Kapitoly článku:
Klišé s novou příchutí
Podobně osvěžující přístup pojali vývojáři i k samotnému novému světu. Sice už asi nemohli vybrat otřepanější trojku ras než lidi, trpaslíky a elfy, ale aspoň je trochu zajímavě promíchali. Elfové tak nejsou ta vznešená rasa, ale spodina, která se buď potuluje po lesích či žije v ghettech lidských měst. Trpaslíkům jsou pak lidé poměrně ukradení a radši se hašteří ve svých podzemních městech a žijí v přísném kastovním systému. Lidé jsou prostě lidé, hádaví, posedlí po moci, svázaní vírou. Za zmínku ještě stojí mágové, zavřeni ve své věži a pod dohledem na magické substaci závislých Templářů, kteří je pečlivě hlídají, jestli se až moc nezapletli s tou tajemnou silou a loví všechny odpadlíky snažící se vymanit dohledu.
Strachu z magie se nelze divit, právě ta má prý na svědomí zrod prastarého zla jménem Nákaza, které opět vystrkuje svoje růžky.
Lidé jsou prostě lidé, hádaví, posedlí po moci, svázaní vírou
A kdo jiný, než hlavní hrdina by ho měl zastavit. Je škoda, že Bioware pro příběh nevymysleli něco lepšího než tradiční klišé o boji proti „nesmrtelnému zlu“, ale aspoň vše dokázali spojit do jednolitého celku, který příjemně ubíhá. Je vám tedy poměrně jasné, jak to celé asi dopadne, ovšem zábavné jsou samotné kapitolky nabízející rozmanitou náplň. Ať už jde třeba o nápaditou snovou pasáž ve Věži mágů, či politikaření u trpaslíků, kdy se snažíte pomoci vybrat správného kandidáta na trůn.
Do toho se pletou příběhy jednotlivých lidí, na které narazíte a samotní členové vaši postupně se rozvíjející se party. Od Baldurs Gate 2 jsem neměl tak dobrý pocit z partnerů dobrodruhů. Každý z nich má svůj vlastní příběh, svoji osobnost a i svoje vedlejší úkoly.
TIP: Léčivé i mana lektvary jsou rozhodně základem hry na vyšší obtížnost. V obchodech jich moc nenajdete, takže je třeba si je vyrábět. Vězte, že nekonečnou zásobu nezbytnytných lahví najdete u trpaslíků ve svém táboře, elfí kořen zase má prodejce u elfů v lese a bezedné zásoby lyria poskytne prodavač ve věži mágů. Víc prakticky nepotřebujete.
Každý různě reaguje na vaše rozhodnutí a to dává na ukazateli náklonnosti najevo – pokud příliš často nesouhlasí, může z party dokonce odejít. V druhém extrému dojde i na nějaké to techtle mechtle. Navíc při vzrůstající oblibě postava získává i nějaké bonusy ke svým vlastnostem. Náklonnost lze mimo herních rozhodnutí zlepšovat i různými dárky, což je tedy trochu šroubovaná mechanika, ale budiž.
Do boje s sebou můžete vzít maximálně tři členy, zbytek je vám ovšem k ve stylu novějších (od dob Kotoru) her od Bioware k dispozici též. Sympatické je, že levelují i členové mimo boj – vždy na jednu úroveň pod vaší. Kdykoliv v průběhu hry se tak můžete rozhodnout změnit formaci a není to (až na vybavení) žádný problém. Poslední poznámka k parťákům, nezůstávají potichu ani během putování a čas od času jen tak vtipně konverzují mezi sebou, což jim opět přidává kousek k uvěřitelnosti navíc.
Máte volbu, naoko
Pokud se podíváme na základní herní principy, na nic zásadně nového nenarazíme. Na rozdíl třeba od Risen či Oblivionu nevsází Dragon Age na jeden celistvý svět, ale na jednotlivé lokace (poměrně malé), které od sebe oddělují (až moc časté) nahrávací obrazovky. Na začátku vás čeká lineární úvod, aby se po pár hodinách před vámi odhalila klasická mapa s dosud známými lokacemi. Kam se vydáte, co splníte jako první, to je už na vás. Jednotlivé celky jsou na sobě nezávislé a upravují úrovně podle vás, je tedy jedno, zda třeba vyrazíte prvně k trpaslíkům či elfům.
