Onimusha Warlords – pra-resident evil

Platforma: PlayStation 2
Žánr: survival horor – akční
Multiplayer: ne
Paměťová karta: 420 kB minimálně
Vibrace: ano
Výrobce: Capcom
Distributor: Capcom

Když na veřejnost pronikaly první zprávy o nové hře od tvůrců série Resident Evil, byli hráči na jednu stranu nadšení skutečností, že to bude opět akční horor, na stranu druhou je však mátlo století, ve kterém se Onimusha odehrává. Pokud chcete zjistit, jaký je to pocit, když zombie likvidujete mečem místo brokovnicí, čtěte dál.

Hned na začátku si řekněme to, co je pro většinu z vás nejdůležitější: Onimusha se hraje a působí stejně atmosféricky, jako kterýkoliv díl klasické Resident Evil série. Pochopitelně je ta atmosféra ještě o nějaký ten fous hutnější díky kvalitnějšímu zpracování, umožněnému technickými možnostmi PlayStationu 2, nicméně skutečnost, že hra postrádá „pohyblivý 3D engine“ zabránila tomu, aby Onimusha pozvedl žánr survival hororu na novou úroveň zážitků (to se málem překvapivě podařilo Extermination od Sony, nicméně Capcom má pro novou evoluci hororu rozhodně lepší předpoklady a zázemí – což však nemusí nic znamenat ve světle – či spíš stínu – přicházejícího Silent Hillu 2 od Konami), takže se opět díváte na přepínající se statické obrazovky (které ani nescrollují, jako tomu bylo u Final Fantasy VII – IX). Šťastní majitelé PS2 tak zůstávají poněkud ochuzeni o technické možnosti konzole a radují se pouze z (mnohem) detailnějších postav a drobnostmi nabitějšího pozadí. Nicméně v případě následovníka Resident Evila nás zajímá spíše atmosféra a hratelnost, než pamlsky pro oči, takže se můžete uklidnit: budete se (příjemně) bát (nepříjemný děs si patentoval Silent Hill) a bude se vám skvěle hrát hra od profesionálů, kteří vědí jak přivést na svět pořádnou akci s nemrtvými.

Japonsko před pár stoletími bylo veselé místo pro život. Každý větší šlechtic měl pocit, že by jeho území mohlo být ještě o kousek větší, případně o dva či více kousků. Takže sebrali své poddané, najmuli žoldáky a hurá do války se sousedem. Když vyhráli, sebrali nové poddané, z kořisti zaplatili ještě víc žoldáků a hrnuli se do války s dalšími sousedy. Tak nějak na mne působila úvodní zápletka hry, která vychází ze skutečných historických událostí (ovšem velmi velkoryse si s nimi pohrává – vojenské štěstí a úspěch jedné strany je tu okamžitě vysvětlen spojením s temnými silami). Klasicky „čelist shazující“ úvodní film vás zavede na bojiště, kde se dvě takové armády navzájem vyřídily a ukáže vám efektní konec vůdce jedné z nich. Tomu je samozřejmě ďáblem nabídnuta šance se vrátit, pokud bude od nynějška dobývat svět v jeho jménu. Takže tu máme armádu z temnot, jejího mrtvého velitele a pomocné jednotky v podobě démonů a přízraků.

Cílem zla je znovu se reinkarnovat v plné síle do lidského světa, k čemuž mimo jiné potřebuje krev absolutně čistého domorodce. Princezna bude v tomto případě tou nejlepší obětí, takže zlo zahajuje svou partii s osudem jejím únosem. Jenže princezna měla dobrého přítele v legendárním cestujícím samuraji jménem Samanosuke, který bude vaším hlavním hrdinou se svojí žačkou a pomocnicí Kaede. Jak si možná dovedete představit, budete se probíjet zemí stále více zamořenou démony až do samotného srdce temnoty, kde se střetnete se samotným zosobněním zla. K němu mohu říct jen tolik, že je to pěkný had a navíc měl za jednoho z předků zřejmě nějakého draka (možná Bahamuta z Final Fantasy).

Samotná hra pak dodržuje všechna pravidla, vytyčená předchozími tituly daného žánru od Capcomu. V praxi tohle znamená, že sledujete vaši postavu z pohledu automaticky se přepínajících nepohyblivých kamer, putujete lesy, městy, vesnicemi, jeskyněmi a hřbitovy, přičemž potkáváte hejna zombií, démonů a nestvůr, které necháváte ochutnat ocel svých zbraní. Sem tam je potřeba najít nějaký ten klíč nebo pomůcku, s jejichž pomocí se dostanete zase o kousek dál. Také vás občas pobaví nějaká ta hádanka nebo puzzle, působivá je například série pastí v jedné části panského sídla, která uzamkne vaše dvě postavy (mezi kterými vybírá sama hra tu, kterou právě ovládáte) do smrtícího bludiště, z nějž je možné uniknout pouze pochopením systému kladek a pák, které pohání stěny s ostny a čerpadla vody. Kromě uzdravovacích bylin budete také sbírat, vlastně spíš přímo vysávat duše poražených protivníků, za které si pak můžete nechat zlepšovat (sečné) zbraně. Ty jsou v zásadě tři, ohnivá, elektrická a větrná, přičemž všechny tři jsou skutečně efektivní a hodí se pro tu nebo onu situaci (každá je jinak rychlá a umožňuje speciální útoky vhodné pro jinou situaci – elektrická uštědří jednu silnou ránu mocnému protivníkovi, větrná smete slabší skupinku okolo vás a ohnivá je něco mezi). Navíc budete mít k dispozici luk a šípy, které budou nepostradatelné zejména proti podobně vyzbrojeným nepřátelům a některým šéfíkům (kterých je hra plná, jak se na správnou akci sluší). K třem hlavním zbraním patří také tři orby, nástroje na vysávání duší a otevírání speciálních dveří, kterým budete pomocí ulovených duší také zvedat účinnost.

Jak už jsem předeslal, postavy jsou velmi slušně provedeny, animace jejich pohybů a speciálně útoků pomocí sečných zbraní jsou vážně dokonalé. S vlajícími šaty, vlasy a perfektní mimikou můžete také počítat. Pokud jde o protivníky, kromě naprosto úchvatného posledního bosse se mi obzvláště líbily bestie podobné křížencům pavouka a kudlanky, které na mne vylézaly z vodních hlubin u konce hry. Samotná voda je díky statickým pozadím tou nejreálněji a nejpůsobivěji zpracovanou, jak jsem ji zatím ve hře viděl. Vzhledem k tomu, že k velkému jezeru se dostanete v noci, oceníte odrazy měsíce v jeho hladině a souboje ve stěně vodopádu jsou také potěšením pro oči. Stejně tak je tomu se závěrečným filmem, kvůli kterému stojí za dohrání hra pro každého, kdo má rád japonské hrdinské příběhy a chce vidět extrémně kvalitní počítačové efekty, které pomáhají závěrečné animaci Onimushy k titulu „hra s nejlepším závěrem pro PS2“. Když vám navíc po titulcích hra promítne ukázku z Onimushy 2, pochopíte nový smysl svého života.

A jak je to s úrovní znovuhratelnosti? Nic moc. Hra samotná je poměrně lehká, speciální bojový režim nepřirozeně těžký a bonusová minihra přímo nehratelně náročná. Přesto je Onimusha báječná akční zábava na několik večerů, u které se sice nebudete zrovna třást strachy, ale příjemně mrazit v zádech vás občas bude (za velmi povedené považuji především zlem zamořené jeskyně a setkání s vlastním temným dvojníkem).