V době, kdy vyšlo ještě na archivní PS2 Killzone, Sony předpokládala, že se jí podařilo vyprodukovat hru, obecně označovanou jako Halo killer. Nestalo se tak a to hned z několika důvodů. Tím asi nejdůležitějším byla technická stránka, v těsném závěsu následovaná epičností, která prostě nebyla dost cool ve srovnání s Halo.
Odvěcí nepřátelé a technická stránka
Srovnávat Halo a Killzone je na místě i dnes, obzvláště pokud jste stejně jako já dohráli HD reedici. Na ní je totiž krásně vidět, že ta hra na to prostě měla/má. Alespoň co se technické stránky týče ano. Byť tu jsou jisté systémové rozdíly a samozřejmě hardware tenkrát hře nepřál.
Halo má velmi plynulý průchod. Hráče loadingové obrazovky z akce a explorace vytrhují jen velmi vzácně. Autoři použili nahrávání na pozadí a ono to opravdu člověka pak lépe drží u obrazovky. U Killzone se setkáváte s nějakou tou loadingovou obrazovkou průměrně jednou za třináct minut a není výjimkou, když úroveň dokončíte za nějakých pět minut. Hra prostě nahraje do paměti segment, ten si odstřílíte a jede se dál.
Kdyby se autorům podařilo implementovat streamované nahrávání, hra by měla mnohem větší spád, působila by celistvěji a byl by tu mnohem lepší tah na branku. Dnes můžeme jen spekulovat, co autory vedlo k tomuto rozhodnutí. Já osobně bych sázel na kombinaci faktorů tehdy ještě neozkoušené technologie a přílišné náročnosti grafiky, která musela RAM paměť vytěžit na maximum.
Co se grafické prezentace týče, tak v původní PS2 verzi měla hra neskutečné potíže s frameratem. V průměru se pohyboval nějakým pět, až deset bodů pod optimálními 30fps a občas spadl až skoro na nulu. V tehdejším srovnání s velmi plynulým Halo tedy Killzone jednoduše nemohla vyjít jako vítěz (byť ani ten neodešel bez ztráty květinky).
HD reedice ale tento problém odstranila a až na několik málo výjimek jede Killzone jako po másle. Stále jde o jakýsi pomalejší způsob akce, kdy neběháte, ale spíše kráčíte (inu Master Chief je nadčlověk), ale co se vykreslování týče – vše je v nejlepším pořádku a pocit ze střelby je opravdu luxusní. A to nemluvím o přesnosti.
Co se ale neodstranilo, je doskakování. Hře by na dnešních HD TV vyloženě slušelo, posunout vzdálenost zobrazování objektů o několik metrů dál. Ne že by to PS3 nedokázala, ale asi by to vyžadovalo poněkud extenzivnější zasahování do kódu, což stojí čas a peníze. Přesto škoda.
Vzhledem k původu hry, tedy PS2, u níž se počítalo jako s nejobvyklejším rozlišením klasické SD televizory, má i Killzone nativně dost mizerné rozlišení (byť původní hra uměla alespoň progresivní scan, což, a to vám mohu potvrdit, na solidní CRT TV vypadalo lahůdkově). Pokud tedy hru hodíte do 720p, musíte nutně upscalovat.
Z nějakého důvodu se mi to ale líbí. Hra díky tomu vypadá jakoby potažená jemně zrnitým filtrem, nebo mlhou a to jakoby evokuje druhou světovou, což je tak trochu něco jako odkaz této hry, protože Helgani jsou prostě svého druhu náckové a Vekta Polsko. Tohle je tedy jedna z těch her, kterým upscalování podle mého spíše pomáhá.
Samozřejmě framepočítaly to nezastaví, znechuceně si odplivnou a odejdou si pustit svůj namodovaný Crysis, ale mě se celkové šedavé vyznění a použitá paleta barev líbí dnes snad ještě víc než předtím, protože v porovnání se současnou produkcí to nyní vypadá jako dnešní umělecký záměr, než jako tehdejší technická nutnost.
Další technickou záležitostí, kterou autoři upravili oproti originálu, by mělo být ovládání. Za sebe mohu říci, že na dnešní dobu jde stále o poněkud topornější zážitek. Na druhou stranu pokud jste trpěli u druhého dílu, tak zde na vás čeká hádám poněkud příznivější schéma. Jediné co se opravdu viditelně změnilo je zaměřování pomocí sniperky.
Znám pár lidí, kterým původní „plovoucí“ zaměřovač vyhovoval, ale já jím rozhodně nejsem. Takže přenastavení na dnes již klasické uspořádání, kdy pohnutí analogovou páčkou během aimu znamení pohnutí rovnou celou hlavou vítám. Autoři sice nechali slabou vůli, ale nejde o nic zásadního. Zbytek je bez námitek a vcelku na dnešní/tehdejší dobu obvyklé.
Odvěcí nepřátelé a stránka vypravěčská
Teď trochu k té „epičnosti“. Ve srovnání s Halo, i zde Killzone nutně ztrácí body. Prostě nemůžete přebít nějakou jednoduchou meziplanetární invazí celý multirasový konflikt, při němž vybouchne do luftu prstenec, jehož povrch má v součtu hned několik planet…
Na druhou stranu, Killzone je přeci jenom uvěřitelnější, drží se více při zemi a jeho akce není ani trochu komixová. Takže teď si vyberte.
