Pearl Harbor: Zero Hour – Havaj v jednom ohni

Žánr: rádoby letecký simulátor
Minimum: Pentium II 200 MHz, 32 MB RAM, Windows
Doporučeno: Pentium III 350 MHz, 64 MB RAM
3D: ano
Multiplayer: ne
Výrobce: ASAP Games
Distributor: Simon & Schuster Interactive

Zařadit hru Pearl Harbor: Zero Hour do nějaké žánrové škatulky jde opravdu ztěží. Na první pohled je sice zřejmé, že se jedná o letecký simulátor, ale jeho pojetí je od realistického simulátoru velmi vzdálené. Spíše jej lze zařadit mezi arkády, ale i tak – provedení hry mohlo být o řád lepší.

Z názvu samotné hry je snad patrné, čím se nechali při její tvorbě autoři ze společnosti ASAP Games inspirovat. Ano, jedná se o bitvu u Pearl Harboru na Hawaiských ostrovech, která se stala jednou z nejzajímavějších, ale také nejkrvavějších a nejničivějších bitev druhé světové války. Hra Pearl Harbor: Zero Hour přichází v době, kdy se do českých kin dostává film inspirovaný právě touto bitvou a kromě tohoto filmu vychází v těchto dnech v Evropě i ostatních částech světa další hra Pearl Harbor: Defend the Fleet. Dnes však bude řeč o prvním zmiňovaném titulu s prozaickým názvem Pearl Harbor: Zero Hour.

Než však přejdeme k samotné hře, dovolte mi zasvětit vás do mého dnešního rozčlenění recenze. Přestože nemám příliš rád členění recenzí do několika na sobě nezávislých části (přece jenom souvislé vyprávění se píše lépe a doufám, že i lépe čte :-), udělám v případě hry Pearl Harbor: Zero Hour výjimku, která snad potvrdí ono známé pravidlo.

Koncept hry je, stejně jako její další části, opravdu výjimečný. Hra se neodehrává stylem kampaně, kdy po úspěšném splnění jedné mise přichází plynule další a tímto způsobem vše probíhá až do konce hraní. Autoři vytvořili zajímavý systém, ve kterém hrají největší roli tzv. kredity. To jsou speciální body, které obdržíte po zničení každého letadla či lodě či za úspěšné dokončení mise. Za tyto kredity pak můžete koupit různé typy letadel, které jsou velice různorodé. Aby se ale hráč nemohl automaticky přesunout k poslední misi a hru tak vlastně dohrát, vyvážili autoři obtížnost hry tím způsobem, že je nejen velice těžké tuto misi zvládnout, ale navíc k jejímu dokončení potřebujete tu nejlepší leteckou techniku, které je velice drahá a tak prostředky na ni nezískáte absolvováním dvou nebo tří misí, ale mnohem, mnohem později. I když je pravda, že nemusíte odehrát všechny mise před tou poslední (stačí tak polovina), považuji klasický koncept a systém hry u ostatních leteckých simulátorů za mnohem lepší.

Jednotlivé mise hry jsou velice různorodé (a většina je dokonce inspirována skutečnými bitvami, ovšem jejich počet je opravdu nicotný – pouhých 10) a i když se jejich prostředí příliš nemění, rozhodli se autoři alespoň rozmístit jednotky vždy tak, aby hráč musel použít v každé misi trochu jiné prostředky a trochu jinou taktiku (prý je rozmístění objektů realistické – to znamená stejné, jako tomu bylo v samotné bitvě ve skutečnost – ovšem, kdo ví :-). Typický příklad – v některých misích stačí vzít bombardér a zničit lodní techniku – v některých ji však hlídají tuny nepřátelských letounů a v souboji jeden na jednoho nemáte s bombardérem žádnou šanci. Proto je nutné zainvestovat nejprve do klasické stíhačky a s tou vyčistit vzdušný prostor a poté použít bombardér k dokončení mise. Tady se dostávám k tomu, že pokud nejste opravdu dobří hráči, stane se vám v mnoha misích, že k jejímu dokončení budete muset „zlikvidovat“ nemálo vlastních strojů. Souboj jeden na jednoho většinou není problém zvládnout (i když pokud máte soupeře za zády a nevidíte ho, což se stává poměrně často, není nikdy nic jisté), pokud si vás však vezme na mušku hnedle několik nepřátel, příliš velkou šanci nemáte. Přispívá to určitě k většímu realismu (protože ve skutečnosti také nemáte samotní žádnou šanci proti pěti nepřátelům – to jen v amerických filmech je všechno možné :-) a také to hru patřičně ztíží, protože za jednu misi můžete ztratit bez problémů i pět a více strojů (čímž pochopitelně přijdete o drahocenné kredity).

