Recenze hry Avatar: Frontiers of Pandora. Nádherný svět není všechno

Akční FPS pro PC, PS5 a XSX ● Cena: 1 999 Kč ● Singleplayer a kooperace ● Věkové omezení: 16+ ● Bez oficiální češtiny

Než přejdu k samotné hře, rád bych ve zkratce objasnil, proč na Doupěti vychází recenze na Frontiers of Pandora se značným zpožděním. Klíč jsme sice měli s předstihem, ale bohužel jsme narazili na chybu v PC verzi, kterou jsme ani po zdlouhavé konverzaci s Ubisoftem nevyřešili. Nakonec to tedy dopadlo tak, že se mi do rukou místo toho dostala verze pro pátý PlayStation a o té vám dnes budu povídat.

A teď už na Pandoru. Příběh našeho Na’vi se naplno rozjíždí poté, co se lidé na planetu vracejí podruhé. Jakeovi Sullymu se sice jednou podařilo jednotky RDA vypráskat, ale řešení to bylo pouze dočasné. My se nicméně vydáme vlastní cestou, která sice také povede směrem k boji proti lidskému nebezpečí, ale v jiných regionech planety, než které můžete znát z filmů. Nenarazíte ani na klan Omaticaya, ke kterému se Jake přidal. Místo toho se pokusíte dát dohromady síly odpadlíků z odboje spolu s trojicí klanů. Aranahe jsou mírumilovní tkalci, Zeswa divocí nomádi a léčitele Kame’tire najdete v tajemném lese ukryty před zbytky světa.  

Protagonista nicméně spadá do klanu Sarentu, který už má většina Na’vi za dávno ztracený. Byli to poutníci navštěvující ostatní klany, vyprávěli příběhy a vynikali v diplomacii. Nám se podařilo přežít hlavně proto, že se RDA zmocnilo několika malých Na’vi a pokusili se je vychovat jako vlastní bojovníky. Poté, co se museli z planety stáhnout, jsme byli jen na obtíž a pokusili se nás zbavit. Naštěstí díky naší učitelce se nám podařilo přežít. Nyní se tak musíme nejen postavit stále narůstající hrozbě ze strany lidí, ale zároveň se naučit způsoby a obyčeje našeho druhu, abychom si získali všechny klany jako spojence.  

Jako premisa tohle všechno zní velmi slibně, že? Hned po pár misích mi bylo jasné, že zážitek to nebude ale ani zdaleka tak zapamatovatelný, jak by být mohl. Hráči si často utahují z Ubisoftu, že čištění kempů a nepřátelských základen v jejich hrách prostě nemůže chybět. A vaším prvním úkolem v Avatarovi je? Správně, vyčistit nepřátelskou základnu. Hned v závěsu je pak mise, kdy se bráníte před vlnami nepřátel. Naprosto nulová kreativita, což se táhne většinou hlavní příběhové linie. 

Ještě bych se vrátil k objevování kultury Na’vi spolu s protagonistou. To tady platí jen do určité míry. Sice se dozvíte, jak to funguje v jednotlivých klanech, ale jejich zástupci na vás okamžitě začnou hrnout různé názvy ze svého jazyka, které nemáte šanci pochopit na první dobrou. Je mi jasné, že něco z toho zaznělo ve filmech a mohu si vše pročíst v záznamech, ale proč to neudělat jako přímou součást konverzací? Měl bych pak mnohem více dojem, že jsem v přírodě Pandory za úplného outsidera, který před sebou má dlouhou cestu. 

Akce ala Far Cry 

Nejsem ani zdaleka jediný, kdo předpovídal už při prvním odhalení záběrů z hraní, že Frontiers of Pandora budou fungovat na principech série Far Cry a je to přesně tak. Na akčních částech je to cítit okamžitě a následně tento dojem jen posílil lov a sbírání materiálů pro vylepšování výbavy a výrobu nových kousků. Alespoň, že tentokrát se nepřátelé nevracejí do vyčištěných oblastí opakovaně a vlastně mi čištění v Avatarovi stravitelnější díky tomu, že po zničení základny RDA se přestane znečišťovat příroda a do okolních lesů a luk se vrátí život, což vám pomůže se sbíráním dalších užitečných materiálů. 

A že jich budete hodně potřebovat. Váš avatar sice získává body schopností, za které si aktivuje nové dovednosti, ale celková úroveň síly se počítá hlavně z výbavy. Už jen to, že budete nižší třeba o dvě úrovně než nepřítel, dokáže udělat citelný rozdíl. V rámci hlavního příběhu ale nemáte šanci získat dostatek surovin či vybavení na to, abyste si mohli zvyšovat úroveň plynule. Proto někdy nezbývá nic jiného, než se pustit do vedlejších úkolů či zkrátka prozkoumávat lesy a hledat potřebné zdroje. 

Grafika hodna nové generace 

Nechápejte mě špatně, Avatar určitě není propadák. Kdyby se více zapracovalo na jeho náplni, mohl by se dostat vysoko nad průměr, a to hlavně díky nádherně zpracovanému světu. Je vidět, že na každém kousku Pandory si dal někdo hodně záležet. Na zdejší přírodu je radost pohledět a celkově graficky vypadají Frontiers of Pandora fantasticky. Ne nadarmo se nad nimi rozplývali i v Digital Foundry, kde do detailu rozebírají, jak Ubisoft dosáhl takové kvality.  