Design levelů je na dnešní dobu až překvapivě rozmanitý. Střídají se tu industriální zóny, divočina, uzavřené koridory i vcelku rozlehlá prostranství. Navíc autoři velmi chytře využili vašeho hlavního cíle (dostat se na určité místo), aby předvedli hned několik velmi odlišných prostředí (pobřeží, mangrovy, džungle, střední pásmo, ledové vrcholky hor).
V porovnání s dnešním grafickým standardem Killzone působí trochu chudě a málo členitě, ale na druhou stranu – tohle není hra z roku 2012, takže se musí nad lecčím přimhouřit oko. Ono to tenkrát ani jinak nešlo.
Je těžké říct, čím to je, ale po tomto dohrání, jsem měl mnohem lepší celkový dojem z příběhu a hlavně ze samotného zakončení. Když jsem Killzone hrál před lety, byl jsem zklamán. Poslední boss byl jednoduše zabitelný, jen jste museli rozchodit několik Helganských vln a tím to haslo. Poslední video – odlet z vybuchující stanice a hláška „tohle je jen začátek“ mne moc nenadchla.
Jenže dnes je spousta věcí jinak. Máme za sebou tři regulérní díly (a jeden spin-off), Killzone 1 je v nejlepší technické formě a v kontextu celého univerza je i ten konec vlastně něco jako cliffhanger u solidního seriálu. Mít celou edici Killzone (všechny tři díly) doma, moci je hrát hezky za sebou tak jak to má být – to hned mění perspektivu a dělá ze značky Killzone docela epickou space operu.
Posuzováno v kontextu celé série, je tedy první díl základním kamenem, který sice nemá až tak epické a kulervoucí zakončení, ale dalo by se brát jako jakési těsto koláče, jež samo o sobě není nic moc, ale pak na něj dáváte další a další vrstvy, jež vám nakonec dají dohromady fakt skvělý dezert.
Vykleštěný multiplayer
Je velikou škodou, že se Sony a autoři nepochlapili, a neumožnili hrát multiplayer jinak, než pouze lokálně ve split screenu. Killzone má totiž velmi (i na dnešní dobu) výživnou akci. Jednotlivé mapy jsou velmi rozlehlé a členité. Zbraně dalo by se říci ikonické a ke všemu spousta na svou dobu pěkných modů.
Osobně si myslím, že kdyby se MP dal hrát po síti, byl by to alespoň na chvíli hit. Stejně tak kdyby tu byla možnosti hrát celou hru kooperativně. Po většinu hrací doby totiž běháte po levelech hned se třemi spolubojovníky a kdyby šlo místo nich zapojit vaše přátelé – oj, to by bylo skvělé.
Zvuk a hudební doprovod
Když jsem po letech zapnul tuto hru, velmi mne překvapila zvuková a hudební stránka – a to jak pozitivně, tak i negativně. Co se zvuků týče, tak klasický vždy perfektní trademark série – tedy zvuk zbraňového arzenálu, ten je v naprostém pořádku a i dnes by obstál proti konkurenci moderních stříleček. Stejně tak hláškování nepřítel, zvuk další techniky a přírody okolo.
Větší problém je v naprosto přísném stereu. Jednoduše řečeno – to co se vám děje za zády, neslyšíte! Musíte být alespoň trochu natočení ke zdroji zvuku, jinak vám vypadne a můžete mít za zády klidně výbuch atomovky, ale vám to dojde, až když se přes vás přežene tlaková vlna. Tohle není moc dobré.
Další věcí o níž se musím zmínit je hudba. Několik levelů mi to trvalo a stále jsem se trápil, co je na hře divného, ale prostě během akce vám za celou dobu nezazní ani nota nějakého hudebního podkresu. Je to zvláštní, divné, neobvyklé… ale ono to vlastně velmi pomáhá atmosféře hry.
Prostě jste voják v poli a nemáte čas si sebou tahat walkmana – kor když potřebujete slyšet, jestli se za vámi neplíží nepřátelé (což je zase narážka na podivně udělané stereo). Po nějaké době si tedy člověk zvykne a osobně jsem dokonce začal považovat toto řešení za skvělý nápad, protože mě neodvádí od samotného hraní. Jinak hudba v animacích a menu je jak je v sérii zvykem, naprosto skvělá.
Koupit, či nekoupit?
Killzone1 (HD) je FPS, které čas pomohl, což je opravdu neočekávané. Pomohl jí natolik, že ji považuji za lepší akci, než byla před lety a osobně si myslím, že v dnešní produkci i díky právě specifickému mixu tak trochu old-scool a progresivnímu přístupu, jde o skvělou hru u níž by se mnozí dnešní autoři mohli inspirovat. Kampaň mi na střední obtížnost trvala nějakých třináct hodin a kdyby tu bylo přítomno streamování levelů, asi bych řekl, že jde o jednu z nejlepších akcí tehdejší i současné produkce. Takhle ale říkám jen – skvělá střílečka, která má duši, ale i několik chyb.
A na závěr odpověď na otázku, jestli je Killzone lepší než Hallo – hrál jsem obě, obě mají něco svého, ale když dám stranou hádky založené na platformách, tak mě osobně sedne víc to Killzone. A proč? Inu, napsat by se na to dal celý další elaborát, ale já radši ve střílečkách víc té reality… a nejsou tam Grunti :)
Jinak je to na vás.
8/10