Patapon 2 Remastered: návrat v rytmu válečných bubnů | Recenze

Už je tomu přece jenom nějaký ten pátek, co si hráči s handheldovým PSP od Sony rytmicky poklepávali nohou a mačkali tlačítka, aby jejich roztomilí hrdinové na obrazovce měli do boje tu správnou podporu precizního bubnování. Jednoduše vypadající rytmický kousek však natolik přirostl všem k srdci, že si nakonec vysloužil remaster prvního a konečně i také druhého dílu úspěšné série. Nyní si tak můžeme bubenickou zábavu užít i na velké obrazovce. 

Osobně jsem se k Pataponu dostal až právě díky předělané verzi prvního dílu pro PS4 a mohu říci, že mě i vydání druhého dílu velmi těšilo. Hra totiž ani po letech neztratila nic ze svého kouzla a získala si mě úplně stejně, jako se jí to dařilo dříve u hráčů, kteří ji drtili v autobusech, vlacích či třeba na venkovních lavičkách, když je někdo vyhnal ven uprostřed rozjetého herního maratonu. Pojďme tedy mrknout na to, jak se stejný pocit podařilo navodit i u druhého dílu.

Pata pata pata pon!

Druhý díl Patapon začíná krátkým představením velkolepé historie tohoto druhu, který se opět jednou po ztroskotání lodě ocitá na pokraji vyhynutí. Abyste obnovili jejich sílu a populaci, budete muset čelit nespočtu obtížných a komplikovaných misí, které prověří vaši trpělivost, nervy a především schopnost udržet si rytmus za všech okolností. Za získané suroviny z misí budete potom moci posilovat svoji malou armádu a přidávat do ní nové pěšáky i své jednotky posilovat pomocí vybavení a něčeho, co se nápadně podobá stromu dovedností. Jde ale především o vylepšování pasivních vlastností vašich pataponů.

Filmečky mají nepochopitelně nízké rozlišení

Vaší nejsilnější zbraní jsou bubny, které určují útoky a obranné manévry, co vaše postavičky dělají. Poslechnou vás ale pouze při správném pořadí a rytmu zadaných pokynu. Za bezchybné bubnování vás postupně hra odměňuje kombem a nakonec také takzvaným fever režimem, ve kterém jsou pataponi výrazně silnější a lépe se brání. Pokud se vám tak podaří udržet si toto povzbuzení dostatečně dlouho, bude pro vás hra mnohem jednodušší. Největší nevýhodou ovšem je, že vždy musíte nový příkaz začít bubnovat až ve chvíli, kdy vaši válečníci dozpívají. Jakmile se vám daří, začíná se ozývat více a více zvuků, které přehluší zpěv vašeho vojska tak moc, že ho nebude možné prakticky vůbec slyšet. Fever tak snadno skončí a budete muset začínat od začátku. Byla to věc, která mě na hře asi nejvíce štvala.

Příprava na boj samotný začíná vybráním správného vybavení. U toho musíte dávat pozor nejen jaké má obecné statistiky, ale například i na materiál. Pokud třeba v bouřce sáhnete po kovovém brnění nebo zbraních, je dost pravděpodobné, že vás nemile překvapí pořádná dávka poškození z nebes v podobě blesku. Pokud vás ale baví spíše pouze hrát, můžete se spolehnout na automatický systém hry, který by měl vaší armádě sám naordinovat to nejlepší dostupné vybavení.

Boje s bossy jsou nedílnou součástí každé části kampaně

Dalším problémem, který jsem ve hře viděl bylo totéž, co v prvním dílu. Hra totiž od začátku neukládá automaticky vaše pozice, takže pokud projdete obtížný level a zapomenete, že nějaká hra dnes ještě autosave funkci nemá, budete se po návratu ke hře chytat za hlavu a následně jí tlouct do zdi. Jde ale spíše o problém pro nové hráče ve světě Pataponů. Ostatní se totiž sice párkrát spálí, ale poučeni životními tragediemi už později jistě nezapomenou.

Příjemně návykové

Jestli je v něčem síla Pataponu, tak je to v jednoduchosti samotné hratelnosti. Nehraje si na žádné velké složitosti a prostě vás nechá jenom držet rytmus a rozmýšlet nad dalším pokynem. Nic moc více není třeba dělat a pouze se musíte snažit tuto dovednost dovést k dokonalosti. Na první pohled nic složitého, ale přece je to úkol, který nejednomu hráči ze začátku bude schopný vykouzlit na čele žílu nepředstavitelných rozměrů.

Vlastnosti každého patapona závisí na vybavení a jeho vylepšeních

I přes občasnou frustraci je ale hratelnost tak neuvěřitelně návyková, že si k Pataponu prostě sednete a nebude se vám chtít odejít, dokud se vám nestane, že některá z misí bude tak obtížná, že vás prostě semele a nepustí dál bez odpočinku. Není divu, že si tito malí tvorečkové našli cestu k srdcím tolika hráčů. Z dvouhodinové cesty autem se rázem totiž musela stát krátká projížďka, kdy vás při vystupování museli rodiče tahat z auta násilím a doufat, že se vám již brzy vybije baterie.

Vyšperkovaný kabátek

Aby se Patapon mohl přesunout z maličkého displeje handheldové konzole až na obrovské obrazovky televizních zařízení, museli samozřejmě vývojáři především pořádně navýšit rozlišení, ve kterém hra běží. Hra tak působí krásně ostře a vypadá, jako kdyby ani neměla nikdy dříve být na handheldech. Unikátní grafické zpracování propůjčuje všem dílům pataponích patálií naprosto jedinečnou osobnost a druhý díl není výjimkou. Když jsem si přecházel z obyčejné PS4 na Pro verzi, nenapadlo by mě to, ale užívat si tuto hříčku na velké obrazovce ve 4K je naprostá pastva pro oči.

Kochat se můžete rozmanitými úrovněmi

Menší kaňku na této nádheře tvoří především to, že vývojáři buď udělali nesmyslné rozhodnutí, nebo hloupou chybu a některé z filmečků, které vidíte například v úvodu kampaně, vysoké rozlišení nedostaly. Působí tak, jako kdybyste vytáhli stařičkou konzoli a pustili její obraz na velké obrazovce, na níž je vše rozmazané.

Revoluci nečekejte

Patapon 2 je v podstatě jasnou sázkou na jistotu. Kdyby se vypisovaly kurzové sázky, pravděpodobně by zde šlo o kurz 1,01. Hra nepřichází s novinkami a inovacemi a prostě jenom přináší oblíbenou hru na velké obrazovky, která ale nenabídne další přidanou hodnotu. Ono to ale není ani nijak zvlášť potřeba. Patapon si stále stojí skvěle i s kritérii současné generace a nevědět, že jde o deset let starou hru, dost možná byste to ani nepoznali. Vývojáři však rozhodně mohli sáhnout alespoň po nějakém menším přídavku, který by obohatil a potěšil i původní majitele hry, kteří již Patapon 2 odehrají i poslepu.