Říct o každém novém dílu NHL, že to je nejlepší hokejový simulátor na světě, přináší stejně redundantní informaci jako zpráva o dalším zranění Tomáše Rosického nebo výsledky ankety oblíbenosti černošských prezidentů v USA. Fakt je, že pokud se kluci a holky z EA Canada nedostanou k šestilitrovému kanystru českého tuzemáku, měli by být schopni za těch 12 měsíců od vydání předchozí verze vyhrabat hráčský wishlist a vybrat z něj šest nových fičur, které se příště vytisknou na krabičku.
NHL 13 je opravdu nejlepší. Jako vždycky
Nikdo neodpáře EA Sports, že vytváří pravidelně nejlepší sportovní simulátory ve spoustě odvětví. To však neznamená, že jejich nekonečné série se vyvíjí vždy lineárně směrem k zářivým zítřkům. To je iluze. Neexistuje nekonečný počet změn.
Nový model bruslení by byl o fous zábavnější, kdyby se občas nerozjel někdo nerealisticky rychle a hlavně kdyby počítač nepodváděl
Hokejisté nejsou komplexní sofistikované bytosti, hokej nejsou vesmírné války. Kromě nahrávání, střelby a hitování stačí prostě jen nějaký to „srdíčko“ a „štěstíčko“ a je po zápase. A tak se často zkouší, občas investuje do blbostí nebo dochází k paradoxním změnám, které jdou proti sobě.
Nemusíte být recenzentský hnidopich, abyste si vzpomněli, jak se kdysi snižovala účinnost bodychecků, protože to bylo „hokejovější“. Neuplynulo ani pár let a najednou bylo potřeba sílu hitů zvýšit, paradoxně se stejným zdůvodněním. Není to tak dávno, kdy se série prsila intuitivním jednoduchým ovládáním. A dnes? NHL 13 představila sprintování, které je postavené na současném tlačení joysticku a tisknutí jeho tlačítka, což je činnost, jež otestuje kvalitu plastových ovladačů obou hlavních konzolí, ale také vazivo vašeho levého palce.
Sami vývojáři nás tak naučili, že to, co je realistické v jednom ročníku, nemusí stejná kritéria naplnit v jiném.Prezentované novinky jsou občas dobré, častěji někde drhnou a potřebují pár let na vychytání. A tak má smysl posuzovat každou hru pouze jako celek, který dohromady může nebo nemusí fungovat, a míň dát na všeobecné úvodní nadšení, podporované úvodním dojmem a PR materiály.
K simulaci bruslení tentokrát NEPOUŽIJEME fyzikální model z FIFY
NHL 13 je v tomto rozhodně zajímavější kousek než předchozí díly, protože po letech přidávání nových fičur jako nadzdvihávání hokejky nebo jejich veselé lámání se tvůrci odhodlali zasáhnout i do jedné z hlavních herních činností: způsobu bruslení. Není moc povzbudivé, když 20 let tvoříte hokejový simulátor, ale neumíte do něj smysluplně zakomponovat fyzikální konsekvence rychle bruslícího člověka. Třeba to, že se nedá jen tak z plného sprintu jednoduše zatočit. Nebo že hráč, který má našlápnuto, opravdu ujede stojícímu protivníkovi, protože chvíli trvá, než se rozjedete.
Všechny tyhle problémy se NHL 13 pokusila řešit. Výsledek je povzbudivý, ale rozhodně bych jej nenazýval kompletně „novým systémem bruslení“. Když totiž necháte hrát umělou inteligenci proti sobě, dění na ledě je hodně podobné předchozím dílům (včetně podivných zasekávaček a otoček na místě). Ale to nic nemění na tom, že se podařil solidní pokrok a přepracovaný model vypadá nejen efektně (a gamepad hezky cuká, když prudce zastavíte), ale navíc rozšiřuje možnosti hry o mnohem častější úniky, dopředu nerozhodnuté sprinty k puku a obecně rozšiřuje vaše taktické možnosti. Zejména při hře více hráčů, kdy můžete opravdu získat rychlost a dostat přihrávku do volného prostoru, například nahrávkou o mantinel.
Kdo nepodvádí na ledě, podvádí svůj klub
Nový model bruslení by byl o fous zábavnější, kdyby se občas nerozjel někdo nerealisticky rychle a hlavně: kdyby počítač nepodváděl. Je super, když je počítačem ovládaný protivník výzvou. Ale pokud to znamená, že je každý jeho obránce schopný se v mžiku otočit a bez prodlení vystartovat za vypíchnutým pukem, je to pro běžného smrtelníka stejně zábavné jako šachy s Deep Blue. Tady se bohužel nic nezměnilo. Počítač skoro nechybuje, a pokud ano, tak pouze pod tlakem ve vlastním obranném pásmu. Naopak vy máte při většině nastavení problém přihrát si na čtyři metry.
Na fyzikální model se letos myslelo. Puk neposedně poskakuje, před brankou vznikají nepřehledné závary a nikdo si nemůže být jistý, že do něj někdo nevrazí nebo mu puk nevypíchne. Mantinely se navíc etablovaly jako nepostradatelná součást hry, góly jsou zajímavější, brankáři vykrývají dobře prostory, ale proti umístěným střelám zblízka mají pramálo šancí.
