Násilí prý nic neřeší. V případě Hotline Miami to tak rorzhodně není, protože násilí vyřeší všechno. Tedy všechny, co vám stojí v cestě.
Hotline Miami je neskutečně brutální hrou a vůbec nevadí, že se grafika veze ve stylu pixelového retra, jako bylo třeba první GTA a stařičká adventura Dreamweb (obě hry zmiňuju i díky použité kameře z ptačího nadhledu). Tělo rozseknuté katanou napůl poznáte, i když je složené jen z hromady pixelů, a krvavé cákance zhusta tapetující podlahy a stěny jsou také jednoznačné.
Hotline Miami je prostě neoddiskutovatelně násilnou hrou. Brutalita má však svůj smysl a nejedná se jen o lacinou vějičku na nevybouřené jedince.
Tělo rozseknuté katanou napůl poznáte, i když je složené jen z hromady pixelů
Hotline Miami by se dalo popsat jako herní verze filmů Davidů Lynche a Cronenberga, přičemž uhrančivá neonová atmosféra a soundtrack sázející na elektroniku připomíná i výtečný Drive. Hotline Miami je tajemné, artové, stylové, ale hlavně i neskutečně zábavné. Aspoň většinou.
Na hlavu masku, do ruky bassebalku
Herně funguje Hotline Miami jako velmi svižná akční hra s lehounkou příměsí puzzle elementů – musíte mít nejen rychlé reflexy, ale i taktické myšlení. Proti vám vždy stojí přesila a jedna rána prakticky vždy znamená smrt. Pro vás i pro protivníka. Reagovat pomaleji než protivník znamená smrt. Vlézt nepřipraven do místnosti s po zuby vyzbrojenými gangstery znamená smrt. Musíte být v pohybu a zároveň i přemýšlet. Jednoho lumpa srazit dveřmi k zemi a sebrat spadlý nůž. Dalšího bodnout do krku a po třetím kudlu mrsknout, sotva vyleze zpoza rohu se podívat, co že je to tu za veselici.
Na oddech není čas, protivník sražený dveřmi je jen omráčený, takže zpátky k němu a rozmlátit mu hlavu o podlahu hlavu na kaši, než se vzpamatuje. Teď sebrat kulomet a pokropit skrz stěnu další dva nic netušící grázly. Prásk! Na jednoho zmetka jste zapomněli. Přilákán střelbou přiběhl z vedlejší místnosti a jednou ranou brokovnice poslal vašeho herního zabijáka mezi ostatní chladnoucí těla. Chvíli sice můžete meditovat nad svým bezhlavým tělem, pod kterým se rozlévá kaluž pixelové krve, ale pak už zbývá jen stisknout klávesu R a zkusit to znovu, jinak. A pak znovu. A ještě jednou…
O tom ve zkratce Hotline Miami je – zabíjet a nenechat se přitom zabít. Ne, že by se vám to nějak snadno dařilo. Křivka obtížnosti je pekelně strmá a čeká vás spousta a spousta restartů každé mise. Největším důkazem zábavnosti se stává fakt, že vám to nebude vadit – prostě se zamračíte, zabručíte si, a pak prásknete zase do klávesy R. Opakování není totiž otrava, ale výzva a příležitost.
Zabíjení na body
Základní herní mechaniky pochopíte hned, ostatně jsem vám je naznačil výše. K ovládání stačí kombinace WSAD na pohyb, mezerník a myš na útočení. Prosté. Misí je celkem 15, prostředí se střídá a postupně se přidávají noví protivníci a různé drobné prvky, jako třeba prosklené stěny, skrz které lze střílet. Náplně úrovní se lehce mění, občas narazíte na bosse, co vydrží víc zásahů, je tu i jedna (poměrně otravná) stealth mise. Obvykle je však primárním cílem vyvraždit všechno, co se hýbe. Vzhledem k tomu, jaká je to výzva a zábava, to nepředstavuje žádný problém.
Celou dobu se prostě nenudíte a poměrně tomu napomáhá fakt, že se dá hrou proběhnout za tři čtyři hodiny. Na indie hru za nějakých 200 Kč to jde. Navíc díky silnému motivačnímu prvku v podobě bodového hodnocení (rychlost, kreativita atd.) a odemykaných předmětů máte další důvod, proč hru rozjet znovu.
Můžete například vyzkoušet nové zbraně a zvířecí masky, které nosíte do akce. Dávají různé bonusy, třeba na vás neutočí psi, protivníka dveřmi rovnou zabijete a nikoliv omráčíte, případně další pomůže tlumit výstřely. Maska vám může usnadnit průchod misí a je jenom škoda, že se nedají měnit v průběhu úrovně, ale musíte ji restartovat.
Město ozářené neony
Celé to masakrování je zabaleno do tajemného a bizarního příběhu (proto ten úvodní odkaz na Lynche), kdy postupně odhalujete, o co vlastně jde. I když to tak zpočátku možná vypadá, hlavní hrdina není jen bezduchou mašinou na zabíjení a pod povrchem najdete celou řádku myšlenek.
Hotline Miami má své chyby a nejvýraznější z nich představuje místy tupá umělá inteligence protivníků, kteří jen sedí na gauči, i když vedle nich zmasakrujete jejich kolegu.
Celé to masakrování je zabaleno do tajemného a bizarního příběhu
A celkově se jedná o nevybroušený klenot, který by si zasloužil ještě nějaký měsíc na doladění. I tak jde o jednu z nejzajímavějších a nejzábavnějších her podzimu. Jednoduchá, ale neskutečně chytlavá hratelnost se snoubila s retro grafickým stylem bohatým na barvy a geniálním elektronickým hudebním podkresem. Ostatně soundtrack si můžete poslechnout níže:
Pokud máte rádi výzvu a není vám špatně z pixelové krve, rozhodně si nenechte Hotline Miami uniknout. Za těch pár šupů to rozhodně stojí.