Recenze hry Assassin's Creed Mirage. Návrat k plížení se povedl, ale příběh se kvalitám starších dílů nevyrovná

Akční adventura pro PC, PS4, PS5, XO a XSX ● Cena: 1 250 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Otázka, která se kolem Assassin's Creed Mirage motala už od jeho oznámení, byla, jestli se hra vrací ke kořenům. V některých oblastech se rozhodně jedná o návrat. Oproti posledním třem dílům série, které ze sebe dělají RPG, se Mirage ocitá v kategorii akčních adventur. Tedy stejně jako tomu bylo od původního Assassin's Creed až po Syndicate.

Další oblast, která se vrací, je herní doba. Poslední díly byly relativně dlouhé. Nemluvě o Valhalle, kde bylo potřeba k dohrání hlavního příběhu asi šedesát hodin. Mirage pohodlně stihnete dohrát za patnáct hodin i když si sem tam odskočíte na vedlejší misi. Z mého pohledu dvě nejdůležitější oblasti, které se nesou po vzoru starých dílů, jsou zaměření na tichý přístup a herní svět v městském prostředí.

Není žádným tajemstvím, že předchozí díly se odehrávaly na velkých mapách, kde většinu prostoru tvořily pláně nebo pouště. Návrat do města byl tedy něco, co mi udělalo neskutečnou radost. Bagdád je město s kouzlem. Blízký východ v devátém století našeho letopočtu je samo o sobě velmi zajímavé období, ale zde si tvůrci dali záležet, aby samo město bylo charakterem. Ulice žijí, jsou plné obchodníků, stráží, běžných lidí i žebráků. Můžete navštívit také historická místa, která jsou pěkně označená na mapě.

Bagdád je také ideální hřiště pro asasína, jelikož jeho střechy jsou blízko u sebe a dá se po nich přeběhnout celé město. Ovšem parkour je něco, co ne každému udělá radost. Mám pocit, že celé jeho fungování převzal Ubisoft z Valhally. Pocitově je to stejné a z hlediska toho, že vaše postava se občas rozhodne skočit někam, kam nechcete, mi mé tvrzení pouze potvrzuje. Nehledě na to, že animace si jsou až podezřele podobné. Opravdu jsem s tím místy zápasil. Pokud jste uprostřed nepřátelské oblasti a snažíte se tiše eliminovat stráže, tak skok střemhlav přímo mezi ně není úplně ideální. V celkové hratelnosti je toto asi ten největší a jediný problém, na který jsem narazil.

Na výbornou je naopak zvládnutý tichý přístup. Celkově vás i hra samotná bude vést k tichosti. V nápovědách, kterými vás uvádí do mechanik, je jednoznačně znát, že právě tímto způsobem byla hratelnost zamýšlena. Pokud jde proti vám přesila, utečte. Ztraťte se v davu a vyčkejte. Samozřejmě se můžete rozhodnout čelit nepříteli neohroženě s mečem v ruce, ovšem není to tak jednoduché, jak to bývalo. V tomto ohledu se Mirage liší od prvních dílů, kde stačilo držet či zmáčknout tlačítko pro blokování a nepřítel to měl automaticky za sebou. Zde je zapotřebí blokování načasovat a zároveň si dávat pozor, zda se dá útok vůbec zblokovat nebo jestli je potřeba uskočit. Nemluvě o velkých obrněných strážných, které dokážete zasáhnout pouze do zad.

Stealth jsem miloval, a to ani nejsem velkým fanouškem tichého přístupu. Radši všude naběhnu a rozpoutám krveprolití. Nicméně Mirage to má výborně zvládnuté. Je to přímo spjaté se stylem, kterým vám jsou zadávány mise. Máte naprostou volnost v tom, jak svého cíle dosáhnete. Máte pouze vytyčenou oblast nebo cíl a dál už si poraďte sami. Jestli požádáte o pomoc žoldáky, aby zaútočili na stráž u brány a odvedli pozornost nebo najdete skrytou skulinku v hradbě a proklouznete dovnitř, je čistě na vás.

Oblasti většinou oplývají místy, kde se můžete schovat a likvidovat tak nic netušící stráže. Křoví, balíky sena, vysoká tráva, střechy, budky, je toho mnoho. K dispozici máte jak svou skrytou čepel, tak i například vrhací nože, flusačku, kouřové bomby nebo i miny. Asasínské pomůcky si dál můžete vylepšit přes skromný strom dovedností zahrnující tři linie. Jedna se zaměřuje na vašeho orla a jeho vlastnosti, druhá na více agresivní přístup a třetí na již zmíněné nástroje, které si odemknete zakoupením schopnosti. Popravdě je to příjemná změna oproti posledním obrovským a přeplácaným stromům dovedností.

