Recenze – Křižáci

Platforma: PC
Typ hry: tahová strategie
Multiplayer: ano
Minimální konfigurace: procesor 233 MHz, 64 MB RAM, 170 MB na HDD, 8MB 3D grafická karta
Doporučená konfigurace: procesor 400 MHz, 128 MB RAM, 170 MB na HDD, 16MB 3D grafická karta
Testovací konfigurace: Celeron 700 MHz, 128 MB RAM, 170 MB na HDD, 16MB 3D grafická karta
Výrobce: Free Mind Software (http://www.freemindsoftware.com)
Distributor hry: Cenega (www.cenega.cz)
Distribuce v ČR: Cenega (www.cenega.cz)

Když se na hry vycházející z historických skutečností zadíváme trošku pozorněji, neunikne nám fakt, že se z převážné většiny zajímají o dějiny západní Evropy. Tento úkaz má jednoduché vysvětlení, jak se říká „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“ čili přeloženo do herního světa - když se nejvíc prodávají hry v Německu či Velké Británii je třeba dělat hry, které se právě těmito zeměmi budou zaobírat. Na druhou stranu i takový typický Brit si čas od času chce vyzkoušet něco jiného, jenže pro tyto účely jsou zase země bývalého východního bloku málo exotické, a tak dostává přednost Orient, Japonsko či další daleké země. A tak když si chce našinec či Polák zahrát něco opravdu českého či polského musí počkat až se nad ním smilují domácí autoři. U nás jsem měli zajímavou strategii Husité a Poláci mají Křižáky.

  

  

Problém je v tom, že s Křižáky se pod názvem Knights of the Cross setkají i hráči z jiných zemí. Dejme tomu, že vlastenec je se sebezapřením schopen hrát i průměrnou hru, aby si dokázal „že ty naše hry nejsou tak špatné“, avšak v okamžiku kdy podobný kousek opustí hranice republiky, nemá hra šanci. A řekněme si na rovinu, Křižáci jsou podprůměrnou hrou. Je to přesně ten typ hry, který by se hodil do jiné rubriky na Doupěti, a to do plných her s kartičkou poznámkou „nicmoc, ale je to zadarmo, tak co byste chtěli“. Jenže Křižáci jsou hrou, za kterou v obchodě vypláznete nemálo stovek, což bych vám ovšem v žádném případě nedoporučoval (i když v životě se má zkusit všechno, že :-).

Dost bylo úvodních nářků, raději vezměme všechno po pořádku. Začneme příběhem a bude to docela rychlé, protože v podstatě žádný není. Díky absenci intra jste hned vrženi do hry s krátkým sdělením „napadli tě Němci/Poláci“ podle toho, za jakou stranu hrajete. Tato informace je zamíchána do rádoby zajímavého obalu čítajícího oznámení, že jste se zrovna vraceli z lovu a podobné podivnosti. Časem sice zhruba pochopíte, za koho hrajete, ale od hry vycházející ze skutečných událostí bych čekal mnohem víc. Třeba stručnou historii německo-polského konfliktu, historické mapy nebo aspoň vysvětlení, kvůli čemu vlastně bojujete, ne každý má doma tlusté svazky s polskými dějinami.

Vůbec z celé hry jsem měl pocit, že hraji nějakou betaverzi nebo něco podobného. Nikde žádné vysvětlení, co se stalo po úspěšném splnění mise, nenajdete zde ani žádnou statistiku, kolik jste v boji ztratili mužů. Po skončení mise se pouze objeví napsané slovo vítězství přes celou obrazovku a začne se nahrávat další mise. V briefingu se občas dovíte, co se stalo od minulé bitvy, ale často taky ne. Postupně jsem tak získával pocit, že jde o nedodělanou hru.

  

  

Otázkou je, jestli by vůbec stálo zato ji dokončit.  Nejsem žádný odpůrce turn-based strategií, ale mnohokrát jsem si v průběhu hraní říkal, jestli mám tohle zapotřebí. Pokud bych hru nemusel recenzovat, tak ji po deseti minutách odhodím a raději se zkusím naučit háčkovat, neboť tato činnost je oproti Křižákům naprosto pohodová záležitost. :-) Absenci nějakého tutorialu bych překousl, i když bez něj dostávají úvodní minuty hraní nádech experimentálních pokusů.

