HyperCore

Žánr: 2D střílečka z vesmírného prostředí
Minimální konfigurace: P200, 64 MB RAM
Multiplayer: ano
Výrobce: Zima Software
Vydavatel: JRC
Zapůjčil: Zima Software

Je rok 2015 a lidská civilizace již prozkoumala hezkých pár galaxií. Jenže v takto rozsáhlém vesmíru už nevládnou prezidenti nebo vlády jednotlivých států, ale legální diktátoři, kteří jsou hezky schovaní za jmény mezigalaktických megakorporací. Zde je demokracie jen prázdný pojem, který pamatují pouze stařešinové. Zato peníze, zbraně a armády geneticky upravených přisluhovačů jsou konstitucí. Jsou to tři stavební kameny opravdové moci, kterou pod svá křídla shromažďují zmíněné společnosti. Rivalita korporací se během pár desítek let proměnila v totální likvidaci konkurence. Menší společnosti byly z obchodního rejstříku úplně vymazány a větší pohlcovány. z této zákeřné konkurenční války mohl vzejít jen jediný vítěz – společnost QuadraTec.

Dnes se již píše rok 2040 a QuadraTec má pod svojí nadvládou takřka celou prozkoumanou část vesmíru. Nikým nerušena tak klidně vykořisťuje celé lidstvo. Avšak kdesi na pokraji známého vesmíru, na malé a zapomenuté planetce, se dává dohromady odbojová skupina HyperCore. Jejím jediným úkolem (spíše snem) je ukončit vládu QuadraTecu (že by Hvězdné války po česku?). k tomuto úkolu má odbojová skupina k dispozici několik týmů lidí, kteří řídí bojové roboty. Znáte to: právě vy jste prošli přes celou řadu náročných psychických a fyzických testů, právě vy jste se každý den učili ovládat svého robota, dokud jste se s ním zcela nesžili, dokud se nestal vaším tělem a vy jeho duší – dokud jste nebyli jedním. Nyní jste osudem předurčeni zničit důležité výzkumné centrum společnosti QuadraTec.

Před instalací hry jsem očekával vynikající hru, kterou neskončím hrát dříve než za dva týdny probdělých nocí a konzumace litrů kávy. Hra je na třech cédéčkách, což mé toužebné očekávání ukrutného ničení nepřátelských přístroječků ještě umocnilo. Drobné zklamání však přišlo brzy po vložení instalačního cédéčka do mechaniky. Celkem třikrát jsem instalaci přerušil v domnění, že zatuhla. Druhý den jsem dal hře poslední šanci – instalace trvala opravdu hodně dlouho, zkopírovat nějakých 350 MB zabralo hře okolo čtvrt hodiny. No nic, jdeme dále.

Po spuštění hry se nekonalo nic bombastického. Úvodní obrazovka s logem Zima Software, pak krátký let nad něčím, co mi připomínalo moji základní desku, to vše doprovázeno textem, který najdete na zadní krabici s hrou. z něho dozvíte zhruba to, co jsem již napsal v úvodu. Raději jsem se rychle pustil do ovládání svého nového miláčka.

Na výběr tu máte celkem tři mechy, kteří se od sebe liší tonáží. Čím těžší mech, tím toho více vydrží, může mít více zbraní a bojových doplňků, avšak to vše na úkor své rychlosti a pohyblivosti (logicky). Navíc mezi tonáží a velikostí je přímá úměrnost, do takového mecha se pak nepřátelé docela dobře trefují.

Před hraním jsem musel čekat další tři minuty, než mi hra nainstalovala misi na disk (okolo 20 MB), což, jak jsem si všimnul později, dělala u každé další. Následovaly další dvě minuty, než se nahrála další data. Dobře, překousnu i toto.

