Co vše předběžný přístup na Steamu zahrnuje? Není toho úplně málo. Máme tu tři plně hratelné a dosti odlišné frakce (lidští rebelové, robobrouci, krtčí lidé) a jednu kampaň, ve které se ujmete role generála z národa krtčích lidí. Zároveň je zde i režim zvaný dobývání, který obsahuje dalších 9 jednotlivých misí, ve kterých si můžete nastavit, za jaký národ chcete hrát a s jakým hrdinou.
Poté musíte splnit předem dané úkoly (většinou jde o vyvraždění všech dalších frakcí). Projít všechen tento obsah vám zabere již nyní docela slušnou porci herního času. Jen samotnou kampaň jsem dohrál za nějakých deset hodin. Jednotlivé mapky pak zvládnete zdolat přibližně za dvě až tři hodinkydle velikosti a počtu nepřátel. Bohužel, multiplayer zde zatím chybí, ale v plánu samozřejmě je.
Kampaň je sama o sobě zábavná a plná zvratů. Sice obsahuje jen několik misí, ale každá z nich vám dá docela zabrat. Na jedné mapce totiž často postupně odemykáte další a další oblasti, dostáváte nové a nové zadání, což herní dobu prodlužuje, ale ne nějakým násilným, hloupým způsobem, ale organicky.
Každý zvrat, každý posun v ději vyplývá z vašich předchozích kroků a logicky tak postupujete vpřed. Rozhodně tu nechybí dramatické momenty, zrady, pletichy a překvapivé vpády nepřátelských armád do vašich zad a mnoho dalšího.
I samotný příběh je celkem chytlavý a dobře napsaný. I když snaha o zakomponování humoru ne vždy dopadne na úrodou půdu. Některé vtípky jsou totiž poměrně dost suché, což ne každému sedne. Ale v důsledku jde jen o detail. Hlavní je totiž přeci jen něco jiného, samotná hratelnost. A ta je opravdu výborná.
Neubráním se srovnání s nedávným titulem Songs of Conquest, který jsem měl možnost recenzovat. A v přímém souboji těchto dvou tahovek vyhrávají Sirény, a to o parník. Krom zajímavější grafiky totiž nabízí i něco, co hra buď má nebo nemá. Touto tajuplnou ingrediencí je návykovost.
„Vždy jsem si říkal, že dám už jen jeden tah a pak jdu na kutě. Nakonec těch tahů bylo o poznání více...“
Conquest mě bavil, ale od Sirens jsem se nemohl odtrhnout. Vždy jsem si říkal, že dám už jen jeden tah a pak jdu na kutě. Nakonec těch tahů bylo o poznání více a já se od monitoru odtrhl až ve dvě v noci, kdy jsem konečně pokořil posledního zlouna, který stál mému hrdinovi v cestě za vytouženým ovládnutím celého širého království přerostlých krtků.
Čím to je? Čím mě Sirény tak nadchly? Částečně neokoukaným sci-fi prostředím. Přeci jen u tahovek heroesovského typu jsme zvyklí hlavně na fantasy pojetí. Což se mi už začíná trochu zajídat. Zasazení do bizarního sci-fi světa tak působí svěže a originálně.
To je podrženo i chytlavým vizuálem. Detailní kreslená grafika ke hře skvěle pasuje a je o dost pohlednější než provařený pixel art. Navíc je vidět, že tvůrci si vyhráli s každičkou maličkostí. Mapy jsou tak členité, plné tajuplných zákoutí a nádherných detailů.
Klíčem k úspěchu je ale i parádní hratelnost. Herní prvky, které se osvědčily již u klasických heroesů, jsou zde doplněny zábavnými novinkami a zlepšeními. Takže ano, opět zde spravujete a budujete základnu, najímáte vojáky, jež přiřadíte k jednomu z vašich hrdinů, s kterým následně cestujete po mapě. Zabíráte doly, sbíráte drahocenné suroviny či artefakty, bojujete proti monstrům, ale též proti jiným frakcím a hrdinům. To vše v klasickém tahovém režimu.
Potud tedy vše při starém. Jenže! Třeba takové bitvy obsahují zajímavé vychytávky. To, že většina jednotek má krom klasických i sekundární údery, ještě není tak překvapivé. Zajímavější je, že někteří vojáci vystřelují na své cíle se zpožděním. V praxi to znamená, že je nutné předvídat pohyby nepřítele a vystřelit do oblasti, kde se protivník bude na konci kola nacházet.
U jiné jednotky pak sice výstřelem daného zlouna zaměříte, ale munice na něj dopadne opět až na konci kola. Což znamená, že vás soupeř ještě během kola může zabít a tím své bijce před střelou ochránit. Další vojáci sice střílí na dálku, ale ne přes celou obrazovku, jen na kratší vzdálenost. Případně vystřelí a v dalším kole musí nabít zbraň. S těmito prvky je potřeba počítat a zanést je do své taktiky.