Mínusem je výdrž letadlové lodi (ale i jiných objektů, letadlovou loď používám pouze jako názorný příklad) – to, že k jejímu celkovému potopení na ni musím hodit kolem deseti bomb se dá pochopit a to mi ani tolik nevadí – vadí mi však případ, kdy se mi podaří bombou zasáhnout přímo palubu ze které vzlétávají letadla. Pokud se na ni ve skutečném světě piloti svou bombou trefí a udělají do ní řádnou díru, znamená to, že letadla samozřejmě nemohou z runway dále startovat. V Pearl Harbor: Zero Hour tomu však tak není – letadla si dále startují jako by nic. Další výtku mám ovšem i k ničení jednotlivých objektů všeobecně. Když se vám například podaří loď poškodit na jejich citlivých místech (ovšem ve hře ještě stále funguje), mohl by nastat případ, že se díky svému poškození potopí (což se přeci v reálném světě stává). Ne, ne – ona se prakticky ani nehne a vše funguje stejně, jako by byla nová. Jsou to sice na první pohled nicotné chyby, které vás však zvláště v těžších misích budou opravdu štvát.

Další změnou oproti klasickým leteckým simulátorům je i použitý pohled. Zapomeňte na typické pohledy které známe právě z těchto her, v Pearl Harbor: Zero Hour se na letadlo díváte jaksi divně shora, což je sice na první pohled zajímavé, ale ve hře tohoto typu naprosto nešťastné řešení. Hra se totiž díky tomu stává neuvěřitelně nepřehlednou a to vás bude mnohdy opravdu hodně štvát (díky použitému pohledu je nesmírně těžké rozpoznat, že se k vám blíži nepřítel – záchranu vám poskytují alespoň stíny, které jsou na zemi dobře viditelné….). Problém díky tomu vyvstává i co se týče střelby – lze totiž jen horko těžko poznat, kam skutečně střílíte.

Hratelnost hry asi nejvíce souvisí s jejím ovládáním a k tomu mám nemálo výhrad. Je sice na první „ohmatání“ zcela jednoduché a pochopí ho každý, dokonce i méně zkušený a leteckými simulátory neprozkoušený hráč, avšak právě ona jednoduchost hru kazí. Zapomeňte na nějaký fyzikální model letadel či jejich realistické ovládání, od toho je tu spousta jiných, a bohužel popravdě řečeno i lepších her. Autory zvolené ovládání u této hry ve vás tak trochu navodí pocit, jako byste ovládali některé z autíček, vyskytujících se v sérii NFS. Nepovažuji se sice za odborníka co se týče chování strojů při letu, ale řekl bych, že ani toto se k realismu příliš neblíží. Na obranu celého projektu je však třeba říci, že se autoři nesnažili vytvořit realistický simulátor, ale hru, kterou by si mohl zahrát opravdu každý hráč, ať už žánr simulátorů hraje rád či naopak. A to se jim, myslím, docela povedlo.

Při pohledu na vizuální vzhled celé hry musím opakovat již několikrát zmíněný fakt, že se autoři asi opravdu snažili vytvořit hru pro všechny hráče. Grafika není špatná, ale ani nijak zázračná a má své mouchy (např. mi vadí maximální rozlišení 640x480 – na obrázcích hra vypadá dobře, ale jistě si dovedete představit, jakpak její vzhled exceluje na 17palcovém monitoru). Celkově však přispívá k obrazu hry přesně tak, jak si autoři zjevně přáli (můj osobní dojem snad trochu zachraňují alespoň výbuchy a pády letadel, ale jinak žádná sláva). Trochu mi vadilo uspořádání map ve hře – ty jsou tvarově zasazeny do nám tolik známého čtverce, který končí nicotou a prázdnem v podobě černé barvy. Takovéto mapy známe hojně z budovatelských strategií, kde se dá jejich implantace pochopit, ovšem v případě hry Pearl Harbor: Zero Hour jí opět pouze kazí – autoři konec mapy nevyřešili ovšem zase tak špatně – pokud se k němu přiblížíte letadlem, počítač automaticky převezme ovládání a opět vás otočí do správného směru dovnitř mapy. Pokud by však autoři mapu kousek natáhli, aby opravdu nekončila tou hnusnou černou nicotou, bylo by ale mnohem, mnohem lepší.

Aneb to co slyšíme díky svému sluchovému ústrojí. Zvukové efekty patří mezi to nejlepší, co se ve hře dá najít a mnohdy vám usnadní orientaci v terénu (například díky trochu slyšitelné palbě se dá odhadnout pozice vašeho nepřítele). Hudbu mohu také pochválit (jakpak by ne, když se ve hře prakticky žádná nevyskytuje :-), i když žádné zázraky se čekat nedají (možná že si příliš vymýšlím, ale po zahrání hry Tropico, jejíž hudba je fantastická, se moje nároky zřejmě náramně zvedly :-). A pokud budu chtít alespoň trochu pochválit nějakou složku hry bude to její menu – to je vyřešeno velice přehledně a na první pohled i vkusně, nějaké ty výtky by se ovšem také našly (například písmo odkazů na papíře je někdy špatně čitelné, ale to jsou spíše už jen drobnosti).

Otázka tedy byla položena – stojí za to si hru Pearl Harbor: Zero Hour zahrát? Otázka byla opravdu jasně položena, ale s odpovědí to bude těžké. Fanatičtí milovníci leteckých simulátorů by se hře měli v obchodě obloukem vyhnout, pro všechny ostatní je tento titul šancí, jak do jejich světa proniknout. Podíváte se však maximálně k jeho hranicím.