Základní kostru celého příběhu tak nelze nijak zásadně nabourat, ale máte spoustu „masa“, které můžete libovolně tvarovat podle svého přesvědčení a stylu hry. Narazíte na spousty a spousty různých rozhodnutí, které odlišují jednotlivé hry. Pokud tak budete hrát zároveň s kamarádem, sice dorazíte ke stejnému cíli, ale průběh může být úplně jiný. Lze mít i jiný konec hry, ale to se rozhoduje až zhruba v posledních dvou hodinách, což je docela škoda. Na druhou stranu, idea světa zásadně formovaného v průběhu hraní je docela scestná. Vždy bude záviset na tvůrcích, co vám nabídnou a v Dragon Age je toho víc než dost.
Druhý pohled Hned na úvod se přiznám k jedné věci – o Dragon Age: Origins jsem původně nechtěl psát ani čárku a rozhodně jsem hru nechtěl recenzovat. Neměl jsem náladu hru odehrávat rychle, rýpat do každého mechanismu a hlavně se zaobírat kvalitou českého překladu. Možná proto jsem si prostě a jednoduše objednal sběratelskou edici a se stoickým klidem očekával vydání hry. Dopředu jsem nic moc nevěděl a ani nechtěl vědět, předpokládal jsem, že mě mistři z BioWare nepodtrhnou a že za své peníze dostanu prvotřídní RPG. 
Když se tedy na mém stole objevil balík neváhal jsem ani minutu a Dragon Age nainstaloval. Těšil jsem se na hru, v níž se z nicky vypracuji v toho největšího bijce pod Sluncem a odložím všední starosti. Místo nich jsem pak chtěl vyřešit nějaké nové a užít si drsný svět, jaký mělo Dragon Age nabízet. V tomto ohledu hra nezklamala – množství voleb je neskutečné a doopravdy si nepamatuji na hru, kde by se dalo všechno pokazit jednou jedinou nevhodnou větou. Klobouk dolů, střelka reality vyletěla na maximum a já skutečně pečlivě uvažoval, co zrovna plácnout. 
Jakkoliv jsem ale chrochtal blahem při každém rozhovoru a odhalování dalšího střípku příběhu, nemohl jsem si stejně dobře užívat další podstatnou část každého RPG – souboje. Ne, že bych měl něco proti jejich systému, ale občas jsem nadával u jejich obtížnosti, která byla obrovská zejména při bojích mimo hlavní dějovou linii. Je možné, že už nejsem ten hardcore hráč, kterým jsem kdysi býval, ale vyloženě mně sr... vadilo, že jsem jednou zmasakroval obrovský oddíl Darkspawn bez ztráty kytičky, abych mě vzápětí rozsekla na nudličky banda otrhaných lotrů. Ještěže to nebyly obří krysy, které se vyskytují snad v každém druhém RPG. 
Stejně tak mi začalo poměrně rychle vadit, že musím ukrást vše, co ukrást jde, abych měl v nehostinném světě nějakou šanci – na můj vkus se aspoň v prvních hodinách objeví poměrně málo skutečně cenného lootu a věci, které stojí za to, mají u sebe povětšinou obchodníci, jež se jich hodlají zbavit jen za pořádně velkou kopu zlaťáků. Ano, je to také způsob, ale ocenil bych, kdybych své nenechavá trpasličí pazoury mohl sevřít kolem perfektní sekery už poté, co zabiji skutečně silného nepřítele. 
Jakkoliv si ale nyní stěžuji, musím upozornit na jeden prostý fakt – s hraním na poměry RPG teprve začínám, mám za sebou cca 15 hodin hraní a na vynášení finálního soudu je poměrně brzy. Stejně se však nemůžu zbavit dojmu, že návrat legendy se nekoná a i když je Dragon Age bezesporu velmi slušnou hrou, zatím mě nepřesvědčilo o tom, abych se třikrát denně klaněl směrem k Edmontonu, kde sídlí tvůrci. Kdo ví, třeba se to ještě změní. A teď mě omluvte, musím zabít pár draků. Jakub Kovář
|