Ve hře s názvem Papo & Yo se překvapivě neujmeme role nikoho jménem Papo ani Yo, nýbrž náctiletého chlapce Quica. Velmi důležité je povšimnout si věnování, které se na obrazovce objeví před začátkem hry. Díky němu se dozvídáme, že tvůrce příběhu, Vander Caballero, neměl v dětství kvůli otci zrovna na růžích ustláno, a hra nám nabízí pohled na jejich komplikovaný vztah, kdy je zřejmé, že otec nejevil o rodinu příliš zájem, často pil a byl agresivní. Ostatně už samotný název Papo & Yo (táta a já) dává tušit, že to bude záležitost ryze osobní.
Kluk a jeho „mazel“
Příběh se odehrává v magickém imaginárním světě, do kterého náš hrdina utíká před tyranským otcem. Magický je ovšem pouze na pohled. Ve sluncem zalitých favelách totiž potkáváme (ne)přátelské růžové monstrum, partnera na našem dobrodružství.
Příběh se odehrává v magickém imaginárním světě, do kterého náš hrdina utíká před tyranským otcem
Tituly zaměřující se na kooperaci dvou bytostí bývají téměř vždy hráčsky vděčné a často i úspěšné. Stačí si vzpomenout na snad až nadpozemsky čistý vztah chlapce a dívky v průběhu let doceněném Ico, či muže a jeho věrného oře v Shadow of the Colossus, příběhu, v němž láska hory přenáší (žádná zoofilie, lásku chová muž k ženě!), na něž se Papo & Yo snaží viditelně navázat.
Interakce mezi Quicem a jeho přerostlým společníkem ovšem nejde do takové hloubky jako u dvou výše zmíněných titulů. A je třeba dodat, že zcela záměrně. Monstrum totiž ztělesňuje vše, co Caballero na střízlivém tátovi obdivoval a zároveň to, čeho se bál, jakmile přičichnul ke špuntu.
Příšera se zprvu chová přátelsky - s pomocí obřích „pomerančů / kokosů“ (rostou na zemi i na stromech, takže těžko říct) ji dokážete nalákat, kam se vám zlíbí, a když se náhodou začne nudit, dá si šlofíka a vy se z jejího mohutného břicha můžete odrazit do dříve nedostupných míst. Ovšem jakmile spatří a pozře sytě zelenou žábu, víte, že je zle. V takovém případě se musíte mít na pozoru, protože začne zuřit a útočit na vás. Následky pojídání jedovatých žabek/nezřízeného pití jsou prostě nedozírné a vztah chlapce a příšery respektive chlapce a otce v takovém případě nevyzpytatelný. Navzdory výbušné povaze monstra se mu mladík snaží pomoct závislosti se zbavit a jako přítel si k němu najít cestu.
Přelez, přeskoč, uteč… a hlavně vyřeš
Je potřeba zmínit, že Quico neovládá kromě skoku žádné chvaty ani údery, takže jediný způsob, jak se vyhnout řádící nestvůře, je vydat se na úprk nebo ji zchladit studenou sprchou. A to (téměř) doslova. Právě kvůli absenci jakékoliv možnosti přímého útoku se hra zaměřuje na plošinovkové hopsání, ale především na řešení hádanek. U těch je bohužel vaším úkolem prakticky jen dostat se z jedné lokace do druhé, ať už s pomocí monstra nebo jeho „alter ega“, žlutého robota jménem Lula.
Díky druhému zmíněnému kamarádovi, který vám po většinu času visí na zádech, doskočíte či lépe řečeno doplachtíte mnohem dál, navíc jej můžete vyslat stisknout tlačítko, jež je mimo váš dosah. Taková situace ovšem nastane během celé hry jen párkrát, takže vyvstává otázka, jestli byla implementace drobného robůtka vůbec potřeba. Nahrazen mohl být prakticky čímkoliv a Papo & Yo by neztratilo vůbec nic ze své hratelnosti, jen by se samozřejmě musely uzpůsobit některé hádanky.