Orel Enkidu je váš nedocenitelný spojenec. Dokáže označit nepřátele, najít skryté vchody nebo lokaci hlavního úkolu. Teď ale k jedné ne příliš pozitivní schopnosti. Takzvaný Assassin Focus je něco, co se do hry jednoduše nehodí. Je to schopnost, která vám dovolí zastavit čas, označit nepřátele a posléze všechny zabít, během čehož se doslova teleportujete. Nevím, jestli jsem chyběl na hodině dějepisu, ale o tom, že se v té době lidé uměli teleportovat, jsem neslyšel. Není to dobrá věc, ano, dokáže vám několikrát zachránit život, ale prostě mám pocit, že do hry nezapadá.

Abych tedy shrnul, co mě na tichém přístupu tolik bavilo. Jednoznačně volnost, kterou vám hra dá. Můžete si projít celou oblast a všechny zabít nebo proklouznout bez jediného zabití a jít pouze za úkolem. Každá oblast má mnoho míst, odkud můžete provádět své útoky a zase se schovat ve stínech. Asasínské hračky jsou prostě radost používat, nejlepší je bezpochyby kouřová bomba, která může sloužit jako ofensivní i defensivní nástroj. Váš orel je nenahraditelný parťák, který označí vše, co potřebujete. Jednoduše vše hraje ve prospěch stealthu a o to lepší je, že je opravdu zábavný a plný možností.

K těm méně povedeným stránkám Mirage patří příběh. Začátek je při nejmenším předvídatelný a nijak nezaujme. Po pár hodinách se to ovšem začne rozjíždět a nabírat na kvalitách. Tedy až do té doby, než zjistíte, že celý prostředek příběhu je vlastně jen výplň mezi misemi a děj se posouvá pouze v ohledu na to, kolikátého zlouna jste již zabili. Hrajete za Basima, pouličního zloděje, který se chce přidat k řádu asasínů. Basima také v jeho snech pronásleduje bytost Jinn, což se stane pro příběh důležité až déle. Nicméně Basim se za nespecifikovaných okolností přidá k řádu a vydá se zabít členy Order of the Ancient. Tady se dostáváme do již zmíněného prostředku příběhu, který je podle mě pouze výplň.

Kromě informací o jednotlivých terčích vaší čepele se v podstatě nedovíte nic zajímavého o Basimovi ani řádu asasínů. Byl jsem z toho zklamaný. Příběh byl něco, co jsem ve starých hrách z této série měl opravdu rád. Nemluvě o tom, že Basim vám nepřiroste k srdci jako například Ezio nebo Altair, a to z důvodu, že vyprávění se soustředí především na členy řádu a ne na Basima samotného.

To se samozřejmě dotkne také všech postav, které na své cestě potkáte. Není jim věnována přílišná pozornost v rámci vývoje vztahů ani vlastně v ničem dalším. Pouze vám řeknou, jak přistupovat k dalšímu úkolu. Po celou dobu jsem si kladl otázky. Kdo to je, proč se přidal k assassínům a podobně. Odpovědi se mi nedostalo, a tak mi nezbylo než to přijmout a soustředit se pouze na úkol. Vidím v tom nevyužitý potenciál. Historie zabijáků a jejich členů obzvláště v takhle ranné fázi je něco, co by určitě zajímalo mnoho hráčů a mohlo by to na celkovém výsledku zanechat daleko lepší dojem.

Zakončení příběhu je kapitola sama o sobě. Pokud jste nehráli předchozí díl Valhalla, budete z toho při nejmenším zmateni. Nic není pořádně vysvětleno a kromě nepříliš povedeného bossfightu se vám v závěru příběhu dostane tedy pouze dalších nezodpovězených otázek a pocůitu, že tohle přeci nemůže být konec.

Po stránce optimalizace je hra zvládnuta dobře. K dispozici jsem měl PC verzi a po celou dobu hraní jsem neměl žádný problém. Jediné, co se dá po vyčíst, je grafika. Hra nevypadá na to, že je rok 2023, nijak dobře. Obličeje postav jsou mrtvé, lipsync je místy humorný a vlasy či vousy se zvláštně vykreslují. Jediné, co graficky vypadá dobře jsou budovy a jejich interiéry. Mirage byl evidentně vytvořen ve stejném enginu jako Valhalla bez jakýchkoliv úprav či vylepšení.