Max Payne – kulka letící skrz PlayStation 2

Multiplayer: ne
Paměťová karta: ano, minimálně 215 kB
Analogové ovládání: pouze páčky
Vibrace: ano
Výrobce: Remedy
Vydavatel: Rockstar (www.rockstargames.com)

Jeden z nejúspěšnějších současných PC titulů dorazil do světa konzolí. Max Payne, policista, který se v mrazivém Noir Yorku pustil do války s mafií i zkorumpovanou policií, aby alespoň trochu utišil své duchy, žíznící po pomstě. Jak se mu to daří za pomoci Dual Shocku 2 namísto klávesnice a myši, to se dočtete zde.

Pokud se ptáte, zda má toto město nějakou souvislost s New Yorkem, pak odpovídám, že má. Je to New York, ale proměněný vlivem noci, mrazu a zla v mrazivé peklo, spalující a stravující duše nešťastníků bloudících jeho ulicemi. Noir (noc) je výraz pro nejtemnější, nejdrsnější a nejlepší formu tvrdé detektivky ze staré školy, ve které je policie patřičně zkorumpovaná, mafie dostatečně všemocná a všudypřítomná, hlavní hrdina je pořádné zvíře (rozuměj maniakální stroj na zabíjení) a nikdo není nevinný (a pokud ano, pak je mrtvý nebo brzy zemře). Max Payne má tu smůlu, že je hlavním hrdinou takového příběhu. Jak si sám uvědomí ve drogovém opojení, být hrdinou noirové detektivky – ať už herní nebo komicsové (komics je použitý pro vyprávění příběhu) – je ďábelsky legrační, zkrátka ta nejhorší věc, na kterou můžete pomyslet. To se pak nemůžete divit, když přijdete z práce domů a najdete manželku i dítě brutálně zavražděné zfetovaným gangem z ulice. Tak začíná Maxova bolest a jeho cesta ke kořenům mafie. Jako policista v utajení infiltruje jednu z největších mafiánských rodin ve městě a tři roky pracuje na odhalení jejích špinavých kšeftů, aby tak vynesl na světlo i vlastní mrtvoly a duchy. Jenže něco se zvrtne, utajení je prolomeno a Max má dvě možnosti – utéct nebo postřílet všechny mafiány ve městě, kteří jej promptně umístí na přední místo svého jídelníčku. Vzhledem k tomu, že Max nemá kam utíkat a nerad spí (ve snech se stále vrací do toho šíleného dne, kdy Michele zavraždili – a pokud vám to připadá nedůležité, vězte, že si ty noční můry prožijete hezky s ním), je jeho volba jasná. Válka začíná.

Příběh Maxe Paynea (dále jen MP) nepatří k těm nejoriginálnějším, nicméně je originálně vyprávěn (formou komicsu, který se na obrazovce vynoří pokaždé, když začíná nová úroveň nebo najdete něco důležitého) a rozhodně je v něm několik působivých a zajímavých okamžiků. Není to, jako kdyby scénář napsal Frank Miller (Sin City), ale je to docela blízko. Jinými slovy – má to atmosféru (za kterou kromě dobrých dialogů vděčí hra především velmi dobře vybranému hlasu hlavního hrdiny, zhrublému únavou a prášky proti bolesti – které zde slouží jako jediný uzdravovací předmět). Pokud jde o ty originální prvky, mezi nejlepší zřejmě patří Maxovy noční můry, ve kterých se budete procházet jeho domem během osudného dne vraždy a za zvuků výstřelů a pláče novorozeněte budete sledovat krvavé stopy v temnotách.

