Paper Mario: The Origami King - odpůrci budou poskládáni | Recenze

Série Paper Mario, ve které jsou slavné nintendovské postavičky udělané z papíru, je tady s námi už skoro dvě dekády. Přitom patří mezi ty méně známé. Na rozdíl od klasických dílů se Paper Mario řadí spíše do žánru RPG, než aby byl prostou skákačkou. Stejně tak to platí i pro nový díl s podtitulem The Origami King, ve kterém se bude Mario muset vypořádat se zlotřilými skládankami z papíru.

Děj jako obvykle začíná docela nevinně. Princezna Peach zve Maria a Luigiho na festival origami. Když ale dorazí do Toad Townu, široko daleko nikdo není a stejně tak i princeznin hrad zeje prázdnotou. Po bližším průzkumu Mario přijde na to, že hrad obsadil král Olly, který obyvatele houbového království poskládal do origami a využívá je jako svoji armádu. Stejný osud postihl i Peach. Její zámek je nyní omotaný pěticí stuh a úkol pro Maria je opět jasný jako facka.

Na cestě za záchranou princezny ale nebude sám. Po celou hru ho doprovází Ollyho sestra Olivia, která je na rozdíl od něj na straně dobra a chce zastavit svého pomateného bratra. V boji sice moc nepomůže, ale když nevíte kudy dál, tak vždy poradí a také je jednou z hlavních vypravěček příběhu.

Nintendo před vydáním hry avizovalo, že Maria budou doprovázet i další společníci, ale v tomto ohledu je to docela zklamání. Sice s ním v určitých částech někdo cestuje, ale využití společníka je naprosto minimální. Místo toho, abyste ho mohli zapojit do soubojů, působí jen jako výplň pro posun v příběhu. Občas alespoň pomůže při dorážce nepřítele. Tedy pokud se jeho útok zrovna povede.

Souboje tady probíhají jako v klasických japonských RPG. Po střetu s nepřítelem se přesunete do bojové arény, kde Mario stojí ve středu a nepřátelé jsou rozmístěni okolo po jednotlivých políčkách. Než do nich začne mlátit si můžete políčka v omezeném čase přeskládávat. V ideálním případě si nepřátele seřadíte tak, aby vaše útoky měly co nejvyšší efektivitu a během jednoho kola je hotovo.

Zatímco v prvních několika hodinách jsou tyto puzzly primitivní, postupně je skládání do ideální formace stále těžší. Pokaždé ale existuje řešení, díky kterému můžete boj ukončit za jedno kolo. Tedy pokud na to máte dostatečné poškození a podaří se vám nepřátele dostat jedním útokem. Za perfektní poskládání se zvyšuje udělené poškození a stejně tak zasadíte silnější úder, když stisknete tlačítko ve správnou chvíli. Míra poškození se v základu odvíjí od Mariovy výbavy, které je žalostně málo. Kromě bot v boji využijete už jen kladivo, které má kromě klasické ještě vrhací verzi.

Mimo základních verzí vybavení, které máte už od začátku hry, nalézáte i lepší varianty. Ty se ale po několika použitích rozbijí a bez lepší zbraně proti některým druhům nepřátel nemáte šanci všechny dostat během jednoho kola. Není to ale jen o nedostatku poškození.  Když v obyčejných botách skočíte na ostnatého nepřítele, tak ublížíte leda sobě. S železnými botami už je to ale něco jiného.

Boj s klasickými nepřáteli se sice po delším hraní může zdát stereotypní, ale bossfighty jsou něco naprosto jiného. Oproti běžným bojům je uprostřed arény místo Maria boss. Na políčkách jsou pak vyobrazeny šipky, díky kterým se Mario může pohybovat, a další bonusy a útoky. Je vidět, že v tomhle ohledu vývojáři více upustili uzdu fantazii.

Každý z takových nepřátel je unikátní, má jiné útoky a platí na něj jiná taktika. Častokrát v těchto situacích budete využívat ovládání gyroskopem. Po vstupu do magického kruhu se zjeví tisíckrát přehnuté ruce, které ovládáte pohybem. Mají využití nejen v bossfightech, takže na jejich magické kruhy budete narážet častěji. Přišlo mi, že tato mechanika patří mezi to nejzábavnější, co v novém Paper Mariovi najdete.

