MechCommander 2 – nejlepší hra ze světa BattleTechu?

Žánr: realtime strategie
Minimální konfigurace: procesor Pentium II 266 MHz, 64 MB paměti, 8MB 3D grafická karta, DirectX 8.0, 400 MB místa na pevném disku, 4x CD-ROM, Windows 98/Me/2000
3D akcelerace: ano
Multiplayer: ano (LAN, TCP/IP, MS Gaming Zone)
Jazyk: angličtina
Domovská stránka: http://www.microsoft.com/Games/mechcommander2/
Výrobce: Microsoft Games
Distributor: Microsoft

Země se otřásla sérií výbuchů. Jen co dozněl rachot explozí nádrží s palivem a rozptýlil se hustý dým, ozvalo se v dálce dunění pochodujících robotů. Po chvíli se na vrcholku nedalekého kopce objevil první Mech. Zastavil se a zamířil svůj laser na nejbližší budovu. Mezitím se na kopci objevili i ostatní, zaktivovali své dalekonosné rakety a začalo peklo…

Stolní hry s tematikou velkých bojových robotů (tzv. Mechů) nejsou v České republice příliš rozšířené a oblíbené. Mnoho z nás se s těmito stolními hrami, které se vyznačují promyšleným příběhem, propracovanými pravidly a neutuchající zábavou, seznámilo teprve po jejich převedení do podoby počítačových her. Tedy – převedení je silné slovo, spíš by se dalo říct, že existuje velké množství her, které si z propracovaného světa stolních her berou příběh, prostředí či pravidla.

Asi nejznámějším prostředím je svět BattleTechu, vytvořený firmou FASA Corporation. Ve 31.století probíhá nekončící válka mezi nájezdníky z vesmíru, tzv. Klany, a rodinami ovládající Inner Sfere (velmi zjednodušeno). Ačkoli na obou stranách válčí i pěšáci, tanky a ostatní vojenské jednotky, základem jsou bitvy obrovských, až čtyřicetimetrových robotů s váhou dosahující až 100 tun, ověšených energetickými i mechanickými zbraněmi, chráněných mohutnými štíty a chladícím systémem.

Na téma BattleTechu vzniklo několik desítek her, ať už oficiálním licencováním světa BattleTech, nebo pouze využitím prostředí a pravidel. Asi nejznámějšími hrami jsou série MechWarrior a MechCommander. Zatímco akční MechWarrior se dočkal již čtvrtého dílu, strategie MechCommander dostává dnes recenzovanou hrou teprve druhé pokračování.

První díl vydala FASA Interactive v roce 1998 pod záštitou Microprose. Relativně dobře převedená pravidla BattleTechu, variabilní náplň misí a slušné technické zpracování byly základními devizami prvního MechCommandera. Dvojrozměrná izometrická grafika přispívala k dobré přehlednosti, mise byly slušně navržené, prostě lahůdka pro fajnšmekry a velmi slušná hra pro ostatní. Samozřejmě i první MechCommander trpěl několika nedostatky, z nichž nejvážnější byly asi poměrně slabá umělá inteligence vlastních a nepřátelských Mechů a nemožnost definovat way-pointy pro přesun jednotek.

V roce 1999 vyšel titul MechCommander Gold – původní MechCommander s jednou novu kampaní, novými Mechy, novými typy terénu, možností nastavit více stupňů obtížnosti a s přibaleným editorem misí. V roce 2000 ještě stihla firma FASA Interactive vydat akční MechWarrior 4, načež ji (jako již mnoho jiných firem předtím) odkoupil a pohltil největší gigant na softwarovém trhu – Microsoft.

Microsoft již dávno není firmou, která vydává pouze podprůměrné hry – kupříkladu oba díly Midtown Madness či Age of Empires 2 patří mezi to nejlepší, co je v současné době na trhu. Proto nejen fanoušci prvního dílu MechCommandera s napětím očekávali, jak se povede druhý díl.

V současné době lze vypozorovat zajímavý trend. Aby se zvýšila prodejnost hry, sahají vývojářské firmy k zjednodušení herních konceptů, aby byly nové tituly přístupné co nejširší hráčské obci. Pro příklady nemusíme chodit daleko – např. real-timová strategie Red Alert 2 či budovatelský Zeus jsou typickými příklady. Ani v případě MechCommandera 2 tomu není jinak – vývojáři Microsoftu se „dopustili“ řady zjednodušení a ústupků od základních pravidel BattleTechu.

