Capcom hodlá vrátit na scénu další ze svých starších sériích. Ještě předtím, než Onimusha ožije příští rok v úplně novém pokračování, nás v květnu čeká remasterovaná verze dvojky, kterou jsem měl možnost si osahat a podělit se s vámi o dojmy z úvodních hodin.
Jestli jste nezažili éru druhého PlayStationu, série Onimusha vás nejspíš úplně minula. Pro všechny tři hlavní díly společně s přídavkem Dawn of Dreams byla tato konzole hlavní platformou a od té doby se vedle slavnějších sérií Capcomu na směsici samurajů a démonů trochu zapomnělo. To se změnilo v roce 2017, kdy vyšel remaster prvního dílu Onimusha: Warlords. Nyní v podobném duchu navazuje pokračování Samurai’s Destiny, ve kterém snad konečně zvládneme zastavit řádění Nobunagy Ody, až 23. května vyjde na PC, PS4, Xbox One a Nintendo Switch.
Vše začíná pěkně zhurta. Démonické jednotky Nobunagy napadají vesnici Yagyu, domov hlavního hrdiny a mistra meče Jubeie, který má i v remasteru tvář herce Júsaku Macudy. Hned na první dobrou je znát, že tady se nedělaly tak velké grafické úpravy, jako v případě čerstvě vydaného remasteru Oblivionu. Nová podoba druhého Onimushy odpovídá klasickým remasterům, které původní verzi opráší a zpříjemní hraní úpravou ovládání a uhlazením herních systémů.
To ovšem neznamená, že Onimusha 2 neprokoukl. Prostředí hry občas dokáže překvapit grafikou. Jde o jeden z benefitů předrenderovaných pozadí. Zatímco na PlayStationu 2 jejich kvalita musela jít dolů kvůli hardwarovým omezením, remaster si může díky výkonu dnešních herních platforem dovolit maximum. Díky tomu postavy a další 3D objekty ve scénách tolik nevystupují do popředí.
I když to tak na první dobrou nemusí vypadat, za tvorbou remasteru byla dle slov vedoucího vývoje Motohide Ešira spousta práce. Kód původní verze hry tým převedl do RE Enginu, který v dnešní době používá většina projektů Capcomu. Prý to nebyl jednoduchý proces a musela přijít řada úprav, díky kterým remasterovaný Onimusha 2 běží v 60 FPS, a to i na konzoli Nintendo Switch, kde jsem hru testoval. Problém spojený s touto verzí jsou nepříjemně rozostřené hrany postav a objektů. Jak tak ale koukám na trailery k ostatním verzím, vyhlazování hran by na ostatních konzolích a PC mělo být lepší.
Stylem hraní zůstává remaster naprosto věrný originálu. Neznalci si mohou představit původní díly série Resident Evil se statickými kamerami. Tady ale místo ploužících se zombíků krájíte katanou a dalšími zbraně zplozence démonického klanu, v jehož čele nyní stojí Nobunaga. Ovládání na ovladači pěkně sedí do ruky, ať už jen přebíháte mezi lokacemi nebo zrovna zápolíte s početní přesilou.
Jediné, co mi dělalo vrásky na čele, jsou zmíněné kamery. Při švihání zbraní zůstáváte v pohybu, a když během jednoho komba kamera přeskočí klidně mezi třemi pohledy, už je to trochu chaos. Je to neduh doby minulé, zato si připomenete doby PlayStationu 2, jak se patří. Tomu pomáhá i samotná grafika, která, i když pohlednější, má stále nádech tehdejšího stylu.
Vrátí se někdy předrenderovaná pozadí a statické kamery?
Resident Evil s tímto přístupem udělal díru do světa a nebyl ani zdaleka jediný. Mají ale statické kamery a předrenderovaná pozadí místo i na dnešním trhu? Podle Motohide Ešira, producenta druhého Onimushi, určitě ano. Jen se musí najít správná hra, která by z nich benefitovala. Během rozhovoru pro Game Informer padla také otázka o pokračování Way of the Sword, které se chystá na příští rok, jestli si Capcom náhodou nepohrává s myšlenkou na návrat tohoto stylu zpracování. Eširo ji ale nijak nekomentoval, protože sám se na vývoji nového dílu nepodílí.
Soudě dle úvodních hodin se po stránce obsahu ve hře nic výrazně nemění. Hlavní novinky najdete pěkně pohromadě v menu mezi speciálními položkami, kde lze přepínat mezi outfity Jubeie a jeho udatné spojenkyně Oyu. Mimo to si můžete prolistovat desítky parádních konceptů z vývoje hry. Grafické návrhy má Capcom obecně vždy zpracované hezky a Onimusha 2 není výjimkou.
Málem bych zapomněl na věc, kterou Capcom nejspíš cílí hlavně na masochisty. Remaster nabízí novou obtížnost Hell, kterou jsem se moc otestovat neodvážil. Stačí totiž, abyste dostali jediný zásah, a je konec. Musíte začít úplně od začátku. I když Onimusha 2 nepatří mezi vyloženě hardcore záležitost, zároveň není ani příliš jednoduchou hrou a démonický kousanec, sek či nakopnutí jsem chytal celkem často. Pekelnou obtížnost si tak vychutnají jen ti nejodhodlanější a nejtrpělivější. Zbytek z nás si musí vystačit s klasikou, která ovšem podle prvotních dojmů nijak neubírá na zážitku. Snad to vydrží až do samotného konce.
Zdroj videa: Capcom