Jako obvykle je příběh docela infantilní, takže jsem se ani nedivil, když jsem se při jednom z bossfightů musel vypořádat se zlotřilou děrovačkou. A co teprve lepící páska!

I když se Paper Mario prezentoval jako RPG, tak bych ho nazval trochu jinak. Spíš mi připadá jako skákačka s trochou RPG prvků a tahovými souboji. Měl jsem za to, že souboje a vývoj postavy budou hrát prim, ale podstatnou část hry strávíte poskakováním v úrovních. Vývoj postavy tady téměř není a o výbavě už řeč byla. Samotný Mario si pak během hraní může leda zvyšovat maximální hodnotu zdraví a získat pár bonusů díky speciálním předmětům od obchodníků.

Průchod celého příběhu bez vyzobávání každé maličkosti vám bez problému zabere přes 30 hodin herního času, a za tu dobu si projdete rozmanitými lokacemi po celém houbovém království i mimo něj. Zpracování prostředí patří mezi to nejlepší, čím se nový Paper Mario může pochlubit. Je o něco otevřenější než v klasických Mariových hrách. I přes to je ale stále lineární a žádné vedlejší úkoly tady nenajdete. Díky stylizované grafice prostředí působí velmi dobře. Vždy je to velmi svěží změna, když se po pár hodinách dostanete zase do jiné krajiny, která v mnoha případech vypadá ještě lépe než ta předchozí.

Menší vada na kráse by se ale přeci jen našla. Jako většina her na Switchi se ani Paper Mariovi nevyhnuly roztřepené hrany objektů. Je vidět, že se vývojářům na této konzoli nepracuje s vyhlazováním zrovna nejlépe. Občas to vypadá, že kvalita není úplně konzistentní. Zatímco v jedné lokaci si nevšimnete jediné vady, jinde zase kostkované hrany působí jako pěst na oko. Zbylé prvky technického zpracování jsou pak naprosto bez problémů. Animace stejně jako hudební doprovod mají kvality velkých Nintendo her.

Mario má kromě Olivie vždy při sobě také své věrné kladivo. Kdykoliv s ním do něčeho praštíte, je velká šance, že dostanete odměnu. Za rozbíjení věcí v prostředí získáváte konfety, které následně Mario využívá k záplatování děr. Král Olly totiž zdejší krajinu docela zdevastoval. V některých případech se bez zacelení díry nemáte šanci dostat dál. Na těch menších dírách si můžete leda tak nafarmit zlaťáky nebo se dostat na skrytá místa, kde na vás vždy čeká nějaké to překvapení.

Kromě bonusových předmětů, které vám pomáhají s boji, skrz celou hru také nacházíte desítky Toadů. Po jejich záchraně je uvidíte při soubojích na tribunách okolo arény a když jim během nich hodíte pár zlaťáků, rádi vám doplní trochu života, hodí něco po nepříteli nebo pomohou s poskládáním ideální formace. Často také narazíte na figurky, kterých se všude možně také skrývá přes sto unikátů. Svoji sbírku si pak můžete prohlédnout v Toad Townském muzeu. Je to ale výhradně sběratelská záležitost. Pokud nechcete, nemusíte jim vůbec věnovat pozornost.

Nemusíte se bát, že by peněz bylo málo. Vždycky jsem měl v kapsách mnohem víc zlata, než jsem potřeboval. Vývojáři si toho očividně byli vědomi, takže ke konci hry dostanete příležitost nadbytečné desetitisíce utratit.

I když je Paper Mario rozsáhlejší než hry z klasické série, tak nepůsobí zbytečně roztaženě. Všechny situace, do kterých se dostanete, dávají smysl a díky častým změnám prostředí nepůsobí stereotypně. Jen souboje s běžnými nepřáteli mohou po několika hodinách hraní začít docela nudit, protože je to stále na jedno brdo a se dvěma druhy zbraní se toho moc vymyslet nedá. Naštěstí to ale zachraňují nápadité bossfighty, kterých je podstatně víc, než by se na první pohled mohlo zdát.