Podobně jako první díl je i MechCommander 2 real-timovou strategií, ve které neválčíte s tanky, děly a letadly (i když i ty zde najdete), ale hlavně s Mechy. Na rozdíl od MechWarriora neovládáte jednoho Mecha, ale celou skupinu (maximálně jich ve druhém díle můžete do jedné mise poslat 16). Ke slovu tak mnohem více než rychlé reakce a přesné střílení přichází strategie a taktika. MechCommander 2 se (stejně jako jeho předchůdce) značně odlišuje od konceptu real-time strategií, který definovala slavná Dune 2 a kterého se (pouze s drobnými změnami) drží velká většina současných real-time strategií. V MechCommanderovi nic netěžíte, nevyrábíte ani nebudujete. V každé misi ovládáte pouze malou skupinku Mechů, se kterými musíte splnit všechny úkoly.

Právě výběr Mechů, jejich vyzbrojování a přiřazování pilotů patří k silnějším stránkám hry. Vše probíhá v klidu před každou misí, prakticky v rámci breafingu. Ačkoli by se mohlo zdát, že na výběru Mechů či pilotů zas až tak moc nezáleží, opak je pravdou – jedná se o nejdůležitější část každé mise. Náplně misí jsou totiž různorodé, takže jednou potřebujete jednotku lehkých a rychlých průzkumníků, jindy zase těžkotonážní Mechy s drtivou palebnou silou. Většinou však sestavíte svou jednotku vyváženě. Zásadním omezením je váhový limit Mechů, které si do mise vyberete – musíte se tak rozhodnout, jestli raději zvolíte větší počet lehkých mechů či menší počet těžkých. Pokud máte dost peněz, můžete si další Mechy koupit, při nedostatku financí zase nějaké prodat – jak své původní, tak ty, které ukořistíte v průběhu bitvy.

Každého Mecha můžete v rámci možností konfigurovat – změnit mu vybavení a zbraně. Na výběr máte energetické (lasery) i mechanické (rakety, kulomety) zbraně ve třech různých skupinách – na blízko, středního dosahu a dalekonosné. Průzkumným mechům se určitě hodí senzory pro zjišťování pozic nepřátelských jednotek, často také budete potřebovat Mecha s jet-packem pro překonávání terénních nerovností, vodních ploch či nepřátelských opevnění. Celkem je ve hře 26 typů Mechů, lišících se váhou, rychlostí a možností používat jet-pack a jednotlivé typy zbraní.

Neméně důležitou činností je pak přiřazení pilotů do jednotlivých Mechů. Každý pilot má vlastní zkušenost (reprezentovanou čtyřmi stupni hodnosti) a specializaci na různé zbraně. Je jasné, že pilota se specializací na dálkové rakety posadíte do Mecha, který je těmito raketami vyzbrojen, a ne např. do lehkého průzkumného Mecha s laserem a kulometem. Specialista má mnohem větší úspěšnost střelby, takže (zejména v posledních misích) je k nezaplacení. Mechů si (pokud máte dost peněz) koupíte kolik chcete, ale s piloty to není tak jednoduché. Proto vás ztráta zkušeného pilota mrzí mnohem víc než zničení několika Mechů a často bývá důvodem k opakování mise.

Obecně lze říci, že se špatně zvolenou skupinou Mechů či s nevhodně přiřazenými piloty máte jen málo šancí misi úspěšně dokončit. Jakmile máte briefing a výběr Mechů za sebou, přichází druhá, neméně zajímavá část mise - boj. Vaše jednotky jsou vysazeny na nepřátelském území a mají za úkol splnit všechny cíle mise. Ty jsou poměrně různorodé – od prostého zničení všech nepřátelských jednotek, přes zajmutí důležitých budov či ukořistění nepřátelských mechů až po zničení konvoje či naopak ochranu vlastních pozic. Zpestřením je ve většině misí několik nepovinných cílů, které nemusíte splnit, pouze vám zvyšují bodové hodnocení a finance.

Kdo očekává zběsilé klikací závody ve stylu C&C, bude asi zklamán. Základem úspěchu je opatrný průzkum, soustředění útoků na jediný cíl či malou skupinku cílů a hlavně důkladná logistická podpora. Využít můžete letecké bombardování pozic nepřítele, nepohyblivé dělostřelectvo (vhodné pro obranu vašich pozic), vozítko na kladení min, opravárenské vozidlo atd. Mnohdy je vhodné nepřátelskou budovu (např. řídící centrum raketové obrany) zajmout než zničit. V mnoha nepřátelský základnách jsou sklady paliva či munice, které krásně vybuchují a občas se dají využít na zničení nebo aspoň poškození nepřátelských jednotek.