Po opravdovém spuštění vlastní hry a nějaké době zkoumání poklesla úroveň mého nadšení na velmi nízký stupeň. Každá mise má tři úrovně, přičemž misí je celkem osm, a každá třetí je osídlena velkým robotem, který je takřka nesmrtelný a jeho energii mu berete poměrně dlouhou dobu. Navíc se pohybují po konstantních trajektoriích, takže se ničení posledních konzerv stává více než nudnou záležitostí. Vždy v prvních dvou úrovních každé mise vás vřele vítá několik nepřátel, které dokážete celkem snadno zlikvidovat. Následuje hrstka robotů, které byste také dokázali zničit, kdyby se ovšem na obrazovce zdrželi o chvíli déle – zhmotní se uprostřed obrazovky (často blízko vás), jednou nebo dvakrát vystřelí, a pak si vesele odletí pryč. a to tak rychle, že je se svými na čtyřku vylepšenými zbraněmi nestihnete sejmout. Poslední a velmi častou sortou nepřátel jsou různé hybridní stroje, které, přestože do nich pálíte mechanický pařát nepařát, nic jim to nedělá – jsou buď úplně nesmrtelné nebo mají minimálně polovinu životní energie jako závěrečné plechovky. Celkem vzato je lepší během prvních dvou úrovní skrývat se a uhýbat před nepřáteli a občas rozmontovat někoho slabého, a to buď kvůli kreditům nebo pro případné uvolnění cesty. Pokud se budete snažit zabít každého, tak jste buď veteráni, co dohráli Dooma II na obtížnost Nightmare, nebo hrajete s číty.

A aby toho nebylo na hráče příliš mnoho, vymysleli autoři dvě úrovně, kdy jedete v bojovém transportéru, jenž dokáže střílet pouze rovně. Tudíž vám nezbude nic jiného než nechat se bombardovat a najíždět na miny, které nemůžete nijak objet – ty vám však nevadí, protože mise je udělána přesně tak, abyste přežili. Jediné, co vám čtyřminutovou cestu transportérem zpříjemní, je zničení několika vozítek, která jediná vás dokáží skutečně zabít.

Délka vašeho hraní také závisí na rychlosti počítače. s doporučeným Pentiem na 200 MHz a 64 MB RAM byste dříve zestárli, než byste HyperCore vůbec dohráli. s PII nebo K6 na 400 MHz si zase zapněte všechny možné detaily a doufejte, že to hru natolik zpomalí, abyste mohli vůbec registrovat průlet vašich nepřátel a střely jimi vyslaných. Za optimální považuji hodiny tak na 300 – 350 MHz, rychlost hry tak akorát, že se dá dohrát. Pokud se přece jen rozhodnete hrát HyperCore na rychlejší mašině než je již zmíněná čtyřstovka, pak byste měli mít za sebou alespoň základní kurs pilota stíhačky. Hra se totiž nepřizpůsobuje rychlosti počítače, takže na PIII 550 MHz je prostě nehratelná.

Všechny mise jsou krásně a detailně vykresleny, což značně zvyšuje nároky na procesor. Na pozadí hry se dějí úžasné věci v podobě hořících meteorů a nepřátel, kteří se přibližují, až se stanou vhodnými objekty pro vaše kanóny. Sem tam letíte kolem startovací dráhy, odkud odlétá bojový stroj. Ovšem má to i stinné stránky – např. při průletu rojem meteoritů se jich na pozadí míhá tolik, že po pár sekundách nedokážete rozlišit mezi meteory a nepřáteli. Ti vypadají prostorově a hýří světelnými efekty; bohužel v bitevní vřavě máte sotva čas kochat se kreslenou nádherou. i výbuchy jsou velmi pěkně zpracované, při větším počtu se však stává obrazovka naprosto nepřehledná, protože nevidíte nic jiného než oheň a zase jen oheň. v takovýchto případech jsem obdržel vždycky nejvíce zásahů.

Hudbě a zvukům se toho naštěstí nedá mnoho vytknout, až na dva malé detaily. Každá mise má pouze jednu skladbu ve stylu techno, což se vám při větším počtu úmrtí přejí, a to nemluvím o lidech, kteří techno úplně nesnáší. Navíc se na pomalejších počítačích hudba změní v jakýsi odpudivý zvuk ladění vysílačky.

Pokud bych měl na hře něco vyloženě pochválit, pak je to možnost hrát hru ve dvou na jednom počítači (nepsaný zákon podobných her). Hra tak nabude na hratelnosti a zábavě, ne nadarmo se říká: “Ve dvou se to lépe střílí.”

Jakmile jsem se přenesl přes všechny nedostatky a svoje zklamání přetransformoval na zuřivou vraždící mánii, kterou jsem si vybil na rozbíjení mechanických letadýlek a podobného šrotu, stala se hra docela hratelnou. Ale ruku na srdce: stejný požitek jsem měl i z výše zmíněných her, které na disku zabíraly pár megabajtů. k čemu je mi v takových střílečkách pěkný vzhled, když není čas na to koukat? Nicméně HyperCore se dá dohrát a možná si při ní užijete i pár hezkých chvil.