Multiplayer: ne
Paměťová karta: 250 kB
Analogové ovládání: ano
Vibrace: ano
Výrobce: Amuze
Distributor hry: Sega
Distributor v ČR: CD Projekt
Homepage hry: http://www.sega.com/gamesite/headhunter/
Od 16 let
Když dva dělají totéž, není to totéž
Tolik alespoň tvrdí lidová moudrost. Nevím, jakou s ní máte zkušenost, ale mě osobně se osvědčilo se jí řídit. A i tento případ mi toto mé přesvědčení jen potvrzuje. Kdybych měl co nejstručněji charakterizovat hru Headhunter: Redemtion, odpověděl bych, že je to „tak brutálně vykradený Metal Gear Solid, až je ta hra dobrá“. Když k tomu připočtete svět, který po filozofické stránce vychází z Orwelovy 84, vizuálně je to něco mezi Demolition Manem a Robocopem a co se týče příběhu… Ehm… Tady to trochu pokulhává – příběh je sice dobrý, ale místy se snad až příliš drží zavedených hoolywoodských standardů a postupů a díky tomu je místy trochu předvídatelný či kýčovitý. Ale to nic nemění na tom, že celkově je prostě dobrý…
Orwelovo 84 jak z čítanky
V budoucnosti je svět rozdělen na „ty nahoře“ a „ty dole“. A to doslova. Poté, co se lidstvo vzpamatovalo ze smrtícího viru Bloudy Mary a ze série ničivých zemětřesení. Ve světě nahoře žijí řádní občané, kteří v relativním komfortu využívají všech produktů spodku. Dolů jsou posíláni zločinci, rebelové a další pochybné existence…
Leeza X... * ...a Jack Wade pěkně vedle sebe. * Kuk! Jen si střel...
Oba světy mezi sebou nejsou propojeny; alespoň zdánlivě. A zdání, jak známo, často klame. Základní propojení je na technologicko-ekonomické bázi. Spodek zpracovává jak různé své vlastní produkty, tak i veškerý odpad hořejška; z toho vyrábí elektřinu a další nezbytnosti nutné pro život. Většinu z nich pak posílá nahoru… Toto je jediné spojení, o které by ti odshora stáli. Ale jak už to tak často chodí, není jediné, které existuje.
Další spojení představuje odboj. Možná se rozrůstá dole a účastní se jej jen tamní lidé, ale… Jak už jsem říkal, zdání často klame. Kromě toho aktivity odboje postihují i ty nahoře – někdy přímo, když odboj zaútočí přímo na jejich území, někdy nepřímo, když prostě jen převezme kontrolu nad něčím dole, co je důležité pro ty nahoře.
A pak je tu ještě jedno propojení. Velká, těžká železná brána a za ní dlouhá výtahová šachta.
No prostě paráda, svět jako vystřižený z Orwelova geniálního románu 1984. A když se podíváte na intro a uvidíte, jak prezident dští oheň a síru na vůdce odboje, máme tu i třídního nepřítele jako z učebnice reálného komunismu.
Tím nechci říct, že by hra byla špatná; naopak. Po stránce propracovanosti světa možná nepatří mezi ty úplně nejlepší, ale rozhodně se může hrdě zařadit mezi lepší nadprůměr.
6. pád - o kom, o čem; 7. pád - s kým, čím
Ve světě Headhuntera jsou místo klasických policejních sil „jednotky“ headhunters. To jsou něco mezi policisty, vojáky, zásahovou jednotkou a žoldáky. Jsou to lidé, kteří pracují s vládním zmocněním a napůl na rozkaz, napůl na vlastní pěst chytají zločince a likvidují všechny akce odboje. Prostě takoví soudci Dreadové, jen s trošku omezenými pravomocemi.
Úhybné manévry jsou jednak efektní a jednak vás nepřátelé hůř zaměří * Smith & Easton? Určitě? * Hmm... Tak tudy asi ne.