Po úspěšném ukončení mise máte možnost posbírat a opravit všechny Mechy (vlastní i nepřátelské), kteří zůstali na bojišti. Kromě nezanedbatelného finančního přínosu (Mecha lze později prodat a jeho cena je mnohem vyšší než částka věnovaná na opravu) je to jediný způsob, jak získat nepřátelskou technologii a využít ji proti němu. Přeživší piloti jsou po bitvě ohodnoceni a někteří z nich vyznamenáni. Pokud je pilot povýšen do vyšší hodnosti, máte možnost vybrat mu specializaci – jsou zde tedy (ve zjednodušené podobě) zastoupeny i RPG prvky.

Na první pohled viditelnou změnou je kompletní převod hry do 3D. Už v prvním díle šlo zoomovat od detailního pohledu na jednoho Mecha až k přehlednému pohledu na velkou část bitevního území. Zde ještě přibývá možnost natočení kamery pod libovolným úhlem, a to jak do stran, tak nahoru a dolů. Také terén je kompletně třírozměrný – včetně řek, údolí a strmých srázů hor. Důležité je, že třetí rozměr není jen pro ozdobu, ale má vliv na samotné hraní – jednotky na kopci dále dohlédnou i dostřelí, z kopce se jednotka pohybuje rychleji než do kopce, jednotky za terénními nerovnostmi nejsou vidět atd.

Grafické zpracování je na velmi vysoké úrovni, zde musíme Microsoft pochválit. Jednotliví Mechové jsou detailně vykresleni, včetně svých zbraní a dokonce i stop, které zanechávají na měkkém podkladu. I těžké typy se pohybují elegantně a plynule, jak bychom to od Mechů mohli očekávat. Poměrně věrné zpracování výbuchů Mechů i budov, stejně jako ztvárnění budov a ostatních jednotek (náklaďáky, tanky, helikoptéry atd.) jen dále podtrhuje kladný dojem z vizuální stránky hry.

Další změnou je absence tzv. fog of war – tedy onoho černého, neprozkoumaného území, známého z většiny real-time strategií. Zde je celé území již prozkoumáno, včetně nepřátelských a neutrálních budov. Jediné, co na začátku není známo, je pozice nepřátelských jednotek. Teprve když jsou v dosahu vašich senzorů (ať už hlídkových věží či Mechů), objeví se na mapě – nejdříve jako červené symboly, při dalším přiblížení již uvidíte nepřátelského Mecha či vozidlo. Princip přímé viditelnosti se zde důsledně dodržuje – pokud je nepřátelská jednotka mimo oblast, kam dohlédnete některou ze svých jednotek, nevidíte, o jakou jednotku se jedná, ani na ni nemůžete útočit.

Ovládání je v MechCommanderovi 2 poměrně složité, což je možná daň za mnoho možností, které ve hře máte. Můžete volit, zda střílet zbraněmi na blízko, středního dosahu či dalekonosnými. Při bitvě s nepřátelským Mechem můžete určit, jestli budete mířit na hlavu, tělo či nohy (a zkušený pilot se dokáže trefit). Můžete samozřejmě jednotky rozdělovat do skupin, definovat jim way-pointy (konečně!), přikázat jim hlídat území či bránit jinou jednotku. Pokud je Mech značně poškozen, může se pilot katapultovat, čímž se zachrání a je k dispozici v dalších misích. Naopak poškozené Mechy bez pilota (vlastní i nepřátelské) lze opravit, obsadit pilotem a využít již v průběhu bitvy. Trochu frustrující je nutnost tisknout mezeru při zadávání příkazu pro rychlý pohyb – ten totiž potřebujete skoro neustále.

Ačkoli umělá inteligence byla mírně vylepšena, stále se jedná o jednu z vážných slabin hry. Nepřátelé sice útočí na nejslabšího či nejvíce poškozeného Mecha, nepraktikují ale kupříkladu útok z více stran, prakticky nevyužívají terénních nerovností atd. Mnohokrát se vám stane, že se Mech zasekne na mostu, u nepřátelského opevnění či kdekoli jinde. Situace, kdy v zápalu bitvy přivoláte Mechy, které máte opodál jako rezervu, a po prohrané bitvě zjistíte, že stále stojí na místě nebo se posunuli jen o pár kroků, moc na náladě nepřidá.

Největší nedostatek se ale týká doby nahrávání mise. I na poměrně výkonném počítači se tento čas pohybuje okolo jedné minuty – a to nejen na začátku mise, ale i v jejím průběhu (máte totiž jednu pozici pro „rychlé“ uložení hry a její případné načtení, uvozovky u slova „rychlé“ jsou ale opravdu namístě). Fanoušky stolních her ze světa BattleTechu zase nepotěší přílišné zjednodušení pravidel a některých zákonitostí (např. přehřívání či variabilita vyzbrojování Mechů). I přesto se ale jedná o velmi zdařilou hru, která je zárukou mnoha hodin dobré zábavy.