Max Payne je klasická akční hra se vším, co k tomu patří. Budete tedy sbírat různé druhy zbraní (namátkou basebalová pálka, pistole desert eagle, brokovnice, samopal ingram, odpalovač granátů a alespoň deset dalších), léčit se již zmíněnými prášky proti bolesti (které věrohodně neuzdravují okamžitě, místo toho chvíli trvá, než začnou účinkovat a uzdraví vás) a především střílet všechno, co se pohne. Samotná střelba je zde provedena s takovým důrazem na detail, až člověku přechází zrak: kulky mají správný tvar stejně jako odletující prázdné nábojnice, které zůstávají ležet na zemi, poškození stěn, skla i předmětů (nemluvě o lidských tělech) je působivé a do značné míry věrohodné (třeba tenké panelové přepážky silnější palba roztříští či prostřelí), takže je na to všechno nádherně děsivý pohled. Hra je rozdělena do tří epizod po osmi misích, které někdy obsahují i tři části. Jinými slovy vás čeká asi 50 úrovní, kratších i delších, které jsou ve většině případů velmi působivé a zábavné (honička v garážích, průnik do ocelárny, infiltrace mrakodrapu společnosti Aesir). Velkou výtku bych ale nasměroval na některé „osvěžující“ prvky, implementované do hry pro její „zpestření“. Konkrétně mluvím o občasné „plošinkové“ vložce, kdy budete muset skákat jako instalatér Mario nebo udržovat balanc na extrémně tenkých traverzách. Nevadilo by to zas tak moc, kdyby postava hlavního hrdiny byla trochu víc přizpůsobena takovým úkonům. Jenže není a tak Maxovo skákání a udržování v klidu při „přecházení krvavého lana“ nepatří k těm nejsnadnějším a nejpřesnějším. Když navíc připočtete skutečnost, že se hra ukládá pouze mezi jednotlivými úrovněmi (na rozdíl od PC verze), vyjde vám pořádně frustrující výsledek, který dokáže člověka s adrenalinem napumpovaným do krve vynikající akcí pořádně schladit. Další výtkou by mohla být absence nebo spíše jednoduchost soubojů s bossy, kteří se od řadových nepřátel liší pouze vzhledem, hláškami a mírným rozdílem ve výdrži.

Jak už jistě všichni víte, nejzajímavějším prvkem MP je využití takzvaného „letu kulky“, tedy efektu vynalezeného pro film Matrix. Hra vám tedy v omezené míře (kousek za každého zabitého nepřítele) umožní zpomalit čas, přičemž však zůstává zachována rychlost vašeho míření. Vše ostatní se změní v rozmazaný zpomalený film včetně zvuků – vidíte tedy zpomalený zášleh u hlavně zbraně a kulku na její cestě k cíli, sledujete rozevlátý plášť hlavního hrdiny, který visí ve vzduchu zachycený ve výskoku uhýbajíce kulkám, majáky policejních aut se otáčejí celou věčnost. Je to velmi působivé a rozhodně to dodává hře na přitažlivosti i zábavnosti, přičemž si na rozdíl od většiny ostatních nemyslím, že by to po čase bylo stereotypní. Rychle jsem si na to zvykl a nemohl jsem se toho nabažit po celou dobu hraní. Navíc kamera občas zabere zasaženého padoucha ve zpomaleném záběru a obkrouží ho kolem dokola, stejně jako sleduje kulku vystřelenou z ostřelovací pušky až do jejího cíle. Také zde najdete onu oblíbenou scénu z Matrixe, obsahující probití se vstupní halou policejní budovy – i když je ve hře „poněkud“ zjednodušená. Celkově však MP využívá let kulky – bullet time – na výbornou a David Perry bude mít co dělat, aby to v herní verzi Matrixe překonal.

Pro televizní obrazovku bylo samozřejmě drasticky sníženo rozlišení, ve kterém hra běží. Musím přiznat, že při pohledu na některé screenshoty z PC verze mne to docela mrzí, neboť detailnost grafiky je na PS2 viditelně o něco horší. Majitelé PC by tedy PS2 verzí určitě pohrdli. Nicméně pro ně není ani určena. Max Payne pro PS2 je určen konzolovým hráčům, kteří si tak mohou vychutnat stejnou zábavu jako PC hráči. I při nižší úrovni detailů totiž zůstává MP tím, čím byl ve své originální podobě. Nicméně je pár dalších technických problémů, které je třeba zmínit. I když si po většinu hry MP udržuje na PS2 rychlost a plynulost na uspokojující úrovni, v závěru hry (poslední tři úrovně) se vzhledem k rozlehlosti prostředí dočkáte místy až neuvěřitelného zpomalení nebo zacukání – ani jsem si vlastně nebyl jistý, zda jsem nepřepnul do režimu zpomaleného času. Trvá to dohromady pá vteřin, ale zamrzí to. Problém rozhodně není v PS2, ale v obtížnosti konverze, která nedopadla právě tak, jak by mohla – což je častý problém převodů z PC na PS2 a opačně. Přesto se po drtivou většinu Max Payne hraje i vypadá výborně, takže se už těším na avizovaný druhý díl. A pokud vás to snad napadlo – Max Payne je sice výborná hra, nicméně králi v rámci žánru se nepřibližuje po žádné stránce, nejméně pak velmi nepovedenými animacemi v engine hry. Metal Gear Solid je prostě jen jeden (vlastně dva, 8. března i v Evropě).