MDK2: Armagedon – proklatě rychlá akce pro PS2

Vývoj: Bioware
Distribuce: Interplay
Multiplayer: ne
Paměťová karta: 130 KB
Dual Shock: ano
Žánr: akční

Tato recenze se ponese v duchu prvních krůčků začínajícího hráče na nové konzoli. Těžko dokážu dnes hodnotit PS2 jestli na tu či onu hru má dostatečný výkon nebo nemá. To se ukáže až časem, kdy bude mít PS2 po více technických „zkouškách“ za sebou; zatím to byl jen Quake III u něhož však obstál na jedničku. Přívlastek Armagedon je u MDK2 čistě z reklamních důvodů. Hra je v podstatě na chlup stejná jako na PC a Dreamcast, pouze grafika se dočkala několika inovací na poli jemnosti textury. Tak jaký tedy je starý nový MDK2: Armagedon?

Myslím, že úvod včetně intra a příběhu mohu shrnout do pár slov. Vetřelci opět napadají Zemi a naráží na společný odpor třech nepřemožitelných hrdinů. Starý známý zametač v bojovém obleku s padákem: Kurt. Robotický maniakální pes Max , který vypadá docela jako milý pejsánek, až na dva páry rukou a jeden pár nohou, plus doutník v mordě. A nakonec šílený, vědou posedlý badatel, prostě Doktor.

Když mě vyplivli v první úrovni na podlahu začal jsem se nejistě rozhlížet po okolí a zkoumat opatrně ovládání. Rychlost, to byla první věc, kterou jsem si okamžitě uvědomil, za chaotického pobíhání po okolí a pohybování kamerou nahoru a dolů (jo už to tak bude, musím si zvykat po té dietce u PS). Ovládání mi dostatečně vysvětlila sama hra (protože lenost mi nedovolila vstát a přečíst si manuál), takže po chvíli už jsem mohl uhánět dlouhou chodbou k prvnímu dobrodružství. Hned při první větší přestřelce jsem si v praxi ověřil, jak přátelské je ovládání u MDK2. Hry na které hráč pohlíží okem třetí nezúčastněné osoby, mezi které tato hra patří, se prostě s ovladačem hrají mnohem jednodušeji (pokud se nejedná o něco tak komplikovaného jako Deus Ex, ale uvidíme). V MDK2 se každý souboj mění v dynamickou podívanou. Kulky sviští vzduchem, odráží se ode zdí, nepřátelé poskakují, střílí, umírají, světla a barevné efekty hrají po stěnách, atd. Adrenalinová akce není rušena výhradně žádnými pasážemi s obtížnými hlavolamy, takže hráč se nesoustředí na nic jiného než na to, jak emzáky v místnosti před ním co nejrychleji zlikvidovat. Mě by se za normálních okolností tato hra zdála nudná, ale MDK2 si absenci prvku namáhajících mozek doplňuje všudypřítomným nádechem absurdity a humoru. K těm nejdojemnějším patří například hádky mezi doktorem jakožto zástupce pozemské inteligence a obludou s obrovskou hlavou a dvěma mozky – mimozemský génius, který vám bude pít krev asi ve třech úrovních. V jedné z posledních úrovní mě dostal ufonský bastard, který se po několika střetech s nebezpečnou trojkou vznášel na „kolečkovém“ křesle.

