Od PC přes Xbox až po Playstation: příběh herního nadšence | 1. Část

Herní komunita, to nejsou pouze názorové shody a jednota, ale také silná polarita. Vidíme to během vývoje her, při jejich vydání a také při následných aktualizacích. Zkrátka nikdy se nelze zavděčit všem a vždy bude do popředí vystupovat subjektivní názor. Jeden z těch nejvýraznějších názorových sporů v herním průmyslu se potom vede ohledně herních platforem. Přesněji řečeno jde o nekončící názorové, někdy možná i pěstní bojůvky mezi majiteli osobních počítačů, konzole Playstation a microsoftího Xboxu.

Spory se vedou o lecčem. O pohodlí během hraní, výkonu platforem, herním portfoliu, celkových nákladech na hry apod. Mnohdy jde o skutečně zásadní témata, která mají svá opodstatnění, často se ovšem diskutuje o naprosto zbytečných a těžko dokazatelných blbostech, které spíše rozdělují jednotlivé tábory. 

Pravdou rovněž je, že dohady, které okolo jednotlivých platforem panují, jsou často těžko prokazatelné a rozhodně je nelze brát jako definitivní. Tak například, povede-li se spor ohledně herních titulů na danou platformu, lze celkem snadno vypsat seznamy, které jsou za poslední roky k dispozici, nicméně tento argument již nebere v potaz osobní preference. Ve finále tak pro někoho může být přínosnější vydání dvou parádních exkluzivit, než dvaceti naprosto otřesných nezávislých titulů. 

Vždy, když jsem na podobné dohadování a urážení narazil, byl jsem zaražen prapodivnou omezeností a neznalostí mnoha zainteresovaných. Často ofenzivní názory se navíc povětšinou ani nezakládaly na pravdě. Osobně jsem nikdy do podobných sporů nezasahoval a nevyjadřoval vlastní názor, a to z jednoho prostého důvodu. Nenabil jsem empirickou zkušenost. 

Konečně vlastní názor

Jenže právě nyní nastal ten slavnostní moment, kdy i já můžu hrdě přispět do diskuze. Ne z důvodu abych rozhodoval a rozděloval, ale naopak abych vysvětlil mé osobní motivy rozhodování, které mě postupně vedly od herního PC, přes Xbox360, Xbox One S až k PlayStation 4 Pro. V žádném případě nelze očekávat jasné a definitivní rozhodnutí, která z daných platforem dominuje. Jde spíše o vlastní postřehy, zkušenosti a zachycení toho nejpodstatnějšího během užívání. Osobně nepreferuji žádné herní zařízení a u všech shledávám jak plusy, tak minusy. Existují však důvody, které mě během mého herního života donutily k postupnému přechodu. 

V úvodu bude jistě nezbytné rozbít pochybnosti o nedostatku herních zkušeností. Je mi 31 let a považuji se za zkušeného a dlouholetého hráče. Přece jen patřím ke generaci, pro kterou se hraní her stalo samozřejmostí. Začátky pochopitelně nebyly úplně tak jednoduché, ale s čistým svědomím mohu prohlásit, že je tomu více než 22 let, co jsem se začal věnovat hraní aktivně. Nezapomenutelné jsou v tomto ohledu hry běžící na platformě MS-DOS jako DuckTales, Grand Prix Circuits, Golden Axe či Prehistorik.

To byl ovšem jen úvod do světa hraní, který se navíc uskutečňoval u známých či u rodičů v kanceláři po pracovní době. Výrazný posun nastal přibližně okolo roku 1996, kdy se u nás v domácnosti objevil první společný počítač s Windows. Tehdy šlo o opravdovou bestii za skutečně nekřesťanské peníze. Nikdy nezapomenu na hry Doom, Wolfenstein či Heretic. Později např. Rainbow Six: Rogue Spear, Delta Force či moje srdcovku - Driver.

Není ani tak důležité, co se hrálo, ale jak se hrálo. Je to jednoduché, v tu dobu to nikdo neřešil. Jednalo se o ultimátní zážitek, který neměl obdoby, a tak bylo vlastně vše jedno. Grafika, hratelnost, instalace… To byly zkrátka věci, které nikdo neřešil. Roky postupně plynuly a na mém účtu přibývaly počty odehraných her, které by se daly počítat na desítky, snad i stovky. Postupně však začaly nároky hráčů prudce stoupat, což se pochopitelně začalo odrážet i na kvalitě jednotlivých her. K posunu došlo v grafickém zpracování i hratelnosti. Jenže, kdo si chtěl zahrát opravdové pecky první dekády 21.století, musel mít pořádné železo.

Každý stroj jednou zestárne

Na mém stařičkém PC z roku 1996 již většina her začínala škobrtat, a proto bylo nutné, tehdy ještě za finanční pomoci rodičů, aktualizovat hardware. Opět za nekřesťanské peníze. Jenže situace se za tři roky opakovala znovu. Nikdy nezapomenu na situaci, kdy jsem někdy v patnácti letech celé léto vydělával na grafickou kartu. Tenhle proces jsem ještě později zopakoval, až jsem si v roce 2008 řekl stop. Můj počítač začal chátrat a netrvalo dlouho, než jsem se dostal do bodu, kdy jsem si vlastně ani nebyl schopen zahrát. Byla to právě nutnost neustálých upgradů, která mě dohnala k přesvědčení, že je přechod na konzoli nezbytný.

