Mega Man 11: za záchranou robotů (recenze)

Pokud jste posledních pár let nebyli kompletně izolovaní od společnosti, jistě vám neuniklo, že už se tolik na scéně neobjevují klasické plošinovky, jako tomu bylo dříve. Jen zřídkakdy vyjde hra z tohoto žánru od velkého vydavatele. Mezi ty nejpopulárnější značky v celé plošinovkové historii bezesporu patří Mega Man, takže od jeho nového pokračování komunita měla nemalá očekávání.  

Předem je nutno říct, že pokud jste měli rádi některou z předchozích klasických her s Mega Manem, 11. díl se vám nejspíš bude líbit také. V základu se toho totiž v hratelnosti moc nezměnilo. Jedna větší novinka by se ale přeci jen našla. Je jím systém zvaný Double Gear, který našemu modrému hrdinovi propůjčí speciální schopnosti. Tento systém můžete používat ve dvou režimech. První z nich vám posílí veškeré útoky. Osobně jsem častěji používal druhý režim, což je zpomalení času. Ani jeden z nich ale nemůžete používat moc dlouho a pokud to s nimi přeženete, musíte chvíli počkat na jejich obnovení.  

Zápletka hry je naprosto jednoduchá. Tady, jako v každém jiném Mega Manovi, jde především o požitek z hratelnosti. Dalo by se to shrnout tak, že zlý profesor sebral roboty hodnému profesorovi a Mega Man je musí zachránit. Napřed je ale musí porazit, protože je nyní má pod kontrolou zlý profesor a aby to náhodou neměl moc lehké, přidal jim navíc do výbavy také Double Gear.  

Celkově se musíte postavit osmi robotům neboli bossům, mezi kterými najdete například Block Mana, Torch Mana nebo Tundra Mana. Jeden nepřítel znamená jednu unikátní úroveň, ve které najdete odlišné barevné palety, a hlavně odlišné nepřátele. Ani po projití všech předchozích sedmi úrovní nevíte, co čekat od té poslední, což je bezesporu skvělé zpestření. 

Za porážku bosse získáte unikátní odměnu v podobě jeho schopností. Na rozdíl od původních Mega Manových zbraní je ale nemůžete používat neomezeně, jejich používání spotřebuje energii. Můžete ji doplnit sběrem kapslí, které občas vypadnou z některých nepřátel. Kolik vražedných robotů na své cestě potkáte záleží na volbě obtížnosti.  

A tady přichází moje největší výtka k celé hře. Obtížnost je něco, co se vývojářům opravdu nepovedlo vychytat. Pokud tohle bude vaše první zkušenost s Mega Manem, raději rovnou jděte na Casual a Normalu se vyhněte. Normal je tady totiž druhá nejtěžší obtížnost a rozdíl mezi ním a Casualem je opravdu obrovský. Navíc to v některých situacích vypadá tak, že vývojáři hru navrhovali tím způsobem, aby vám naházeli co nejvíce klacků pod nohy. Vím, že obtížnost je jedním z důležitých prvků této série, ale když vás hra hodí do situace, ze které není jiné východisko, než se jednoduše nechat zasáhnout, mi nepřijde jako úplně správné řešení.  

Není to ale jen počet nepřátel a design. Při zvolení těžší obtížnosti stačí Mega Manovi chytit pár nepřátelských projektilů a jde k zemi. Navíc po cestě najdete mnohem menší množství léčivých kapslí.  

Kvůli těmto neduhům se musíte každou úroveň strojově naučit, obzvlášť pokud hrajete na těžší obtížnost. Když se to ale tak vezme, hra vám zase tak dlouho nezabere. Jak už jsem zmínil, celkově kampaň obsahuje 8 úrovní a pokud vám to půjde dobře, můžete s Mega Manem 11 být hotoví za 5 hodin. Délka mu tedy moc do karet nehraje. Je tady sice ještě obsah v podobě výzev, ve kterých pak můžete soupeřit s hráči z celého světa, ale to je spíš bonus ke kampani. Alespoň, že se hra neprodává za plnou cenu.  

Pokud by vám to náhodou bylo málo, tak spolu s tímto dílem vyšel i bundle oslavující 30. výročí série. V něm najdete navíc celých 8 her, a to vám bezesporu vydrží už na pár desítek hodin.  

Abych ale Mega Mana jen nehanil, musím uznat, že co se grafického zpracování týče, nemám jedinou výhradu. Postavičky, stejně jako prostředí, jsou sice zpracované jednoduše, ale vypadají parádně. Navíc se všechny levely od sebe velmi liší nejen v ohledu použité barevné palety, ale i prvků a nepřátel. U Tundra Mana například narazíte na promrzlé plošiny, na kterých vám to bude podkluzovat. Torch Man vám pak nadělí pořádnou dávku plamenů. Stejně tak i jednotliví bossové se svým bojovým stylem hodně liší, takže se nemusíte bát, že by na konci každé úrovně čekal ten stejný nepřítel, jen v jiném brnění. Variabilita je tady bravurní. 

Vesměs je jedenáctý Mega Man výbornou plošinovkou, co se hratelnosti týče. Pokud by se vývojáři vyvarovali chyb v podobě ne úplně vyvážené obtížnosti a občas haprujícího designu, určitě by se svojí novinkou zaznamenali větší úspěch. Své fanoušky si ale určitě i tak najde, protože v dnešní době už plošinovky jako je Mega Man zrovna často nevycházejí.