Recenze hry A Plague Tale: Requiem. Větší, velkolepější a lepší

Herní sezona se konečně rozjela a po letním půstu už nemusíme strádat. Každý si v následujících týdnech najde své vlastní favority, na které čekal měsíce, možná i roky. Ač to může znít možná rouhavě, pro mě osobně je nejočekávanější hrou roku pokračování výpravné akce A Plague Tale, tentokrát s podtitulem Requiem.

Nová role

Když před třemi lety víceméně neznámé studio Asobo ve spolupráci s Focus Home Interactive představilo hráčům novou značku, mohlo se zdát, že půjde o outsidera a otloukánka, který v silné konkurenci nebude mít příliš šancí na masový úspěch. Opak se stal ale pravdou a syrové, příběhově výrazně laděné putování Amicii a jejího bratra Huga se proměnilo v překvapení roku, které i navzdory menšímu rozpočtu vypálilo konkurenci rybník.

Hra nabízí úchvatné pohledy

Zábavní průmysl, obzvláště ten herní, je však drsné a dynamické prostředí, které posunulo roli druhého dílu do naprosto jiné pozice. Pokračování A Plague Tale už není jen velkou neznámou od malého vývojářského týmu, ale maximálně očekávanou novinkou, která vstupuje na trh s těmi nejvyššími ambicemi. Nasvědčují tomu nejen prohlášení samotných vývojářů, ale též masivní marketingová akce, která hravě překonává tu z roku 2019.

A Plague Tale: Requiem přitom plně vychází z prvního dílu a nesnaží se nikterak riskantně bořit zažité zvyklosti. Vývojáři tak plně převzali všechny klíčové ingredience, které dělali z jejich titulu tak úspěšný hit. Zároveň tak ale učinili s dostatečnou dávkou inovace.

Za slupkou krásy a radosti se ovšem skrývá zlo

Opět se tak setkáváme se sourozeneckou dvojicí Amicií a Hugem, kteří putují středověkým peklem ve snaze zkrotit chlapcovo prokletí. Druhý díl plně navazuje na ten první. Není rozhodně žádným překvapením, že hlavní roli hraje opět silný a kultivovaně vyprávěný příběh s nespočtem zvratů. Pevně položené základy v prvním díle však protentokrát umožňují mnohem více pozornosti soustředit na hluboké sourozenecké propojení ústřední dvojice.

Už první díl nabízel bravurní ztvárnění sourozeneckého pouta, tentokrát však vývojáři zacházejí ještě o kus dál. Příběh je mnohem hlubší, detailnější a emotivnější. Pozorovat vztah mezi sourozenci je opravdu silnou záležitostí, která v hráči dokáže vybudovat ne zrovna časté herní emoce, jakými jsou strach či sourozenecká láska.

Sázka na jistotu

Vývojáři celkově použili osvědčený a spolehlivý recept na všechny klíčové prvky hry. Nepustili se tak do zbytečného předělávání něčeho, co jednoznačně fungovalo. Vydali se spíše cestou drobného vylepšování a prohlubování. Druhý díl je vlastně opulentnější a vyladěnější jedničkou, i když bez toho kouzelného efektu překvapení, kterého však pochopitelně nelze dosáhnout dvakrát za sebou. Krásným příkladem je zpracování herního světa.

Krysy jsou opět tím hlavním nepřítelem

Aktuální putování nabízí mnohem rozsáhlejší a velkolepější zážitek, pochopitelně na úkor ucelené skromnosti z jedničky. Amicia a Hugo tak ve svém příběhu zavítají na různá místa středověké Francie. Nejde tu však o přesuny v rámci cut scén, ale o skutečný pocit z naléhavého putování. Narativní linka tak svým ztvárněním může připomínat například The Last Of Us, které v hráči dokáže vyvolávat podobnou iluzi. Při hraní A Plague Tale: Requiem se hráč necítí ukotven na jednom místě, ale skutečně prožívá dlouhé přesuny společně s hlavními hrdiny.

Pozor ale i na nepřátelské vojáky

Velkolepější putování s sebou přináší rovněž rozmanitější herní prostředí. Navštívíme tak krysami zamořené temné město, zavítáme na barevný a mírumilovný ostrov, do hor, podzemních komplexů a zažijeme i mořeplavbu. Ostatně i samotné herní lokace prošly drobnou přeměnou směrem k větší rozlehlosti. A Plague Tale: Requiem je stále poměrně lineárním zážitkem, oproti prvnímu dílu však nabízí o něco variabilnější hratelnost.