Ten, o kterého půjde nám, se jmenuje Jack Wade a ti, kteří hráli jedničku si tohoto muže na vrcholu sil jistě pamatují... Inu, jako drsného headhuntera na vrcholu sil. Až na to, že od jedničky již nějaký ten pátek uplynul (přesněji řečeno 1044 pátků; tedy 20 let) a Jack je nyní prošedivělý starý muž, který by se měl těšit na důchod. A jako každý správný starý dědek má i své vrtochy; takže když v zadržené drsňačce pozná holčičku, kterou kdysi dávno zachránil, prostě se rozhodne, že místo aby ji vydal silám spravedlnosti a nechal ji poslat dolů, udělá z ní nového headhuntera. On, Jack Wade, který neměl parťáka už... No, hooodně dlouho. A že se to naší milé drsné Leeze X (pěkné jméno, co?) nelibí? No co... Vtluče jí to prostě pažbou do hlavy.
Samotnou hru pak začínáte právě jako Líza a postupně se seznamujete jak s ovládáním hry, tak i s různými možnostmi, které to headhunterovství s sebou přináší. V jejím těle (tedy přesněji řečeno za jejím tělem, hraje se ze třetího pohledu) pak strávíte většinu hry, ale párkrát si odskočíte i do Džeka. Bohužel se jedná ale jen o kosmetický rozdíl, protože kromě jiných zad ve výhledu prakticky nepoznáte rozdíl mezi oběma postavami.
Ovládání matka hraní
V principu tady toho nenajdete moc, co byste už neviděli jinde; snad jen způsob zaměřování je pojatý celkem originálně a stojí za podrobnější rozebrání; ale postupně.
Základní chození vychází z klasického modelu „levou páčkou chodím, pravou točím kamerou“. Na tomhle snad není co nového vymyslet a zkazit se dá leda tak špatně nastavená citlivost reakcí na povely; a to se tady nestalo. Ale jinak klasika, kdo hrál MGS (či cokoli podobného), bude se tu cítit jako doma.
Poněkud horší to je se zvedáním předmětů. Problém není v samotném zvedání, ale to pochopíte záhy sami. Jak to vypadá? Pokud chcete zvednout nějaký předmět ze země, musíte jednak stát dostatečně blízko u něj a jednak musíte zmáčknout X (které se vám, pokud tedy můžete předmět zvednout, rozsvítí v rohu obrazovky). Až potud je vše v pořádku, ale pokud si uvědomíte, že ZCELA totožně se i aktivují předměty typu dveře, výtah a podobně, je to už horší. A aby toho nebylo dost, pokud chcete vylézt na nějakou bednu, musíte se k ní postavit a zmáčknout X (které vám i v tomto případě svítí v rohu obrazovky).
Většinou je vše v pohodě, ale najdou se i případy, kdy... Kdy prostě nějaký sebratelný předmět leží poblíž nějaké té bedny nebo počítače. Naštěstí pro nás jsou ale důležité předměty umístěny do volné plochy a pokud vám k bedně padne nějaký ten náboj... Nic se neděje, sice na ni omylem vylezete, až se ho pokusíte sebrat, ale poměr spotřeba munice/získaná munice na nepřítele je zhruba 1:2,5, takže nouzí trpět nebudete.
Pán je tvrďák, co? * Grafika v praxi... * Hmm... Na rovinu - Lara Croft to teda NENÍ ani zdaleka
Dalším ovládacím prvkem je krčení se (alias plížení) a plazení se podél zdi. Každé samo o sobě je jednak užitečné a jednak zcela v pořádku, ale... Obojí se „vyvolává“ stejným tlačítkem, a když se budete plížit poblíž zdi, může se vám prostě stát, že vás ona zeď najednou „vcucne“. Což je jednak značně nepříjemné během přestřelek, kdy jste se plížením vlastně jen krčili za nějakou tu bednu (a ve výsledku tak schytáte víc kulek, než kdybyste normálně stáli) a jednak během opatrného přebíhání strážím za zády (ale toho tu naštěstí moc neužijete).
A když už jsme u toho hraní
Hra jako taková by se dala rozdělit na tři části. Na tu, kde střílíte nepřátele; pak na tu, kde něco hledáte a konečně na tu, kde něco řešíte.
