Recenze hry Emio - Smiling Man: Famicom Detective Club. Takhle temnou hru byste od Nintenda nečekali

Grafický román pro Nintendo Switch ● Cena: 1 249 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Když policie při vyšetřování narazí na neobvyklí případ, občas se obrátí na soukromého detektiva. Součástí jedné takové detektivní agentury je i náš bezejmenný mladík, za kterého si prožijeme pátrání po Emiovi, maskovaném muži, který svým obětem dává na hlavu pytlík s namalovaným obličejem, aby už nikdy nebyly smutné. I když jde o třetí díl v sérii, může se do něj pustit i naprostý nováček. Unikne vám maximálně pár referencí na minulé případy, jinak ale o nic podstatného nepřijdete. Celý tento prazvláštní příběh obstojí sám o sobě. 

Zaseklí v minulosti 

Emio spadá do žánru grafických románů. Příběh je tak vyprávěný hlavně skrz dlouhosáhlé konverzace, kterých je i tentokrát požehnaně. I když je tento styl her v základech velmi jednoduchý, v průběhu let se přeci jen o něco posunul a stal se komplexnějším. V tom ale Nintendo nějak zaspalo. Doufal jsem, že archaismy z remaků původních dílů se tentokrát nezopakují, ale bohužel jsem se mýlil. Vyšetřování je tak zase naprosto přímočaré.  

Famicom Detective Club: oprášené detektivky přímo od Nintenda | Recenze

Kromě toho, že si můžete s ostatními postavami pokecat, je občas také potřeba využít možnosti průzkumu okolí a přemýšlení. Nejsou to ale volitelné pomůcky. V určitých momentech je zkrátka použít musíte, jinak se dál v řešení případu nedostanete. Hra vám nedává žádnou možnost volby, musíte zkrátka jít po předem vydlážděné cestě, kterou si pro vás tvůrci připravili. Sice vám občas dávají možnost výběru, třeba když se můžete rozhodnout, jestli některému ze svědků zalhat. Volba je to ale pouze kosmetická, ve výsledku je jedno, co si vyberete. Váš detektiv si totiž nakonec vždy řekne to, co autoři zamýšleli. 

Trochu to rozbíjí pocit toho, že jste opravdu součástí vyšetřování, a není ani potřeba moc přemýšlet, co musíte udělat pro další posun. Prostě prokecáte všechny nabízené možnosti, pak si buď popřemýšlíte nebo se porozhlédnete po okolí a s nasbíranými informacemi rovnou zamíříte do další lokace. Grafických novel nemám nahráno příliš, ale i tak mi z těch pár titulů přijde, že s přímočarostí příběhu je Emio na dnešní dobu příliš uzavřený. Třeba takové příběhy z Vampire The Masquerade dávají hráči větší možnosti, můžete se různými způsoby dostat k dodatečným volbám v konverzacích a zakončení není jen jedno. V tomhle Emio zkrátka nijak nevyniká.  

Co mi chybělo už ve zmíněných remacích, je využití dotykové obrazovky. Právě k tomuto žánru se snad hodí nejvíc. Jistě není žádná otrava vybírat akce analogovou páčkou, ale prozkoumávání pozadí by přece jen bylo pohodlnější skrz dotyky než každý jeho kousek prošmejdit s pomalu se pohybující lupou. 

Mýtus nebo skutečnost? 

V čem ale nemá problém zaujmout, je budování záhady. Případ o nikdy nedopadeném vrahovi, který měl na svědomí sérii vražd před 18 lety a nyní se dost možná opět vrací na svoji kriminální dráhu, si mě získal už od úvodních kapitol, které mimochodem můžete vyzkoušet v rámci demoverze zdarma. Nejde jen o nepříjemně působící papírové sáčky s úsměvem, které se staly Emiovou značkou. Zároveň se z něj stala místní legenda a mnozí věří v to, že je jakýmsi duchem či mytickým stvořením. 

Rozjezd pátrání se může zdát trochu pomalejší, ale je jasné, že na vás nemohou hned vyvalit všechny podstatné detaily. Žádná z kapitol není zbytečná, pokaždé objevíte další zásadnější dílek do celkové skládačky. V pár momentech to vypadá, že autoři do Emiova příběhu opravdu trochu toho nadpřirozena přimíchali, ale nakonec má vše své racionální vysvětlení. Závěr, kdy se odhalí kompletní pravda o nedávné vraždě, byl pro mě trochu zklamáním, protože jsem si v hlavě skládal trochu velkolepější teorii. Vymyšlené to ale autoři mají hezky. Když se na celý příběh podívám zpětně, nemá žádné slepé uličky, které by ho narušovaly. 

Jednou věcí, která mi moc nedává smysl, je využití bezejmenného detektiva. Nintendo nejspíš chtělo pokračovat ve stejném stylu, jak tomu bylo v předchozích dílech. Ale v průběhu vyšetřování se občas chopíte také role vaší kolegyně Ayumi. Kdybych dostal do rukou kompletně předem připraveného detektiva, vůbec by to nebylo na škodu. Právě naopak si myslím, že by mu to dodalo více osobnosti. 

Bez štěstí a radosti 

Pokud dojdete až na konec samotného pátrání, ještě hru nevypínejte. Detektiv Utsugi, který vede vaši agenturu, se s vámi podělí o svá odhalení Emiovy legendy. Autoři se v této části opravdu nedrželi zpátky a vážnými tématy a brutalitou se tady nešetří. Nintendo májí jistě množí z vás zažité jako tu společnost, která dělá jen pohádkové hry či párty záležitosti na hraní s rodinou. Emio se ale řadí do úplně jiné kategorie a je to určitě nejtemnější hra, kterou jsem od nich prošel.  

I když se série nezbavila archaismů v hratelnosti a linearitě příběhu, vylepšení jsou vidět na první pohled. Řeč je o grafice. Prostředí je krásně kreslené, stejně tak i modely postav jsou zpracované v klasickém stylu japonského anime a mangy. Na rozdíl od remaků jsou postavy v Emiovi více animované. Plynule se mění výrazy ve tvářích, občas vám předvedou nějaké gesto. Na pohled mi jejich modely připomínají techniku Live2D, kterou využívají například VTubeři. Všichni včetně hlavní postavy jsou pak profesionálně nadabovaní. Uslyšíte ale jen japonštinu. Budete si tak muset vystačit s anglickými titulky. Češtinu tady nenajdete v žádné podobě, takže pro neznalce cizího jazyka není Emio vhodnou hrou ani v nejmenším.