Existovaly ovšem i další faktory, které převážily jazýčky vah v procesu rozhodování na stranu herní konzole. Psal se rok 2010 a bylo mi jasné, že bez další investice si zkrátka nové hry nezahraji. Nutno podotknout, že rozpočet byl v té době silně omezený, jelikož jsem byl stále chudý student. Hry jsem miloval, ale investice větší než dvacet tisíc na nový herní počítač jsem se zkrátka zdráhal. Několikanásobně levnější konzole tak byla jasnou volbou. Navíc, vždy jsem miloval hokej a jeho virtuální variantu v podobě NHL od EA Sports. S vydáním ročníku 2009 nám však vývojáři vrazili tvrdý direkt v podobě pozastavení série pro PC. Samozřejmě, že existovaly fanouškovské modifikace a upgrady a díky za ně, jenže hrát NHL 2009 ještě v roce 2015 zkrátka nebyla lákavá představa.

Osobní PRO

Nyní nastává moment, kdy bych rád shrnul ta nejvýraznější pozitiva, která jsem během téměř patnáctileté herní zkušenosti na PC zaznamenal. Předně je třeba zmínit opravdu velké množství dostupných titulů, které si lze zahrát. Nehovoříme zde o exkluzivitách, ale o celkovém množství her, jež na PC vychází. Rozhodně nejde o pravidlo, každopádně možná 90% her, které jsou na trhu dostupné, si lze zahrát i na počítači. Výjimkou jsou potom samozřejmě speciální exkluzivní tituly pro PS, neboť dnes už i exkuzivity konzole Xbox si lze užívat na systému Windows.

Pro mnohé uživatele je potom jistě zásadní také snadná dostupnost veškerých titulů. Všem je určitě jasné, že v této problematice se dostáváme na hodně tenký led, nicméně jedná se o fakt, který asi nelze přehlížet. Byť jde o záležitosti na hraně zákona, někdy možná i za ní, mnozí hráči na PC často argumentují právě možností hry stahovat. Pravdou je, že poslední roky dochází k zajímavé válce mezi vývojáři a týmy, které se soustředí na crackování her, respektive koncovými hráči. Legendární ochrana DENUVO však rozhodně není spolehlivá do takové míry, aby hráče nějak odrazovala. Některé vlaštovky jsme jistě v uplynulých měsících zaznamenali, povětšinou však šlo pouze o oddálení prolomení, než-li o vyřešení problému. Ve finále však i těch několik dní může pro vývojáře znamenat klíčový rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Je třeba vzít v úvahu, že právě několik prvních dnů po vydání je podstataných.

Těžko lze popírat i nesporné výhody ohledně samotného výkonu herního PC ve srovnání s konzolí. Na druhou stranu beru tuto skutečnost jako holý fakt vykoupený finální cenou herního PC, takže vlastně nejde ani o nic překvapivého. Z mého pohledu však grafické rozdíly nejsou tak zásadní, abych byl ochoten platit 3x tolik. Ať si každý říká, co chce, můj osobní přístup je zkrátka takový.

Dále nemůžeme diskutovat ani o velké výhodě v podobě klávesnice a myši, která je pro některé žánry jednoznačně vhodnější. Tak například milovníci multiplayerových stříleček jistě ví, o čem je řeč. Na druhou stranu, i tento bod je tak trochu diskutabilní, protože konzole Xbox s ním počítá a přináší šikovné, byť trochu finančně náročnější řešení.

No a abychom trochu otočili jednu nevýhodu ve výhodu, hraní na židli u monitoru sice není tak úplně pohodlné, nicméně nikdy u něho neusnete, tak jako se mi to často stává v posteli s bezdrátovým gamepadem.

Osobní PROTI

Jak jsme již naznačili, nespornou výhodou herních konzolí je právě jejich cena. Zatím poslední generace Xboxu a PS v těch nejvýkonnějších variantách se pohybuje okolo 10.000 Kč, což je při daném výkonu rozhodně výhodná koupě. Navíc, kdo si dá trochu té práce, sežene stroj z druhé ruky za poloviční cenu.

Mnozí jistě ocení také snadné zacházení, kdy se zkrátka není o co starat. Stačí strčit disk do mechaniky a po krátké době hrát. Odpadá tak nutnost péče o systém jako takový, který se v případě PC často zanáší internetovým serfováním.

Pohodlnější je jistě také hra z křesla či postele s bezdrátovým ovladačem a na velké televizi. Jistě, i na PC si u některých her tento luxus lze dopřát, konzole jsou však na tuto skutečnost stavěné a takové hraní se přímo nabízí.

To je ovšem jen základní výčet toho nejpodstatnějšího. Detailním poznatkům bych se rád věnoval v další části tématu, která bude zaměřená právě na mé zkušenosti s konzolí Xbox a následném doplnění o PS4.

Herní zábava za pár kaček

Ale zpět k mému vývoji. Osud tomu chtěl a jeden z kamarádů se zrovna zbavoval Xboxu360 s desítkou her. Udělali jsme férovou domluvu a kompletní dáreček jsem si odkoupil za 3 000 Kč, a to s nějakou to několikaměsíční zárukou.

Rokem 2011 tak byla ukončena moje PC herní zkušenost s mnoha poznatky. Přestože se jednalo o krásná léta, z dnešního pohledu nenacházím mimo nostalgických vzpomínek snad žádnou věc, která by mi po přechodu na konzole nějakým zásadním způsobem chyběla. Ba naopak. Ulevil jsem si od nutnosti hardware upgradů, dále od nepohodlného posedávání před monitorem a před otravným přeinstalováváním operačního systému, které jsem prováděl cca jednou za dva roky. Co si budeme namlouvat, počítač vždy byl a bude náchylný na nejrůznější bordel, a to už ze své podstaty, neboť není určen pouze ke hraní her.

A tak v roce 2011 započala moje Xboxová éra. V čem pro mě byla překvapující, co mě nadchlo a co naopak zklamalo či přesvědčilo o zakoupení PS4 Pro, si povíme ve druhé části tématu.