Recenze hry Bellfortis. Český chudý příbuzný Total Waru bojuje o vaši přízeň

Strategie pro PC • Recenzovaná verze: PC • Cena: 480 Kč • Singleplayer • Věkové omezení: 18+ • Oficiální české titulky

Bellfortis jde, na rozdíl od žánrových klasik, na věc trochu jinak. Rozhodně jde o strategii přístupnější, méně komplikovanou, takže má šanci oslovit i nováčky nebo hráče, kteří nemají stovky hodin času. Jednoduchost a akčnost tak převažují nad komplexností. Žádný velký mikromanagement tu proto nečekejte. Hra je přímočařejší a rychlejší.

Titul zároveň nabízí celkem slušnou porci obsahu. Je zde sedm scénářů, ve kterých se pokusíte ovládnout různé části středověké Evropy, plus si můžete samostatně projít klasické historické bitvy. U jednotlivých kampaní si navíc lze pohrát s nastavením podmínek vítězství. Zda dobýt všechno a všechny, případně třeba získat se svými spojenci nad soupeři drtivou převahu.

U každého scénáře má hráč na výběr, za jaký národ bude hrát. Jsou zde například Vikingové, Východofranská říše, Rusové, Poláci a mnozí další. S volbou souvisí i obtížnost. Pokud si zvolíte malé království uprostřed mapy, bude vaše výchozí pozice dost prekérní. Obklopeni ze všech stran nepřáteli, to chce již pořádný strategický kumšt, abyste uspěli. Naopak pokud začnete kdesi v koutku s několika regiony a odtažitými sousedy, bude vaše startovní pozice mnohem lepší.

Partie v Bellfortis se skládají ze dvou částí. V první, tahové, strávíte většinu času. Na mapce světa, který je rozdělen do menších regionů, spravujete vaše království. V každém regionu můžete jednou za kolo stavět jak důležité budovy, tak najímat vojsko. K tomu potřebujete zdroje. Surovin ve hře není příliš mnoho, jde o zlaťáky, jídlo a stavební materiály, které ve svých městečkách vyrábíte. Dále tu jsou vědomosti, za které nakupujete vylepšení. Poslední, méně důležitou položkou, je prestiž, kterou využijete spíše zřídka, a to převážně v diplomacii, případně při najímání nejsilnějších jednotek.

Jinak je herní smyčka klasická. Nejprve budujete produkční budovy, které vám přinášejí zdroje. Rozšiřujete své království pomocí vybudovaných armád, případně diplomacie. Bráníte se napadení, studujete nové technologie apod. Důležité je také obsadit svou vládu těmi správnými lidmi, kteří jsou nejen loajální, ale též mohou produkci vašich statků přidávat docela pěkné bonusy. Jeden ze šlechticů například zvyšuje příjmy zlata o 10 procent, jiný navýší produkci potravin.

Nejlepší strategické hry staré i nové. Umožní vám přepsat historii, dobývat vesmír i postavit si město snů

Jako zpestření hratelnosti pak poslouží náhodné výzvy, které na vás čas od času vyskočí. Někdy stačí poskytnou zdroje na slavnost nebo poslat armádu pochytat proradné lapky, jindy se ale musíte snažit přeci jen více. Máte například zvýšit produkci potravin nebo zlata, dobít a vyplenit sousední region, případně upgradovat jedno z měst a postavit zde požadovanou budovu. Zpočátku jde o výzvy zajímavé, ale postupně se začnou opakovat. V pozdějších fázích hry jsem je tak hlavně odklikával a jen jsem prolétl, co se po mě chce a rovnou poskytl zdroje, případně něco někde postavil. Pokud zadání splníte, dostanete odměnu. Pokud ne, měšťany to vytočí.

Tím se dostáváme k dalšímu poměrně zásadnímu hernímu prvku - spokojenost obyvatel. Jde o důležitý ukazatel, protože pokud nebudete o spokojenost dbát, hrozí vám, že se lidé z toho kterého regionu vzbouří a od vaší říše se odtrhnou. Což prostě nechcete. Na hranicích bojovat s krvežíznivými Rusy a ve vnitrozemí s nespokojenými sedláky, to smrdí minimálně průserem.