Každá ze tří postav má pochopitelně jiný arzenál zbraní a dost odlišné prostředky na likvidaci emzáků. Kurt, nesmělý zametač v elastickém oblečku, má k dispozici pouze mechanickou ruku se samopalem a ostřelovací pušku s různou municí. K dispozici jsou normální náboje, explozivní granáty, balistická střela a nakonec kulka, která se může nesčetněkrát odrazit od stěny a zasáhnout tak cíl například za rohem. Pak může sbírat granáty, speciální zásobníky do samopalu a zařízení na zneviditelnění. Poslední užitečný předmět je panenka, která slouží jako návnada na nepřátele (v manuále je poznámka o pokročilé demenci mimozemšťanů, kteří do panenky střílí spíše než do hrdiny, protože atrapa vydává pisklavý zvuk, který u příšer vyvolává pocit uspokojení ze zasažení cíle. S tím zvukem to je nakonec pravda). Krom toho má v obleku skrytý padák, takže při přeskakování větších vzdáleností na místo určení doplachtí nebo se tam nechá průvanem vynést. Max, robotický pes, se k řešení problémů staví trošičku jinak. Brutální síla, totální demolice, drsňák v každém obvodu. Pejsánkovou specialitou jsou zbraně, zbraně a ještě jednou zbraně. Do každé ze čtyř rukou může hráč svobodně chytit jinou zbraň a do akce vkročit s libovolně nakonfigurovaným maniakem (samozřejmě tu zbraň musí nejprve najít, ale to v MDK2 nebývá problém). A právě s Maxem se MDK2 dostává na vrchol akčního představení. Moje oblíbená kombinace byla dvě brokovnice a dva rotační kulomety (v nouzi stačily dva Uzi). Hluboké dunivé výstřely brokovnic doprovázelo štěkání samopalů a občasné blafnutí samotného Maxe. Nepřátelé se pak rozlétávali jako prasklé balónky. Jediná doplňující hračka pro Maxe je jetpack. S tím jsem si také zažil své. Tak trošku jsem zapomněl na vlastnosti Dual Shocku II. Jeho analogová tlačítka (citlivá na sílu stisku) mi pořádně znepříjemnila jednu úroveň s vysokou věží. Rychlost akcelerace jetpacku totiž závisela na tom, jak silně jsem zmáčkl tlačítko pro skok a jelikož jsem hráč klidnější povahy, nikdy jsem netisknul tlačítko víc než je potřeba. Výsledkem u MDK2 bylo, že můj jetpack zrychloval příliš pomalu a mě v 90% pokusů o daleký let docházel benzín. Ale to není na škodu, konečně nějaká změna do zaběhnutých akčních her. Doktor - pološílený a téměř plešatý zažraný vědec. Jeho postava by si zasloužila charakteristiku na několik odstavců. V postatě za všechno mluví už jenom jeho zbraně. Metač toastů, baget a výbušných melounů (?). Jeho oblíbeným heslem je: „Vždyť je to tak snadné, to je věda!“ Jeho specialitou je výroba vynálezů. Když vetřelci podniknou invazi na vaši mateřskou loď, jediný kdo zůstane jako obránce je právě doktor a jeho … věda. Ještě uvedu jeden malý příklad z doktorova způsobu boje. Ze sušiče na ruce a jiných součástek sestrojí obří fukar, kterým odfoukává nepřátele směrem k masožravé rostlině. Ti se bezmocně vznáší vzduchem a narážejí do stěn, až skončí ve chřtánu nenasytné rostliny. Jindy mě doktůrek překvapil svou neschopností. Od dob Tomb Raidera býva v těchto hrách zvykem, že postavy se zachytí okraje v případě, že tak tak dosáhnou na okraj plošiny. Toto dovede také Kurt a Max. Doktůrek se sice zachytí, pokusí se přitáhnout, pak ale zafuní, neudrží, padá. Smůla, stane se. Místo padáku a jetpacku má doktor vlastnoručně sestrojený žebřík. Boj a akce s doktorem je zpravidla klidnější, protože starouškovy možnosti jsou z výše uvedených důvodů omezené.

