Recenze hry Deathbound. Soulsovka s příměsí Brazílie, ve které bojuje celá parta

Akční RPG pro PC, PS5 a XSX ● Cena: 709 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 16+ ● Bez oficiální češtiny

Deathbound se odehrává v jakési postapokalyptické zemi zvané Zieminal, kde proti sobě stojí dvě frakce, fanatičtí křižáci Církve smrti a jakoby pokrokoví vědečtí necromanceři z Kultu života. Hra je zasazena do zničeného města Akratya, připomínající z části naši Zemi z blízké budoucnosti. Nejedná se tak o stokrát viděný koncept gotických panoramat s vysokými kostely a zatuchlými kobkami, ale o poměrně svěží vizuál pojatý moderněji a přesto lákající k prozkoumání.

Unikátní bojový systém baví

Dalším podstatným aspektem, který se odchyluje od zažitého receptu souls her, je koncept propojení 4 padlých bojovníku najednou. V průběhu hry se můžete přepínat libovolně a hlavně svižně mezi 4 postavami a využít tak ve správný moment jejich schopnosti. Přitom správný moment je to akcentované slovo. Každá postava nebo esence, jak si říkají, má své unikátní schopnosti a navíc, pokud své morfování do kámoše načasujete přesně, získáte bonus v podobě silnějšího útoku.

Ve hře je rovněž šikovně zapracovaná možnost dokonalého úskoku, kdy je soupeř na krátkou chvíli zranitelný, stejně jako klasický dokonalý blok nebo ripost. V průběhu boje se vám plní ukazatel synchronizace a po naplnění jednotlivých dílků můžete udeřit silnějším atakem, anebo si počkat, až bude ukazatel plně synchronizován, a pak načasovat mocný ultimátní morfovací útok. Zní to takto trošku kostrbatě, ale když jsem si na to zvykl, byl pro mě soubojový systém Deathbound nakonec tím nejlepším, co hra nabízí.

Variace, jak odpravit nepřátele, se příjemně násobí. Co už tak příjemně nepůsobí, je sdílená výdrž a léčení jednotlivých postav. Pokud dojde výdrž jedné z postav, musíte se morfovat do jiné, protože životy se rovnají úrovní výdrže. Navíc pokud si vyléčíte jednu postavu, ostatním to trochu života ubere. Nepochopil jsem proč, za mě je to nefér zvyšování obtížnosti ze strany autorů. Dalším faktem, který mě silně rozčiloval, je, že smrt jedné postavy znamená okamžitý návrat k poslednímu ohníčku, zde zvané Phylactery.

Souboje jsou v této hře obtížné, ale ne tak, jak jsou hráči zvyklí z jiných souls her. Bossové nemají takové množství útoků, a to ani po přechodu do další fáze. Většinou přidají jednu sérii útoků navíc. Větší potíž spočívá v samotném vyladění útočné fáze, kdy se zdá, že nepřítel neprovedl žádný pohyb, ale vás přesto něco zranilo. Stejně tak se i stalo, že jsem si načasoval super útok na ideální moment a ono nic, hra prostě nezareagovala, anebo provedení útoku opozdila. Souboje nejsou tak drsné, jak bývá zvykem u těchto her, je to nejspíš i dobře. Nemusí vám každá soulsovka trhat nervy a způsobovat poruchy spánku, když si v hlavě promítáte jednotlivé sekvence stále dokola.

Klasické RPG bez klasické výzbroje

Jako v každém RPG i tady sbíráte zkušenosti a rozdělujete ve stromu dovedností, který je v jádru společný pro všechny čtyři esence, ovšem každá postava má jednu větev a vy se musíte rozhodnout, do které esence budete nastřádané body investovat. Díky tomu, že princip souls her tkví v neustálém oživování nepřátel po vaší smrti, je tak sběr zkušenostních bodů spíše otázkou času než šikovnosti, ale takový je už princip žánru.

Tady mi to přišlo, že body přibývají poměrně rychle, takže jsem nemusel otravně grindovat jednu lokaci jako například ve slavném Elden Ringu, abych dokázal postoupit. Kromě klasických zkušeností můžete dále rozšířit schopnosti jednotlivých esencí nalezením střípků z jejich minulostí. Dozvíte se tak něco o jejich původu a tím postava dostane novou schopnost.

Nutno ještě podotknout že ve hře nejsou zbraně ani zbroj, které by vylepšovaly vaše postavy. Jediné, co si na sebe může vzít, jsou artefakty a prsteny, které se dají dále vylepšovat nalezením speciálních předmětů. Z jedné strany je to určité ochuzení herních mechanik o neustálou honbu za lepší výbavou, na straně druhé si nemusíte lámat hlavu, zda vaše výzbroj je už ta nej, nebo jste nějaký vzácný kus minuli.

Vynikající dialogy a zapamatovatelné postavy

Přestože se jedná o menší titul, je znát, kolik úsilí vložili autoři do vyprávění příběhu a výstavby světa. Příběhy a motivace jednotlivých charakterů jsou zajímavé a dokážou vtáhnout do děje. K postavám, kterých potkáte při svém putování, se váže ještě systém vzájemných vztahů a s tím souvisící posílení nebo znevýhodnění celé party. Pokud do party plné nepřátel církve dáte křižáckého bojovníka, ten například získá posilující buff. Těchto variací není mnoho, ale jedná se o zpestření, které ještě umocňuje fakt, že postavy mezi sebou mluví, popichují se a odkazují na svojí pohnutou minulost v závislosti na tom s kým jsou v partě.

Hra mi běžela bez větších zádrhelů na PlayStationu 5 a ovládání na gamepadu funguje bez jakýchkoliv potíži. Prakticky je velmi podobné ostatním souls hrám, takže veteráni se budou cítit jako doma. Nejedná se v žádném případě o grafické orgie, když zejména při detailních záběrech je vidno, že titul měl menší produkční náklady. Pokud však nehledíte na detaily, je nutno uznat, že atmosféru se povedlo vybudovat tíživou, a i když většinou postupujete v předem daném koridoru s opakující se architekturou, umí vás hra pořádně vyděsit a potrápit obtížnějšími pasážemi.

Velmi dobře hodnotím zvukovou kulisu a poutavé dialogy, které jsou na vysoké herecké úrovní. Navíc neherních scének a vzpomínek na minulost je tadyspousta, takže těch dialogů bylo napsaných opravdu hodně na poměry soul hry. Nejsme tak svědky pokusu o další variaci na Mijazakiho mlčenlivý příběh.