Příroda na pohled vypadá a působí živě. Dopomáhají tomu efekty počasí, vítr i jednoduché pohybovaní místní flóry. Objevování Pandory jsem si užíval, území každého klanu je diametrálně odlišné, takže nepřestává překvapovat ani v pozdějších hodinách hraní. Přechod z hustého Kinglorského lesa na Horní pláně s širými loukami na mě zapůsobil asi nejvíc. Krásy světa můžete pozorovat ze hřebu jednoho ze zvířecích společníků. Létavce ikrana dostanete poměrně brzy. Jeho získání doprovází rituál v podobném stylu, jako jste mohli vidět v prvním Avatarovi. U dlouhonosích koní na zmíněných pláních to funguje trochu jinak. Netvoříte si pouto pouze s jedním. Zkrátka si můžete osedlat jakéhokoliv, na kterého narazíte. 

Objevitelské pasáže jsou rozhodně tím nejsilnějším prvkem této hry. Vývojáři vás v rámci některých úkolů schválně dotáhnou na místa s parádními scenériemi. To se ale týká primárně vedlejších úkolů, které jsem si nejen díky tomu užíval o poznání více než plytkou hlavní linku. Vedle toho, že jsem se tak podíval do dříve nenavštívených koutů Pandory, jsem se tímto způsobem také dozvěděl víc o samotných klanech. Sám mám k filmovým Avatarům pár výhrad, ale musím jim nechat, že svět dokázali vybudovat parádní a v tom pokračuje i novinka Ubisoftu. Díky tomu by si ji neměli nechat ujít zapálení fanoušci Pandory, protože vše, co se ve Frontiers of Pandora stane, je považované za kánon celé značky.  

Stojím si zkrátka za tím, že místo toho, aby se vývojáři snažili do Avatara nacpat svůj tradiční akční koncept, ho měli směřovat více k objevitelské hře zaměřené ještě o něco razantněji na fungování Pandory a místních klanů. Tento styl už trochu nakousávají na samotném začátku, kdy má hráč na výběr z volnějšího stylu průzkumu nebo se raději nechá více vést za ruku. Pokud zvolíte první možnost, musíte místo určení častokrát vyčíst z konverzací či z mapy, kde nemáte přesně vyznačený cíl. I když některé úkoly tento styl využívají naplno, stále tady máme i pro mě velmi nudnou a až zbytečnou akční složku, která je naneštěstí tou hlavní náplní celé hry.  

Je mi jasné, že pro mnohé hráče je atraktivnější hrát za hrdinného bojovníka, než aby se chopili role objevitele či sběrače. Na Pandoře by mi ale takový příběh přišel mnohem stravitelnější než další iterace již okoukaných mechanik z Far Cry. Zprvu jsem si alespoň říkal, že by to proti jednotkám RDA mohla být slušná výzva. Z počátku totiž máte v rukách pouze luk. Oponenti v mechanických obrech tak umí potrápit, ale to platilo pouze do doby, než se mi dostala do rukou brokovnice. Dvě rány zblízka a padne i ten největší robot. Není tedy ani potřeba se příliš zdráhat přímé konfrontace. Robota vyřídíte jednoduše a samotného lidského vojáka vypnete jednou ranou pěstí.  

I přes to, že se dostanete k lidským zbraním, jsem se většinu času držel luků a vrhacích oštěpů. Není to ani tak o tom, že by byly silnější, ale samopal a brokovnice v rukách Na’vi zkrátka působí zvláštně. Nemůžete ani zamířit přes mířidla, jen se vám trochu přiblíží kamera. Dává to smysl vzhledem k tomu, že modraví obyvatelé Pandory jsou na tom proporčně jinak než lidé, ale z herního hlediska to příliš dobře nepůsobí. U dynamiky mezi lidmi a Na’vi ale musím uznat, že při designování prostor lidských základen měl někdo dobrou myšlenku, která vám dává jasně najevo, že Na’vi jsou o poznání větší stvoření. Nejen, že oproti vám člověk vypadá jako trpaslík, ale při procházení dveřmi se musíte skrčit. Ve výsledku je to maličký detail, ale hra díky němu na mě ještě více působila, že hraju za někoho opravdu vysokého. 

Avatar rozhodně není propadák, ale vyčnívá především tím, jak vypadá, a jak dobře víme, grafika není ani zdaleka všechno. Sice máme zajímavý a dobře vypadající svět, ale co na tom, když hlavní část herní náplně je zároveň tou nejnudnější a jsou na ni napojené i další neduhy, jako je zdlouhavý grind pro získávání lepšího vybavení, čištění kempů nebo až příliš nezajímavá hlavní dějová linka. 

Alespoň, že po technické stránce se to tentokrát celkově povedlo (pokud nebudu počítat trable s PC verzí). Jediná chyba, která mě opravdu vadí a doufám, že další patch ji odstraní, je neustálé přepínání grafického nastavení po opětovném zapnutí hry. I přesto, že jsem hned od začátku přehazoval na preferenci vyššího počtu snímků za vteřinu, opět a zase se mi toto nastavení měnilo na preferenci grafiky. Jinak jsou to ale jen nevýznamné drobnosti. Ubisoft má historii různých grafických nedostatků či problémů s optimalizací, čehož se tentokrát zvládl vyvarovat. Tak snad mu to vydrží i do budoucna a do příště vychytá i tu v současnosti už nedostačující náplň.