Hlavní měrou se na této skutečnosti podepisují nejen rozlehlejší lokace, které mnohdy přecházejí do semi-open worldu, ale zejména rozšíření herních mechanismů. I ty pochopitelně vycházejí ze svého předchůdce, došlo ale k drobným úpravám, které hráčům dávají do rukou nové možnosti. Konečně jsme se dočkali výraznější implementace Hugových schopností do herních mechanismů. Není slastnějšího pocitu než seslat hladové krysy na nic netušící nepřítele.

Příběh je opět hlavním tahákem

To má ale však svoje omezení. Využívat lze nově například kuši, což se zejména proti obrněným jednotkám vždycky hodí. Na své cestě však sourozenci nejsou nikdy sami. Jde o prvek, který jsme vnímali již před třemi roky, tentokrát je však mnohem hmatatelnější. Téměř po celou dobu hraní ústřední dvojici doprovází nějaký společník. Důvody a úmysly jsou pokaždé jiné, ne vždy tak úplně čisté. Requiem tak není pouze o sourozeneckém poutu, ale nabízí několik dalších příběhů o přátelství, ale rovněž intrikách a zradě.

Pár přátel stačí mít

Téměř každá z vedlejších postav disponuje nějakou speciální schopností, kterou lze během společně strávené doby využívat na principu rozkazu. Jde například o zapálení porostu a odlákání pozornosti nepřítele nebo rytířského útoku na blízko, což je vlastně ekvivalent likvidace. Opět tak dochází k rozšíření variability hratelnosti a minimalizaci lineárního zážitku, který byl pro první díl tak signifikantní. Vzhledem k velkým příběhovým zvratům by hře ale v některých momentech rozhodně slušela možnost rozhodování. Několik momentů by k tomu přímo vybízelo. Nemuselo by jít ani o křižovatky v příběhu, ale spíše o volby osudu některých postav.

Během putování potkáte mnoho nových přátel

Vývojáři se zaměřili rovněž na přepracování inventáře a nechybí pochopitelně nějaké ty možnosti upgradu, což ovšem novinkou rozhodně není. Jednou z klíčovou proměn potom titul prošel po stránce grafického zpracování, neboť to bylo pochopitelně posunuto na roveň současných herních standardů.

Připravte se na mnoho silných zážitků

A Plague Tale: Requiem nemůžeme srovnávat s těmi největšími first party tituly, vzhledem k velikosti studia a omezenému rozpočtu jde ovšem o velkolepý audiovizuální zážitek. Během svého putování budete neustále obdivovat krásné výhledy, úžasnou středověkou architekturu, přírodu či uvěřitelný a živoucí svět. Zážitkem jsou zejména průchody městy, sledování cvrkotu na tržišti nebo pozorování potulných kejklířů a tanečníků.

Nic není dokonalé

Abychom ale jen nechválili, najít lze i několik nešvarů, které vývojáři tak úplně nevyřešili. K těm nejzávažnějším patří nepříliš lichotivá umělá inteligence, zejména ve stealth pasážích. Častokrát tak získáte pocit, že stojíte proti robotům, ne lidem. Při vzpomínce na druhý díl The Last Of Us se dere nostalgická slza do očí. Z pohledu grafického zpracování zamrzí například průměrný lip sync.

Zlo zde číhá na každém rohu

Hru navíc kazí i občasné technické problémy. Zejména při smrti a opakovaném postupu jsem často narazil na situaci, kdy nedošlo ke spuštění skriptu. A to opakovaně. Řešením bylo restartování celé sekce (cca 5 minut nazpět). Nepříliš spolehlivě také fungují tlačítka pro interakci s dveřmi a předměty. Častokrát se tak musíte otočit a zkusit příchod znovu. Umělá inteligence už zůstane takovou, jaká je, drobné nedostatky technického rázu by však mohl nějaký ten patch rozhodně vyřešit.

Hlavní cílem je opět záchrana Huga

Celkově jsme ale rozhodně plně uspokojeni. Po perfektním prvním dílu byla očekávání nastavena poměrně vysoko, vývojáři se však s tímto tlakem vypořádali na jedničku. Tentokrát už ne v pozici outsidera, ale stejně jako před třemi lety, přináší plnohodnotný herní zážitek se skvělou hratelností a úžasným příběhem zasazeným do temného středověku. A Plague Tale: Requiem nabízí téměř všechny přednosti prvního dílu, je však větší, zábavnější a velkolepější. Všechnu tu nádheru navíc zastřešuje oficiální česká lokalizace. K tomu všemu musíme zmínit přátelskou cenovku okolo 1300 Kč a přítomnost titulu ve službě Game Pass. Přátelé, tohle nesmíte minout.