Že se počítačové hry rozdělují do několika hlavních skupin a jejich podkategorií ví snad každý. Proč ale máme takové, jaké máme a proč je tak těžké přijít s něčím novým se dozvíte v následujícím článku, respektive v námětu k diskuzi.
Arkády, mlátičky, simulátory, strategie a další. Každý správný pařan zná význam těchto slov a ví, že značí různé žánry počítačových her a dokáže víceméně instinktivně zařadit každý titul, který se mu dostane do ruky (respektive nainstaluje na počítač) zařadit do té či oné kategorie. Ovšem přemýšleli jste také někdy nad tím, proč máme takové žánry jaké máme a proč už nevznikají další?
Než se pokusíme zodpovědět tyto otázky, nezaškodí říci si pár slov o žánrech, které jsou s námi už od nepaměti - nejedná se o žádný kompletní přehled, ale spíše o výběr jen těch nejpodstatnějších, s nimiž budeme dále pracovat.
Když pojedeme podle abecedy, jako první nás do očí uhodí adventury. I když neexistuje žádná přesná definice, jistě by každý řekl, že adventury jsou o sbírání věcí do inventáře, rozhovory s postavami a hlavně velká dávka přemýšlená a trpělivosti. Je ale s podivem, že i přesto, že spousta pařanů udává některou z adventur jako svoji nejoblíbenější hru, dnes je tento žánr na vymření a když už se nějaký kousek objeví, pak se velice často pojí s přívlastkem akční.
Zato akčním hrám, zvláště pak jejich 3D_odnoži nazývané First Person Shooter (FPS) se daří neobvykle dobře. Začal to Wolfenstein 3D, proslavil DOOM a od té doby jsou příznivci FPS s každou novou hrou kupovat nový procesor a grafickou kartu. Někdy mám při jejich pozorování pocit, že jim uspokojení neposkytuje ani tak hraní samotné, jako spíš tuning jejich stroje: vymačkávaní megaherzů s přetaktovaného procesoru chazeného tekutým dusíkem, týrání grafické karty pro co největší framerate a honba za co možná nejnižším pingem u síťových her.
Naopak příznivci strategií jsou trochu z jiného těsta - mnohdy sice vyžadují vysoké rozlišení monitorů, aby si mohli do sytosti vychutnat veškeré detaily, ale některé z nich vůbec netrápí rychlost jejich procesorů - pokud hrají tahové strategie, mohou si během propočítávání dalšího tahu si klidně mohou odskočit na záchod nebo do kuchyně.
Je zde samozřejmě ještě mnoho dalších kategorií a všichni příznivci RPGček, simulátorů a sportovních či snad dokonce logických her by se mohli dovolávat pozornosti, ale jak jsem již řekl, zmíněná suchá teorie rozhodně není cílem tohoto článku.
Herní žánry jsou tedy poměrně přesně určeny a jen velice zřídka se objeví hra, kterou je těžké někam zařadit. Ba co víc, je složité najít hru, kterou nemůžeme označit jako klon některé z předchozích a jakoby herní tvůrci začínali své úvahy o nových projektech slovy "uděláme strategii" namísto "uděláme hru". Kdo na této situaci tratí asi nejvíce je samotný hráč, který před monitorem prožívá nejedno deja vu, za něž je ovšem nucen znovu a znovu platit.
I přesto se ale docela nedávno objevil nový žánr, jistě sami přijdete na to jaký. Stačí jen namátkou jmenovat jeho dva zástupce: Ultima Online a Counter Strike. I když první by se dal označit jako RPG a druhý jako FPS, všichni asi podvědomě tušíme, že jim spíše padne zařazení do kategorie on-line. Ostatně budoucnost se ponese výhradně v on-line duchu, o čemž se mj. můžete dočíst v tomto článku, a proto se odevšad zase vypustí dovětek on-line, protože singleplayerové hry jako takové už budou vycházet jen minimálně.
Ale zpět k tématu. Jak tedy pomoci uvadající fantazii herních tvůrců? První způsob je docela známý a osvědčený: netrvat tvrdošíjně na jednom žánru, ale naopak stvořit jejich vyváženou syntézu. I když vám po některých kombinacích může být stejně nevolno jako například po absintu se šapmaňským (opravdu nedoporučuji, pokud tedy nechcete umřít v hrozných bolestech), jiné jsou velice povedené a chutné. A pro příklad nemusíme chodit daleko - Brány Skeldalu 2 ukazují, že ta nejjednodušší řešení bývají obvykle ta nejlepší. Je s podivem, že tak málo tvůrců před Jindřichem Rohlíkem mělo tak prostý leč geniální plán: skřížit adventuru s RPG.
A ani další názorná ukázka na nás nebude mluvit cizí řečí. Napadlo vás, proč byl loňský herní megahit Mafia tak úspěšný? Krom kvalit, které byly bezpochyby dosti zdůrazněny na jiných místech na tom má zásluhu i fakt, že se v podstatě jednalo o dvě hry v jedné: jak simulátor dobových automobilů, tak povedenou third person akci. A teď si do hry přimyslete ještě více adventurních prvků a interakce s okolím, nezbytné RPG ukazatele různých parametrů rostoucích s vaší zkušeností, strategické plánování a rozvoj (např. automechanik by se musel zajímat o výdaje spojené s předěláváním kradených aut a zisk s jejich následného prodeje; šéf mafie by mohl dělat totéž, ale s nemovitostmi), pěstní souboje ala Mortal Kombat a to vše zapojené on-line do jednoho obrovského virtuálního města, kde by každý hráč mohl zastávat nějakou pozici a pomocí svých schopností se vypracovat s poslíčka až na šéfa mafie.
Taky vám teče slina po bradě? Pak už začínáte chápat, proč je žánrová syntéza tak důležitá.
Další možností je vymyšlení nového žánru, což se lehko řekne a o to hůř udělá. Ostatně, kdyby se mi to povedlo, nepsal bych tuto úvahu, ale sháněl peníze a lidi na novou hru, která bude dozajista revoluční. Při okousávání tužky a vymýšlení nových žánrů, jenž jsem vám nasliboval, si ale začínám připadat jako jeden Brit, který chtěl zhruba před sto lety nechat zrušit patentové úřady s odkazem na to, že vše, co již mohlo být vynalezeno, už vynalezeno bylo.
A proto mi nezbývá nic jiného, než pojmout tento článek jako výzvu k diskusi - máte nějakou, byť nekonkrétní, představu o novém herním žánru? Který je váš nejoblíbenější a který naopak nemůžete vystát? Co by se na současném dělení mělo změnit anebo je podle vás úplně zbytečné? Čekáme na vaše ohlasy!