Little Nightmares II: stejné klady, stejné zápory | Recenze

O tom, že hororová hra nemusí být plná stříkající krve nebo nečekaných lekaček se nás snažilo Tarsier Studio přesvědčit již v roce 2017. Logická plošinovka Little Nightmares skutečně zafungovala jako svěží vítr v rámci žánru. Není tedy divu, že připravované pokračování se stalo velmi očekávanou záležitostí.  Je druhý díl stejně tak nápaditý a posouvá značku o nějaký kus dopředu? Na tyto a další otázky odpovíme v následující recenzi.

Volné pokračování

Po příběhové stránce navazuje Little Nightmares II na svého předchůdce, konkrétně na DLC The Residence. Nejedná se však o upjaté pokračování ve smyslu výraznějšího prohlubování děje, ale jde spíše o rámcové zasazení do konkrétního času a prostoru. Hlavním hrdinou se stává tajemný chlapeček Mono, který tak v putování vystřídal dívenku ve žluté pláštěnce. I když to neplatí tak úplně a doslova, neboť Six hraje v příběhu opět významnou roli a plně se ho účastní, byť ne jako hratelná postava. Mono a Six se tak vydávají na strastiplnou hororovou cestu, aby odhalili tajemství prázdných myslí obyvatel tamějšího světa.

Výtvarné zpracování je opět na perfektní úrovni

Samotný příběh je vyprávěn něžně a spíše v náznacích, do hry tak stejně jako v případě prvního dílu vstupuje především lidská fantazie a představivost. Little Nightmares II tvoří atmosféru a vypravuje herní hrdiny na pouť, hledání spojitostí a významu jednotlivých výjevů však vývojáři nechávají plně na hráčích. Celková interpretace se tak může případ od případu lišit, což rozhodně nemusí být škodu. I tentokrát tedy svůj materiál vývojáři uchopili značně abstraktně a snaží se tak podněcovat lidskou představivost. Jde o zvláštní kombinaci abstraktna tvořeného konkrétním, které dělá z Little Nightmares II umělecký zážitek.

Hra není děsivá, ale znepokojivá

Druhý díl tak svým pojetím plně navazuje na svého předchůdce, a to včetně veškerých neduhů. Opět se vydáme na cestu značně pokrouceným světem, budeme řešit řadu logicky nepříliš náročných puzzlů a užívat si atmosféru bizarního a temného prostředí s nezapomenutelnými výjevy. Mono a Six v tomto hororovém putování postupně projdou několika kapitolami, aby v psychedelickém závěru odhalili záhadu, která stojí za všemi těmi děsivými výjevy. O jednoznačném uzavření příběhu si však můžeme nechat vzdát, celé rozuzlení je stejně tak abstraktní, jako celý koncept hry.

Stejné klady, stejné zápory

Ani hratelnost se od prvního dílu nikterak výrazně nezměnila, i když vývojáři začlenili několik nových prvků osvěžujících celý zážitek. Překvapivě tak dojde i na řadu osobních soubojů, které ještě více podtrhují celkovou bezútěšnost a typickou atmosféru titulu. Na to se bohužel váže i řada neduhů, které jsme tak nesnášeli u jedničky. Little Nightmares II je opět až nepřirozeně lineárním zážitkem, který staví hráče do role loutky, která příběhem jen proplouvá.

Řada výjevů působí uměleckým dojmem

Každá činnost, kterou je třeba pro další postup učinit, je předem jasně nalinková, a to bez jakéhokoli ústupku. Ve hře neexistuje možnost alternativních cestiček a vše je třeba učinit přesně tak, jak si vývojáři přáli. Stranou je tak bohužel odsunuta variabilita, vynalézavost či jakákoli potřeba opakovaného hraní.

Na to se bohužel váže i ne zrovna průlomový způsob hratelnosti metodou pokus omyl, který budete proklínat zejména ve stealth pasážích či únikových momentech. Cíl je vždy víceméně jasný, bohužel existence pouze jednoho jediného způsobu průchodu staví hráče do nepříjemné situace, která netkví ve vyřeší problému, ale v nalezení konkrétního postupu, který vývojáři sami zamýšleli. Je třeba se tak obrnit velkou dávkou trpělivosti a připravit se na řadu opakovaných pokusů. Naštěstí můžeme hovořit o poměrně citlivě vyřešených checkpointech v rámci jednotlivých obrazovek, neplatí to však úplně vždy.

Neposlušnou kameru já mám

Celkovou hratelnost neusnadňuje ani zlobivá kamera vycházející ze zvolené 2,5D perspektivy. Nejde tak ani o práci kamery jako takové, která se v mnoha momentech prezentuje téměř filmovou kvalitou, ale častou ztrátou orientace v prostoru, zejména pak v otázkách hloubky. Až příliš často tak dochází na momenty, kdy skáčete do prázdna a modlíte se, aby to vyšlo.

Plížení a stealth je základním stavebním prvkem hry

Z uplynulých odstavců je jasně zřejmé, že veškeré neduhy Little Nightmares II tak vlastně vychází již z problémů prvního dílu. Lineárnost, nepohodlné ovládáni či občasná dezorientace v prostoru. Je tedy s podivem, že vývojáři nedokázali ani částečně zapracovat na těchto problémech, které zbytečně vytrhují hráče z jinak výtečného herního zážitku.

Ptáte se tedy, v čem se vlastně druhý díl liší od prvního. No popravdě v ničem zásadním. Nabízí opět skvělou atmosféru s řadou znepokojujících výjevů, podpořenou nádherným grafickým zpracováním, hraničícím s uměleckým dílem. Přináší také několik nových herních prvků, které však pouze doplňují původní hratelnost, netvoří nový základ. Nechápejte nás ale zle, rozhodně to tak není špatně.

Příjemným zpestřením je i začlenění soubojů

Little Nightmares je skutečně výrazná značka, které staví na své jedinečnosti. Jsme maximálně potěšeni ze schopnosti přenést klíčové prvky z minulého dílu, naopak zklamáni z jakékoli rezignace na snahu odstranit nepříjemné neduhy. I tak jde ale o nezapomenutelný herní zážitek, který na ploše cca šesti hodin rozhodně nudit nebude. Je zcela bez diskuzí, že milovníci prvního dílu budou spokojeni, opět ale budou muset překousnout řadu nedostatků.