Paradise Lost: simulátor nudy v nacistickém bunkru | Recenze

Období herního sucha stále pokračuje, a tak jsme všichni vděční za každý nový přírůstek, který lze vyzkoušet. Od některých si příliš neslibujeme, ale mnohé vypadají již ze samotných trailerů a dostupných informací docela lákavě. Ostatně to samé platilo i o atmosférické adventuře Paradise Lost vývojářského týmu Polyamorous.

Vítej v bunkru, příteli

Záměrně píšeme platilo, protože finální pocity rozhodně nekorespondují s mírou nadějí, jež jsme do tohoto nezvykle naléhavého titulu vkládali. Důvodů k takovému přístupu jsme měli hned několik, mezi ty nejvýraznější patří skutečně sebevědomý přístup samotných vývojářů nebo výrazný a tíživý příběh odehrávající se v alternativní poválečné historii.

Tohle putování budeme chtít hodně rychle zapomenout

Vývojáři zvolili skutečně těžké příběhové zasazení. Těžké zejména svou povahou, stejně tak ale ve smyslu náročnosti na zpracování. Příběh se odehrává v alternativní realitě poválečné Evropy, kde všechno neskončilo tak, jak se učíme dnes. Tedy do minulého roku. Teď se totiž nějakou dobu neučíme vůbec. Paradise Lost sleduje příběh malého polského chlapce vedeného odvahou a vlastní zvídavostí. Ten v poválečné pustině objeví starý nacistický bunkr, který skrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát.

Zachycení estetické atmosféry třetí říše na dobrou hru nestačí

Inu, těžké téma a zejména pro evropské hráče více než citlivá záležitost. Bohužel nepříliš zkušený tým Polyamorous propadl na celé čáře a ze slibného projektu se stala jedna velká noční můra hráčů. Pokud by existovalo nějaké vývojářské desatero, kterému je třeba se vyhnout, neslo by název Paradise Lost. Celkově slibný koncept hutné příběhové atmosféry odehrávající se v kulisách alternativní poválečné historie totiž dopadl skutečně zle.

Když se nic nedaří

Vývojáři bohužel nedokázali využít silného a slibného námětu a vytvořili prachsprostý a v dnešní době už skutečně provokativní walking simulátor bez výraznějších nápadů. Paradise Lost je výpravná adventura, klade důraz na příběh a odsouvá akci stranou. Nebo se o to alespoň snaží. Výsledkem je ale nudná procházka po jednom prapodivném nacistickém bunkru bez výraznější atmosféry.

Titul selhává v mnoha ohledech

Hra nedokáže vzbuzovat výraznější a zapamatovatelné pocity či výjevy. Zapomeňte na strach, husí kůži či radost. Emoce ve vás Paradise Lost probudí jen zřídkakdy. Celý příběh je naneštěstí prezentován formou dopisů, deníků a audiozáznamů, což je vůbec ta nejhorší možná forma, kterou si vývojáři mohli vybrat.

Díky tomu se tak dostáváme do začarované sady otravných negativ, které z výsledného produktu dělají skutečně slabý, až otravný zážitek. Příběh je průhledný a předvídatelný, jeho prezentace nudná a atmosféra sotva průměrná. Několik povedených architektonických výjevů či snaha o zachycení zašlého luxusu Třetí říše to úplně nezachrání. K negativům musíme přičíst také bídnou hratelnost, která se skutečně omezuje na simulátor chození.

Příběh je prezentován výhradně formou textů

A co více, posouvá toto negativní označení na novou úroveň. Hlavní hrdina totiž umí skutečně jen popocházet a křečovitě interagovat s předměty. V Paradise Lost na vás nečekají dramatičtější situace, které vás budou nutit k běhu, plížení či skrývání. V tomto nacistickém komplexu budete skutečně pouze chodit, číst dopisy a řešit primitivní puzzly nebo spíše menší překážky na skutečně nízké intelektuální úrovni typu zmáčkni tlačítko, zatáhni za páku, seber přístupovou kartu.

Rozum stranou

Málo kdy to píši, ale Paradise Lost v mnoha ohledech působí rovněž trochu nelogicky. Dlouho jsem se nemusel v této otázce zamýšlet tak, jako v tomto případě. Kde se zde vzalo prosím toto? A jak by vlastně fungovalo ono? A proč se zde děje toto, když jde o opuštěný bunkr? No je toho opravdu hodně a celkovému pocitu to zrovna nepřidá.

Ani samotná hratelnost nepatří k silným stránkám titulu

Nebýt tak tajné postavy na drátě, která doprovází vaše putování, představovalo by Paradise Lost poměrně věrný simulátor nudění se v samotě. V tomto případě jde alespoň o simulátor synchronizovaného nudění. Zábavných a poutavých momentů zkrátka mnoho nezažijete.

Výtky bychom měli i směrem k samotnému ovládání, které je snad ještě křečovitější, než si lze v nacistickém krytu představit. Jak bylo již zmíněno, hlavní postava neumí mimo chůze a interakce s předměty vůbec nic. O to děsivější potom je samotná ztuhlost, byť jen elementární interakce. Ta je pojatá zbytečně složitě a ne zrovna intuitivně, což jen podtrhuje celkovou lacinost.

Kredit si vývojáři bohužel nezlepšili ani v otázce technického zpracování. Titul byl recenzován na konzoli Xbox Series S a žádné orgie se zrovna nekonaly. Respektujeme, že jde o menší projekt nezávislého vývojářského týmu, který nemůže konkurovat AAA titulům. Bohužel doskakující textury či jejich podivné zdeformované vykreslování odpustit nemůžeme. Přehlížet nemůžeme ani řadu bugů a glitchů a už vůbec ne otřesné propady snímkování. Celkový hratelnost je tak velice neplynulá a nepřirozená. Ještěže tohle herní utrpení nebylo zbytečně natahováno a jedná se o nepříliš chutnou jednohubku, na kterou snad rychle zapomenu.

Kdybychom však závěrem chtěli najít alespoň nějaká pozitiva, bylo by to především ztvárnění typické amosféry Třetí říše a snahu o zamyšlení nad hrůzami nacistického počínání včetně jeho důsledků. Ve videohře je to ovšem sakra málo a titul si tak větší pozornost rozhodně nezaslouží.