě totiž zklamal Stalker 2. Hra, která je naopak pro jiné tím nejlepším titulem roku. Částečně je to tím, že jsem měl asi moc velká očekávání. Což třeba neplatilo o novém Dragon Age, kde jsem očekávání neměl žádná, a i proto mě hra vlastně celkem bavila.
Stalker byl pro mě totiž titulem, který jde opět proti proudu. Který není jen kalkulem pohlavárů a marketingových manažerů velkých vydavatelských domů. Mělo jít o titul originální, svébytný, tuhý, ale zároveň zábavný s množstvím detailů a malých velkých příběhů.
Ony tam tyto složky často i někde jsou. Jenže vše v mých očích přebil tragický technický stav. I po vydání a prvních záplatách jsem totiž narážel na hromady bugů. Postavy mě odměňovali za úkoly, které jsem nesplnil. Když jsem pomohl jedné stalkerské osadě, z rádia mi hlásili, že děkují a že je vesnice otevřena pro všechny, aby za 5 minut říkali naprostý opak, tedy že vesnice je v ruinách.
A tak to bylo stále dokola. Na jeden dobrý nápad tu byla vždy jedna otravná chyba. Vlastně i ten příběh byl příliš zamotaný, s množstvím zapomenutelných postav. Strašně bych chtěl Stalkera mít rád, ale nejde to. A vlastně si ani nejsem jistý, zda se k němu vrátím, až ho tvůrci vyladí.
Aby má stať nevyzněla příliš depresivně zmíním i hry, na které se v roce 2025 těším a které by mě mohly opět po delší době nadchnout. Nebo v to alespoň doufám. Zajímavě vypadá Clair Obscur: Expedition 33, která by měla redefinovat žánr tahových RPG, což zní dobře. Však tahovky a RPG jsou mé oblíbené žánry.
Už minulý rok jsem psal, že se těším na Vampire: The Masquerade - Bloodlines 2. Hra byla opět odložena, tak snad se dočkám v roce 2025. Z těch menších bych jmenoval Little Nightmares III a BLACKFROST: The Long Dark 2. Obě hry oplývají parádní, hutnou a depresivní atmosférou, což já tuze rád. Překvapit v dobrém slova smyslu by mohlo i RPG Avowed a survival od Rebellion Atomfall. Ale pokud neuspějí, žíly si řezat nebudu.
Pokračování 2 / 4
Michal Polok - návrat ke staré MMO lásce
Rok se s rokem sešel a já opět přemýšlím, co napsat v článku, který má shrnout vše, co mě potěšilo, anebo nepotěšilo. Na první dobrou mě okamžitě napadne masivní rozšíření pro Elden Ring, Shadow of the Erdtree. Fromáci dokázali nemožné a udrželi laťku nastavenou proklatě vysoko už základní hrou. Sice se pořád jedná o stejný koncept v jiném prostředí, ale když ono je to tak zábavné, napínavé a nechutně obtížné.
V minulosti jsem žehral na to, že by si autoři mohli dovolit implementovat více novinek a nejenom dokolečka kopírovat praktický stejný systém z prvních Soulsovek. Jenže po vydání zmíněného DLC už to vlastně ani nechci. Pokud nám budete servírovat takové zážitky jako doposud, raději nic neměňte.
Další parádní hrou, která mě usadila před obrazovku na delší dobu jsou úžasní Space Marine 2. Je to hra, která dělá dobře přesně to, co si na hrách cením asi nejvíc. Dokáže zaujmout hráče, kteří neznají pozadí a třeba nejsou takovými fanoušky univerza nebo příběhového lore.
Osobně mám povrchní povědomí o tom, že nějaký Warhammer existuje, ale teprve až Space Marine dvojka mě nadobro vtáhla do dějin Impéria a už nepustila. Parádní dospělá hra plná krve, zmaru a násilí. Navíc s perfektním kooperativním bojovým systémem. Do tuhých bitev je ideální přizvat své kamarády a rozsévání smrtící vůle Císaře je zase o stupeň zábavnější.
Pokud jsem v minulém odstavci vzpomínal, že obdivuju hry, které umí vtáhnout nezaujaté hráče, musím jedním dechem zmínit letošní ročník basketu NBA 2K25. O basketbalu vím snad jen to, že se míčem hází na koše a Michael Jordan byl nejlepší. Toť vše. Jenže právě basket od 2K mi předvedl, jak by měla vypadat sportovní hra.