Bojová část je povedená opravdu velmi (krásná formulace, co?). Nepřátelská AI je na dostatečně slušné úrovni, takže vaši soupeři se (pokud mají tu možnost) snaží využívat různých krytů, snaží se vás obklíčit, proplížit se k vám a podobně. Jen při tom jaksi zapomínají na dvě věci. A to jednak na to, že vy vydržíte asi 5x víc než oni (což ale udržuje vyrovnaný stav, pokud na vás jde přesila), a hlavně na to, že vy je vidíte na radaru.
Dalším zajímavým elementem je míření. Pokud čerstvě zaměříte vojáka, objeví se vám v něm křížek, kolem kterého poletuje váš zaměřovač; a čím déle na něj míříte, tím menší je rozptyl „obletů“m až nakonec se ustálí přímo v něm. Takže pokud máte čas,prostě si zamíříte, počkáte a pak na dvě-tři rány zabijete – a pokud čas nemáte, musíte se přesně co nepřesněji trefovat do okamžiků, kdy zaměřovač prolétá přes tělo vojáka.
Fáze, kdy něco hledáte, jsou vcelku časté; a podobně jako je tomu u fází řešících (tyhle dvě jsou velmi často úzce propojené) u nich musím konstatovat jednu věc: Ač jsem je neměl rád, vadily my, byly někdy zdlouhavé a často nudné, vždy jsem nakonec musel (ač nerad) konstatovat, že řešení bylo VŽDY nasnadě a zcela logické. A to se o každé hře říct nedá...
Co se týče úrovně problémů herních, ty jsou vcelku obstojné – dá se na ně přijít, jen to chce správně myslet; pak to není problém. Co se týče problémů logických, kterých ve hře moc není – a pokud jsou, jsou až nechutně jednoduché. Inu, aspoň je každý vyřeší...
| Světlé stránky hry |
- slušný příběh
- docela zábavné
- dobrá hratelnost
|
| Temné stránky hry |
- jsou tu i jiné, lepší hry stejného žánru
|
Jaký si to uděláš...
Grafika je jedna z věcí, které v dnešní době dělají hru. Alespoň většinou. Headhunter vsadil na všechno možné, jen ne na grafickou excelenci. Ta svým provedením jaksi zaostává za dnešním průměrem a jediné, co jí drží nad vodou, je design (hlavně misí), který se ve většině případů opravdu povedl. I pohyby jsou vcelku přirozené – ale samotný vzhled postav je jaksi... Ehm. Tady si někdo docela ušetřil práci...
Po stránce zvukové ani hudební prakticky není o čem mluvit. Obě sice jsou ve hře zastoupeny, ale obě tam prostě jsou a to je asi vše, co o nich potřebujete vědět. Je vidět, že autoři se prostě soustředili na něco jiného a tak zvuková složka hry je do hry přidána jako „nutná povinnost“ a tak se k ní i přistupovalo. Naštěstí v obou případech sice není o co stát, ale ani nijak nenarušují hru jako takovou, takže... No, není jim co vytknout, ale ani není nic, co by se na nich dalo vyzdvihnout.
Hastala vista, baby!
Celkově musím říci, že Headhunter: Redemtion sice na jednu stranu nijak zvlášť nevybočuje z řady, ale na stranu druhou to není špatná hra. Kdyby se u her hodnotila i originalita, dopadl by hodně špatně, ale takto mi nezbývá než zopakovat to, co jsem již jednou řekl: Headhunter vykradl po herní stránce MGS natolik, že to prostě není špatná hra; a po stránce příběhové se možná MGS nebo Final Fantasy nevyrovná, ale jisté kouzlo stejně má... Tož asi tak.
Grafika: 6/10
Hudba: 6/10
Zvuk: 5/10
Hratelnost: 7/10
Jeden by si mohl myslet, že bezostyšné kopírování od konkurence je zvrhlost a nemůže vést k dobrým výsledkům. Headhunter: Redemption je důkazem toho, že opak je pravdou.
Celkové hodnocení: 7/10