Tedy pokud se o něčem jako hádanky dá vůbec mluvit. Jejich řešení totiž spočívá v prostém stisknutí tlačítka, které dá do pohybu ozubená kola, otočí klíč nebo natáhne provázek; případně později v lákání monstra do zvýrazněného čtverce, který přeskupí okolní obydlí a umožní vám postoupit dál. Sem tam se sice objeví osvěžující prvek, kdy posouváním krabic hýbete celými domy a vytváříte si tak bezpečnou cestu přes řeku nebo mezeru, kterou byste jinak nezdolali, ale hlavní problém všech puzzlů – jejich stagnující obtížnost – bohužel přetrvává. Ani ke konci nenarazíte na rébusy, které by se odlišovaly od těch vyskytujících se na úplném začátku dobrodružství, takže jejich řešení se nestává výzvou, ale pouhou rutinou.
Radu hledej v krabici
Že je titul určen spíše mladším ročníkům dokládá i fakt, že v každé lokaci se nachází kartonová krabice s nápovědou, která vám má v případě záseku pomoct s dalším postupem. Tyto pomůcky můžete samozřejmě ignorovat (dokonce vás za to hra odmění trofejí), ovšem ani tak se nedá říct, že by obtížnost hráčovu šedou kůru mozkovou nějak výrazně otestovala.
Lépe je na tom technická stránka hry. Graficky vypadá Papo & Yo velice hezky a mezi ostatními tituly z PSN se rozhodně neztratí.
Domy na povel pochodují po náměstí, ohýbají se do všech stran a tvoří mosty
Tvůrci se rozhodli důvěřovat Unreal Enginu 3, což se ukázalo jako rozumná volba. Hlavně ke konci, kdy slunce pomalu zapadá a pohybuje se nízko nad obzorem, si uvědomíte jeho sílu. Pokud správně nastavíte kameru (což uděláte, protože se budete chtít pokochat nádherně barevnou okolní krajinou), ostré světlo postavu zcela pohltí a oslepí, až máte nutkání přivřít oči s ní.
Prostředí jsou trochu monotónní a člověk by čekal, že když se vše odehrává v hlavě malého chlapce, popustí se trochu víc uzda fantazii. Tahle stížnost se sice může zdát u titulu, ve kterém čas od času skáčete přes objekty pohybující se ve vzduchoprázdnu, a kde domy na povel pochodují po náměstí, ohýbají se do všech stran a tvoří mosty, poněkud absurdní, avšak je opodstatněná. Ulice chudinských kolumbijských čtvrtí, v nichž autor vyrůstal a které posloužily jako předobraz herního světa, jsou až na všudypřítomné malůvky poněkud strohé a pusté, ale na druhou stranu lze pochopit, že jako upomínka na dětství jsou pro něj velmi důležitou součástí celku. I když ten Inception v závěru hry Caballero na vlastní kůži zřejmě nezažil.
Konec dobrý, všechno dobré. Nebo ne?
Nepotěší častý (a vcelku citelný) pokles snímkování. Zprvu se hra sice tváří, že k poklesům dochází jen tehdy, když se na pozadí načítá nová lokace, případně ukládá postup, ale není tomu tak a škubnutí se nešťastně objevují i v momentech, kdy se máte někam dostat a potřebujete si třeba vyměřit skok. To pochopitelně poněkud snižuje zážitek z hraní, ale beru to jako nutné zlo, které jsem díky líbivému vizuálu ochotný přetrpět. Navíc kdo by neodpustil drobná zaváhání, když k tomu hraje tak krásná hudba, že ano.
Přes všechno zmíněné si stojím za tím, že ty tři až čtyři hodinky v společnosti Quica, Luly a monstra jsou velmi příjemně strávenou dobou, ovšem po dohrání vás už nic nemotivuje prožít tohle dobrodružství znovu (pokud nejste chorobný sběratel trofejí, protože všechny se nedají posbírat hned napoprvé), a to je za ty čtyři stovky vcelku škoda.