Dlouhá a poutavá kariera s tunou možností, jak se vybláznit. Samotný herní model propracovaný do nejmenšího detailu, a hlavně zajímavá tvorba dream teamu v kartáčkovém režimu, kde musíte zvažovat důkladně každou pozici. A jde to i bez reálných peněz. Posteskl jsem si při myšlence, že tohohle se nikdy nedočkám u mého milovaného hokeje.
Poslední záležitostí, kterou bych chtěl zmínit a která mě více než mile překvapila, je nejnovější rozšíření nesmrtelného WoWka s podtitulem War Within. Nechal jsem se přemluvit kamarádem a po několika letech zahálení jsem opět navlékl okované boty, oprášil rezavý štít a vyrazil s mým Taurenem vstříc dobrodružství.
Je pravda, že jsem byl první hodiny lehce zmatený a krapet ztracený ze všech nových funkcionalit, ale po pár desítkách hodin jsem už hrdě tankoval prvního bosse. Říká se, že stará láska nerezaví a nejspíš je to pravda. Jsem zvědavý, jak dlouho mi tento staronový vztah vydrží. Prozatím se nehodlám odpojovat.
Z těch nepříjemných věcí bych vyjmenoval zas a opět sportovní hry od EA. Každým rokem doufám a každým rokem jsem zklamán. Letos i z fotbalu, který je snad ještě více než kdy jindy zaměřený na individuální schopnosti jednotlivce než na týmovou souhru.
O NHLku už byla řeč, to je ztracený případ, kde ve změnu věří už snad jenom fanatici, jako jsem já. Chtěl bych vzkázat do EA, ať si ten supr čupr Ice-Q systém a vylepšenou střelu od modré strčí za klobouk spolu s přepracovaným kartičkovým režimem. To je už pomalu na žalobu, aby balíček dvaceti hráčů stál kolem dvou a půl tisíce korun.
Abych to zaskočil nějak pozitivně, tak vám prozradím své vánoční přání, a to je najít si čas na dokončení prvního Kingdom Come, abych se řádně připravil na nadcházející pokračování. A taky doufám, že pod stromečkem najdu nejnovějšího Indiana Jonese and the Great Circle.
Pokračování 3 / 4
Matouš Sychra - osobní objevení Ameriky
Letošní rok byl, co se týče her, poměrně povedený. Mohl jsem si vyzkoušet spoustu skvělých her a některé z nich i recenzovat. Mezi moje nejoblíbenější tituly letošního roku, které jsem měl možnost pro vás zpracovat v recenzi, jsou bezpochyby Wukong, PC verze Ghost of Tsushima nebo Alone in the Dark. Všechny zmíněné naplnila má očekávání a kvalitou obstály i těm nejtěžším nárokům.
V osobním čase jsem také vyzkoušel pár velmi kvalitních her, ze kterých nejvíce vyčnívá remake Silent Hillu 2. Ta hra je jednoduše boží. Nicméně asi mým největším letošním „objevením Ameriky“, jak to osobně nazývám, byl vstup do žánru bojových her.
Neměl jsem s nimi žádnou předchozí zkušenost, a možná i proto mě tenhle žánr neskutečně pohltil. Jsem velmi kompetitivní hráč, čehož si můžete všimnout i podle titulů, které na webu pokrývám. Na začátku roku jsem se chopil The Finals, později Deadlocku a na závěr roku jsem utopil hodiny v nedávném vydání Marvel Rivals. Nic mě ovšem neoslnilo tolik jako bojovky.
Tento těžko přístupný žánr mi nabídl něco, co jsem od žádného jiného nedostal, a to neustálé napětí a snahu se zlepšovat. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát a plné pochopení mechanik bojových her mi zabralo něco kolem tří stovek hodin. Trochu kontroverzním pro někoho může být, že to byl právě Mortal Kombat, který mě v tomto žánru pohltil. I přes všechny jeho neduhy je to stále skvělá bojovka, která nabízí oproti ostatním trochu jiný náhled na věc.
Zde ovšem mé objevování Ameriky neskončilo. Bylo to právě letos, kdy jsem si poprvé v životě pořídil herní konzoli a to PlayStation 5. Jakožto zarytý PC hráč již od útlého dětství pro mě nebyl přechod z klávesnice a myši na ovladač úplně jednoduchý, ale po uplynutí nějaké doby dokážu pochopit a ocenit, co na konzolích hráče tak baví. Když jsem poprvé chytil DualSence ovladač a cítil, co vše dokáže, byl jsem ohromen, opravdu jsem měl pocit, že jsem objevil Ameriku, jakkoli humorné to někomu může přijít.