Jakmile vybudujete životaschopnou ekonomiku, můžete vyrazit na bitevní pole. Sestavíte armádu, naverbujete zkušené hrdlořezy a jde se na to. V tomto okamžiku se hra přepne na klasickou real-time strategii. Nejprve rozmístíte vaše vojska, a pak už se jde přímo na věc. Boje nejsou nikterak přehnaně taktické. Prostě se vrhnete s vašimi silami na pozice nepřítele. Ideální je vyhnout se nástrahám, opevnění, věžím.

Občas se dá vyhrát i poměrně drtivě, jelikož umělá inteligence není zrovna z nejbystřejších. Většinou delší dobu stojí na místě a následně se chaoticky rozejde, a to i do několika různých směrů, takže není problém se nejdříve vypořádat s jedněmi nepřáteli a poté si podat zbytek.

Mně se docela osvědčila strategie, kdy jsem na jedno místo vyložil vícero jednotek. Vojsko se totiž může prolínat. Na sebe jsem tak vyskládal třeba tři grupy lučištníků a několik skupin pěchoty různého zaměření. Vytvořil jsem tak dost homogenní masu, koncentrovanou do poměrně malé plochy. S touto taktikou jsem pak porážel i početně silnější armády. Bitvy můžete i přeskočit a nechat je rozhodnout automaticky. Výsledek mi ale přišel často dost náhodný.

Nejlepší manažerské strategie. Založit si můžete vlastní železnici, továrny i vězení, herní studio nebo zoologickou zahradu

Jednotky jsou zde tradiční. Lučištníci, kopiníci, pěchota lehká i těžká, to samé platí pro jízdu. V armádě můžete mít i vojáky speciální, pro každý národ specifické. Nechybí ani mocné katapulty. Nic, co by úplně vybočovalo ze zajetých kolejí u obdobných her. Trochu mrzuté je, že v bitvě vypadají všichni vojíni dané jednotky stejně. Důvody jsou ale jasné, nízký rozpočet, indie pojetí.

Horší je to s technickým vyladěním hry. Krom nic moc umělé inteligence jsem narazil i na několik pádů hry. Jednou jsem též rozjel kampaň a po třech tazích jsem ji dost překvapivě vyhrál. A to jsem stačil postavit jen pár budov a domobranu. Hra mi ale i tak oznámila, jak jsem slavně nad všemi zvítězil. Kdo ví proč.

Bohužel, smyčka se po několika hodinách hraní neustále opakuje. Kosíte nepřátele, obsazujete území. Případně si vypomůžete diplomacií. Stačí lichotit vašim spojencům, zvyšovat úroveň přátelství a po nějakém čase je požádáte o spojení království, k čemuž v dalším kole dost často i dojde. A takto stále dokola. Z čehož se brzy stane až přílišný automatismus.

Výtku bych měl i k některým herním prvkům. V pozdějších fázích hry, kdy již vlastníte větší množství regionů, by bylo fajn zpřehlednit jejich správu. Občas za splněný úkol dostanete jednotky. Kde jsou, zjistíte rozkliknutím seznamu všech obsazených území, kde se dozvíte i další podrobnější informace k té které zemi. Už tu ale není tlačítko, které vás do daného regionu přenese, takže ho stejně musíte následně najít ručně na mapě.

Trochu zvláštní bylo i to, že v pozdějších fázích hry mi dost masově začali vymírat správci zemí. V jednom kole mi zařvali třeba 3 i 4. Opět by bylo fajn, kdybych po tomto oznámení mohl rovnou vybrat a dosadit regenta nového. Což nejde a region opět musíte vybrat ručně nebo přes seznam zemí. Jde o maličkosti, které by ale hraní dle mého přeci jen zpříjemnily.

Vizuální stránka hry je celkem jednoduchá. Mapa světa je příjemně kreslená. Portréty postav již ale působí trochu infantilně a rychle se opakují. Grafika v bitvách je též dost průměrná, bez výraznějších efektů. To samé platí o zvukové stránce hry. Nic, co by mělo hráče urazit, ale nadšení také asi nebudete.