„Hra vám nenapovídá, neřekne vám, kam která nepřátelská jednotka může dojít či doletět.“
Co mě u soubojů z počátku trochu vytáčelo, bylo, že vám hra nenapovídá, neřekne vám, kam která nepřátelská jednotka může dojít či doletět. Na jednu stranu je to škoda, protože by to byla další taktická vrstva, kterou do svých propočtů můžete zanést. Zvláště pakliže máte bojovníky s opožděnou střelbou.
Na druhou stranu vás tato (ne)funkce nutí učit se a poznávat své i soupeřovy jednotky. Po několika střetech totiž již dokážete odhadnout, jak se kdo pohybuje, kdo má jaké schopnosti, a jaká zbraň na toho či onoho soupeře nejvíce platí.
Trochu nevybalancované mi přišly i samotné jednotky či jejich druhotné útoky. U krtčích lidí je například bojovník s kladivem, který díky své speciální dovednosti může vyvolat pruh zemětřesení uštědřující dost brutální poškození. Tento pruh je relativně široký a vine se přes celou obrazovku. Občas tak sestřelíte například polovinu soupeřovy armády jediným úderem. Tyto plošné údery některých jednotek jsou mnohdy dost účinné, možná až příliš. Často tímto způsobem lze porazit i o dost silnější armády.
U jiné střelecké jednotky z řad robobrouků pak můžete na začátku kola vyvolat projekci tohoto bojovníka. Ta má sice jen jediný život, ale způsobuje poškození ve stejné výši jako původní bijec. Pokud navíc máte dost štěstíčka, může tato jednotka (jak původní, tak vyvolaná) získat ještě další útok navíc.
Jakýmsi glitchem, případně souhrou náhod, se mi pak několikrát povedlo, že jsem v jednom kole vyvolal tyto astrální projekce dvě. Měl jsme tím pádem tři dost ničivé střelecké jednotky za cenu jedné. Což poskytuje trochu nefér výhodu. Je tak poměrně jasné, že v tomto ohledu by se balanc jednotek měl časem ještě upravit.
To samé platí o schopnostech hlavního hrdiny. Sbíráním zkušeností se posouváte na vyšší level, což s sebou nese i to, že se vám postupně odemykají různá vylepšení a speciální dovednosti. Některé schopnosti jsou ale o poznání silnější, než jiné.
Třeba perk Vyjednavač vám dovolí najímat část vojska z neutrálních armád, kterých se všude povaluje značné množství. Mnohdy tak stačí s hrdinou obcházet neutrální vojáky z vaší frakce a takto si svou armádu poměrně jednoduše doplňovat.
Někdy se k vám dokonce přidají všichni vojáci. Párkrát se mi tak stalo, že jsem si stavy svých jednotek během chvilky i zdvojnásobil. Vyklepnout i nabušeného nepřátelského hrdinu mi tak ke konci hry nedělalo větší problémy.
Dost předimenzované jsou dále třeba schopnosti v rámci průzkumných „kouzel“. S hrdinou, který tyto dovednosti ovládá, se tak můžete během jediného kola dostat z jednoho konce mapy na druhý a zničit, koho je třeba, případně zachránit své ohrožené městečko. V tomto směru je asi také stále co zlepšovat a upravovat.
O dechberoucím vizuálu již byla řeč. Mám jen jednu výtku a to ke střídání dne a noci. Tahy jsou v Sirens vyřešeny tak, že jeden den se skládá ze 4 kol. Na začátku každého dne můžete najmout nové jednotky. Během těchto 4 kol se mění i nasvícení mapy.
„Přes den je vše krásně vidět. Kamenem úrazu je ale noc. V tu chvíli se stává hra docela nepřehlednou.“
Přes den je vše krásně vidět. Kamenem úrazu je ale noc. V tu chvíli se stává hra docela nepřehlednou. Chápu úmysl tvůrců, kdy se pokouší o něco nového. Ale hratelnost tímto rozhodnutím dle mého trochu trpí. O něco horší je i zvuková stránka hry. Hudba je poměrně slabá. Více variací a melodií by titulu prospělo.
V důsledku jde ale o maličkosti, které lze předběžnému přístupu s klidem odpustit. Však rozhodně ještě nejde o plnohodnotný a vyladěný titul. Přesto si určitý obrázek o kvalitách hry již nyní můžeme udělat. Ač jsem na předchozích řádcích vyjmenoval poměrně dost nedostatků, jako celek mě hra přikovala na dlouhé a dlouhé hodiny k obrazovce.
Zdejší mechanismy jsou v zásadě chytlavé, návykové a dobře propracované. Potenciál je zde proto ohromný a osobně se moc těším na plnou verzi hry, na nové kampaně, rasy a mapy. A taky samozřejmě na multiplayer, který ze hry může udělat legendu, ne nepodobnou samotným Heroes of Might and Magic 3.