Samozřejmě jakožto velký fanoušek Assassin’s Creed se již nemůžu dočkat až vyjde odložený Shadows v únoru a také jako správný Čech nezapomínám ani KCD 2. Čeká nás našlapaný rok hráči, tak pořádně naberte síly a šetřete dovolenou, ať to pěkně všechno zvládneme.
Pokračování 4 / 4
Martin Nahodil - rok japonských RPGček
Než se dostanu ke všem hrám, které mi v průběhu roku přišly pod ruku, si střihnu menší děkovačku. Poděkování patří všem autorům, kteří na Doupě přispívají a snaží se, abychom tady měli co nejlepší obsah. Díky Jindřichovi za super práci okolo strategií. Díky Michalovi za jeho pokrývání sportovních her a závodů. Díky Matoušovi za jeho nově nalezenou vášeň pro bojovky, kterou sdílel v tomhle výborném článku. A díky Kristýně, od které jste si letos mohli přečíst řadu článků ze světa deskovek.
Z pohledu vedoucího redakce je za mě skvělé, že se žádný z autorů nebojí pustit i do her, které mu zrovna přesně nesednou do vkusu. Pozitiva jsou na obou stranách. Já mám snazší rozdělení práce a redaktoři si rozšíří obzory. Samozřejmě je vše o domluvě a jsem rád, že za těch pár let v našem skromném týmu vše funguje bez větších problémů. Tak snad stejně hladce, ne-li ještě lépe budou probíhat i roky následující. A ještě jedno velké díky všem, kdo jste Doupě v průběhu roku četli a doufám, že s námi zůstanete i nadále.
A teď už ke hrám. Rok 2024 byl na obří pecky slabší, to rozporovat nemůžu. Sám jsem toho ale nahrál snad nejvíc za posledních několik let. Ono dohrát jedno japonské RPG zabere kolikrát násobně víc času, než několik klasických blockbusterů dohromady. A že jich bylo. Hned na úvod roku jsem si prošel perfektní Like a Dragon: Infinite Wealth. Sérii Yakuza, respektive Like a Dragon mám mezi svými favority už několik let a pokračování mě utvrdilo v tom, že přechod od akčního boje k tahovce nebyla chyba.
Podobně mě o měsíc později pohltilo Final Fantasy VII Rebirth. Pokračování předělávky naprosté legendy bylo nominované na hru roku oprávněně. Jen je škoda, že na PS5 ani jeden z grafických režimů není úplně dokonalý. Nejsem ale zrovna hráč, který by příliš tkvěl na perfektní grafice, takže jsem si i přes neduhy užíval hutný příběh, detailně zpracovaný svět a vedlejší obsah s kvalitou na úrovni toho hlavního. Nedávno jsem pak objevoval počátky další legendy - Dragon Quest. Vážně jsem se divil, kolik mechanik se používá i v dnešních hrách. Třetí díl původně přitom vyšel v roce 1988!
Japonské hry mě provázely skrz celý rok. Jelikož jsem jediný v týmu, kdo má doma Switch, jsem i letos prošel všechny důležité novinky Nintenda. A víte co? Byla to celkem slabota. Neskutečně se těším na nástup jejich nové konzole, se kterým by měla dorazit i pořádná várka očekávaných her. V hledáčku mám hlavně nový Metroid Prime.
Můj osobní herní rok 2024 se určitě nemůže obejít bez Astro Bota, mé hry roku. Můžu se snažit přemýšlet, jak dlouho chci, ale těžko se mi na této hravé plošinovce hledají chyby. Proto si také vysloužila perfektní hodnocení v recenzi.
A co rok příští? Rozhodně se těším na průzkum Čech v Kingdom Come 2. Z prvních ukázek se mi zamlouvá také Clair Obscure: Expedition 33, která by mohla být černým koněm příštího roku. Jinak ale moc velká očekávání nemám. Chystá se řada hezky vypadajících her, ale zatím jsem nenarazil na žádnou, kvůli které bych vyloženě nemohl dospat. Spíš opatrně pokukuju po nezávislé scéně a zároveň doufám, že se mi podaří dohnat pár restů. V rámci příprav na pokračování bych se snad už mohl dostat k Death Strandingu a ten Cyberpunk by také mohl v průběhu roku padnout.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Chci Premium a Živě.cz bez reklam
Od 41 Kč měsíčně