Grafika, to bude problém. Jak mám přesvědčivě napsat jestli je hra graficky odfláknutá, pokud nemám dostatečné zkušenosti se schopnostmi PS2 v praxi, těžko budu dostatečně přesný, ale pokusím se vyjádřit alespoň své dojmy. Textury, jak jsem uvedl na začátku, jsou jemnější než u Dreamcastu a ty už tehdy byly na dostatečné úrovni. Velkým překvapením pro mne bylo rozlišení, ve kterém MDK2 běží. Postavičky jsou ostré jako břitva a troufám si říct, že na hranicích rozlišovacích schopností běžných televizí. Na druhou stranu mi vcelku vadila absence anti-alliasingu. On naštěstí nebyl až tak potřebný díky vysokému rozlišení, ale majitelé větších obrazovek by přesto mohli zaplakat. Když jsem svou pozornost zaměřil na dlouhé hrany sloupů nebo cest, objevily se malé schodky. Rychlost a zejména plynulost je neotřesitelná s vyjímkou úseků, kdy PS2 natahuje další část levelu, a tehdy hra nepatrně trhne. A druhá vyjímka je jedna z nejimpozantnějších úrovní v srdci hlavního města vetřelců. Po obrazovce poletuje vesmírná loď, která se vás snaží ze všech sil sestřelit a kolem dokola se prohání stovky dopravních prostředků různých velikostí, různými směry. A této změti PS2 taky občas vynechává. Tak to je jeden jediný šrám na technickém srdci MDK2 pro PS2.

Každá úroveň je důmyslně promyšlená a nikdy se neopakují myšlenky, které už jednou byly použity. Rozsáhlý komplex, na jehož konci se nachází strážce, až na vyjímku nesmírných rozměrů, který působí jako třešnička na dortu. Takže na vás čeká 10 masivních, propracovaných a podle mne dech beroucích levelů zasekaných obludami, nesmysly a plné zábavy.

Dalším překvapením byly zvuky a hudba. Zvuků je ve hře spousty a spousty. Asi dvacet zbraní, výkřiky, posměšky a skřeky všivých nepřátel, kvičení, výbuchy, pohyb dveří, no prostě úplný koncert. V těsném závěsu za zvukem jde nečekaně kvalitní dabing na akční hru (zejména hlas místy depresivního Kurta a praštěného vědce). Posledním článkem, který však tučnou dávkou dodává na rychlosti a atmosféře hry, je hudba. V případě Maxe a Kurta jde o kombinaci orchestrální hudby s hudbou dravou, moderní, mechanizovanou (v podstatě klasické techno). A právě tyto nápěvy jakoby hrály do rytmu, ve kterém se hrdinové nemilosrdně prohánějí vetřelcům po lodích a základnách. A konečně hudba, která doprovází starého doktora. Přesný odraz jeho osobnosti a chaotických, občas geniálních myšlenek. Tiché, všetečné a místy praštěné melodie hrané až průhledně primitivně. Jedinou nevýhodu u hudby zůstává, že melodie jsou pro každou postavu tuším pouze dvě. Takže jsem se časem utápěl ve stereotypu, pokud jsem třeba jen pět minut pátral po cestě dál.

Teď se musím rozhodnout, jaké hodnocení MDK2 dostane. Váhal jsem o devíti z deseti, protože jsem se od začátku do konce náramně bavil a hra si mne držela v rychlém tempu. Občas jsem se ani nevzpamatoval a už jsem se poháněn hudbou a adrenalinem řítil do další místnosti, abych mohl odstřelit další zelené slizouny. Nakonec vlivem drobných nedostatků jako anti-alliasing, občas ta plynulost a opakující se hudba mě přinutila o bodík hodnocení stáhnout. Možná jsem se k tomu přiklonil také díky nesnesitelné zdlouhavosti (ne obtížnosti) posledního souboje, který rytmus hry přerušil asi tak jako by vás rozrušilo h…. na bílém ubruse. Takže pokud vám smím radit, poslední souboj nehrajte za Kurta (můžete si vybrat kohokoliv a souboj se pak za každého z hrdinů ubírá značně jiným směrem) a nebo si šetřete výbušné projektily do ostřelovací pušky. Jinak ty kuličky v okolí mozku za boha netrefíte :-).