TIP: Doporučované nastavení hry se mění v závislosti na stažené verzi tuneru, ale obecně se doporučuje pohrát si s nastavením „Pass Assist“ tak, abyste mohli nahrávat i na delší než metrovou vzdálenost.
Celkově se situace zlepšila, hra je variabilnější, situace na ledě nejsou předvídatelné, ale na některé profláklé problémy se bohužel jako vždy nedostalo. Pořád se musíte smířit s tím, že hokejka není příliš častým účastníkem kolizního modelu. Proto nejsou výjimkou situace, kdy si puk vyšťouráte přes meniskus bránícího protivníka a pak mu ještě rychlou střelou proseknete varlata.
Vrtat do jednoho z lepších dílů nekonečné hokejové série vypadá jako kacířství. Ale čím realističtěji se hra tváří, tím rušivěji působí její chyby. Je to jako se dívat na luxusní sporťák, kterému někdo objel ten frajerský červený lak klíčem. Je super, že můžete ladně vykroužit zpoza branky, ale když vás pak naprosto nesmyslně a proti všem zákonitostem zboří protivník, efekt simulace je fuč. A nemusí jít jen o nerealisticky účinné hipchecky. Už několik let mě neskutečně vytáčí schopnost počítače do vás jemně žduchnout tak, že ztratíte puk a pak ho s naprostou samozřejmostí sebrat, jako kdyby obránce nemusel hitovat útočníka s hokejkou u těla a jako kdyby útočník, který celou dobu puk sleduje a vede na holi, na pár sekund ztratil vědomí.
Jak moc si chcete hrát?
Se vzrůstajícím počtem herních situací a možností roste podíl náhody a neovlivnitelných činností. Každý letící puk podél mantinelu je neviditelným hodem dvacetistěnnou kostkou, který určí, zdali váš hráč puk zachytí, jen zpomalí nebo mu puk přeletí hokejku k soupeři. Čím komplexnější hra je, čím má série NHL více tlačítek a hejblátek, tím míň ji hráč ovládá. Zatímco v prvním NHL 93 bylo možné ovlivnit prakticky jakoukoli herní situaci, v moderní éře neustále nových verzí tunerů (upravujících nastavení hry) a porovnávání desítky neviditelných statistik, vlastně mnohem méně hrajete a o dost víc spoléháte na neviditelnou ruku programátorů.
V žádném případě tím nechci kritizovat roli náhody, která do sportu neodmyslitelně patří. Problém je, že vždy, když dojíždíte puk, potýkáte se ve skrumáži před brankou nebo se prostě jen snažíte přechytračit obránce, buď vlastně vůbec nevíte, co se stalo, nebo jste to často vy, kdo utře. To protože počítač podvádí, má milisekundové reakce, doplněné dokonalou znalostí algoritmů.
Kam dál?
EA Sports už delší dobu stojí před zajímavým dilematem. Jak moc chtějí kopírovat realitu? A hlavně jak docílit toho, aby se „realita“ dobře ovládala pomocí dvou joysticků a osmi tlačítek? Když se totiž po ledě šine hokejista v opravdovém světě, nemusí se dívat na své nohy, aby zjistil, jak se má otočit, aby neztratil rychlost.
Nekriticky výskat nad kvalitami NHL 13 může jen člověk, který chápe 12měsíční frekvenci jeho vydávání jako nezbytnost
Nepřemýšlí o tom, udělá to automaticky. Ve hře to ale může být problém, pokud se snažíte o sérii rychlých nahrávek, a hlavně v obraně. Stačí rychle přepnout na beka, který se zrovna otáčí, udělat špatný pohyb a můžete se jen koukat, jak vám útočník uniká a spurtuje na brankáře. A i když můžete několika pokyny upravit standardní chování útoků i obran (dokonce můžete každé lajně říct, jak moc má třeba riskovat na útočné modré čáře), rozhodně to nevyřeší všechny problematické situace.
Tvůrci by potřebovali mnohem víc času, aby mohli všechny tyto momenty domyslet a konzistentně zakomponovat do hry. Ale tento čas při každoroční frekvenci samozřejmě nemají, a tak to řeší tak nějak napůl. Nový realistický model bruslení samozřejmě pragmaticky schováme pod stůl, když se hokejista rozjede v plné rychlosti proti mantinelu a měl by si o něj dle Newtonových zákonů rozbít hubu. Nemáme čas se zamyslet, jestli by mu náhodou mnohem víc neslušel systém, ve kterém není tak jednoduché přišpendlit hráče na mantinel nebo je možné rychlostí ze sevření uniknout. A nezjistíme, že v novém fyzikálním modelu jsme nevychytali vyloučení, kterých je najednou hodně málo.
Přesto je NHL 13 povedený hokejový ročník. Po delší době se zaměřil na nápravu několika palčivých problémů série a přinesl na nový díl solidní porci vylepšení. Nekriticky výskat nad jeho kvalitami ale může jen člověk, který chápe 12měsíční frekvenci jeho vydávání jako nezbytnost a který je schopen zavřít oči nad spoustou potíží, které trápí sérii dlouhodobě.
A i když ty oči zavřete a budete si užívat letošní nadílky, stejně byste si měli v duchu přát, aby NHL 13 byl jen první z řady kroků, jejímž prostřednictvím EA Sports výrazně reformují celou sérii. Což ale vzhledem k pomalu se blížící další generace konzolí vypadá stejně zbožně jako přání Islanders sáhnout si na Stanley Cup.