Může za to velice nepraktické ovládání. Pokud dobře vzpomínám, naposledy jsem se s podobným setkal někdy v roce 1996, když nepočítám různé freewarové textovky. Jde o to, že na obrazovce nenajdete nějaké ikony. Jenže tento systém nemá nic společného s ovládáním hry Black&White, kde se všechno ovládalo myší, ale naopak přesunuli jsme se do doby, kdy vládly světu klávesové zkratky. Nikde není žádná nápověda, a tak si holt musíte zapamatovat, že mezerník je ukončení kola, klávesa R k nakupování nových jednotek apod. Co z toho vyplývá je jasné – po chvíli hraní jste ze hry naprosto otrávení a atmosféra je po osmém hledání tlačítka pro mapu na bodu mrazu.

Jestli jsem vám ještě hru neznechutil, tak vězte, že celí Křižáci se nesou v podobném duchu. Od turn-based strategií tak trochu očekávám možnost důkladně si uvážit každý krok (tímto se kolové strategie odlišují od real-timovek, kde přece jen více závisí na rychlosti vaší myši). K tomu je ale potřeba mít přehled o vašich jednotkách, což zrovna v Křižácích nehrozí. Bitevní plochy jsou občas trochu rozsáhlejší, a jelikož hra nenabízí funkci zoom a minimapa je s prominutím na prd, naplánování akce je zhola nemožné.

Je sice skvělé, že se na mapě vyskytuje několik oživovacích prvků jako stromy, domky a podobně, ale když se tyto objekty nezprůhlední, tak se boj v dubovém hájku může změnit v totální masakr vaší armády, protože tipovat podle obrysu, co je lučištník a co obyčejný voják, to je nadlidský úkol. Ale i bez stromků je přesun vašich jednotek opravdu lahůdka. Když musíte pětkrát kliknout, abyste se dostali v davu k jednotce, kterou chcete označit, pochopíte, že tahle věc prostě není hra. Spíš se jedná o ideální mučící nástroj, případně o pomůcku pro všechny odpůrce herního průmyslu, kteří by s Křižáky v ruce rozvíjeli své teorie se slovy: „U takové blbosti zabíjíš čas !?“

Ale výčet hrůz ještě nekončí. Když už se jakžtakž naučíte ovládat svou armádu, přichází ke slovu kvantitativní problém. Na jednom poli se zkrátka střetne moc jednotek. A ovládat 200 vojáků s tím, že nevíte, který se už toto kolo pohyboval, a který útočil (ve hře jsou tyto činnosti od sebe oddělené), tomu říkám zábava na dlouhé zimní večery. Hra sice nabízí zajímavou možnost označování celých skupin jednotek, jenže v okamžiku kdy ji začnete používat, se z bitvy stává jenom nemilosrdná řež bez taktického uvažování.

  

  

Ale abych pořád jen nekritizoval, i na Křižácích jsem našel pár zajímavých nápadů. V prvé řadě je to systém povyšování, kdy veteránská jednotka je opravdu prokazatelně silnější. Tak trošku RPGčkově zní možnost koupit každému svému vojákovi lepší zbroj či zbraň, která pak zvedne jeho vlastnosti. Je to sice zajímavý nápad, jenže v kombinaci s dvěstěhlavou armádou se jedná o nedomyšlenost. Přece po mně autoři nechtějí, abych dvě hodiny vybavoval svou armádu před bojem? Vždyť stačilo vytvořit přehlednou tabulku, kde by na vše stačilo jedno kliknutí.

Světlé stránky hry

hezká pozadí bitev možnost upgradu vybavení kompletně v češtině

Temné stránky hry

nepřehledné nudné neovladatelné chybí vysvětlení historických souvislostí amatérské chyby

K lepším stránkám hry patří i grafika, tedy přesněji hezky vykreslená pozadí každé bitvy. Bohužel jedná se opravdu pouze o pozadí, což poznáte v okamžiku, kdy vojáci v pohodě „lozí po zdi“ nebo chodí skrz keře bez jediného zaváhání. Zvuky a hudba ve hře také jsou, ale to je tak vše, co bych k nim řekl. Jeden zvuk pro útok, jeden pro obranu, pro chůzi a co byste víc chtěli?

Radši už nic. Křižáci mě opravdu HODNĚ zklamali. Hra vypadá v porovnání s jakýmkoliv jiným titulem z roku 2002 jako chudý příbuzný. Možná před dvěma, třemi lety bych některé nedostatky toleroval, ale v době, kdy vychází spousta jiných her asi tisíckrát zábavnějších než Křižáci, nemůžu hodnotit jinak.

Grafika: 5/10
Zvuky: 5/10
Hudba: 6/10
Hratelnost: 3/10

I mezi dnešními hrami se najdou kousky, které si zaslouží jediné – zahodit. Rozdíl mezi hraním Křižáků a sledováním všech dvou set dílů Esmeraldy v kuse není, oboje je strašné utrpení.

Celkové hodnocení: 3/10