Recenze hry En Garde! Groteskní šermování překvapí humorem, který se rychle omrzí a zanechá prázdné místo

Do prvního kontaktu s En Garde! jsem se dostal při sledování letošní Future Games Show. Na první pohled se mi jevilo jako potencionálně zábavná hra kombinující obtížný souboj a humor. Ovšem z hraní jsem nebyl tak nadšený, jak jsem očekával.

Hned v prvních momentech jste seznámeni z naší hlavní hrdinkou Adalií. Bohužel hned první kapitolu provádí nezajímavé rozhovory, kdy si Adalia se svým bratrem vyměňují o ničem nevypovídající věty. Následně jste seznámeni s maskovaným mužem zvaným El Vigilante.

Váš úkol je dohnat zlouna a po cestě porazit několik stráží, během čehož vám hra vysvětlí základní ovládání a mechanismy. Hned je znát důraz kladený na humor. Nicméně minimálně mně se tvůrci úplně netrefili do noty. Řekl bych, že vtípky jsou tlačené až na sílu a nefungují úplně dobře. El Vigilante je rádoby hrdina, který se vás snaží naučit to samé. Každý jeho výstup a Adaliina reakce na to je až místy trapná. 

Celá premisa, že Adalie je něco jako místní samozvaný hrdina, který se snaží porazit hlavního záporáka jménem Count Duke, už působí lehce tuctově. Stává se to postupně ještě horším, když se odkrývají důvody Dukeova jednání. Opět přílišně tlačený humor, který docílí jedině toho, že se chytnete za hlavu. Neříkám, že odlehčená atmosféra je něco špatného, ale opravdu jsem ztratil motivaci řešit jakýkoliv příběh po zjištění, že celá mise spěla pouze k tomu zabránit Dukeovi v pálení jeho karikatur. Při příchodu na místo si ještě poslechnete prázdné dialogy ovšem s dobrým španělským přízvukem.

Co se týče hlavního taháku hry v podobě souboje, tak i ten má své mouchy. V základu se jedná o relativně jednoduchý systém. Můžete útočit, blokovat a využívat různé objekty v prostředí, které kopete na své nepřátele. Ovládání je responzivní a během hraní jsem nezaznamenal, že by se dělo něco, co jsem sám nechtěl. Blokování útoků je nezbytná technika, která vám ovšem vyhraje mnoho soubojů jeden na jednoho. Nepřátelé mohou také provádět útoky, které nelze vyblokovat, takže si musíte osvojit i precizně načasované vyhýbání. To vše by fungovalo dobře, pokud by se nekladl takový důraz na již zmíněné prostředí. Barely, stoly, stojany na zbraně, kbelíky, kuřata, vázy, vše můžete nebo spíš musíte využít.

Souboje se odehrávají v tom stylu, že na vás naběhne v průměru pět nepřátel. Některé můžete porazit čistě tím, že budete drtit tlačítko pro útok. Většina z nich ovšem dokáže vaše útoky odrazit a vy buď musíte čekat, až je budete moci zblokovat nebo využít vše, co se válí okolo. Tady se dostáváme k tomu, co mi opravdu vadilo. V množství nepřátel, kterým čelíte je téměř nemožné jen tak čekat, až zaútočí. Pokud se pustíte do jednoho, druhý vám začne sekat do zad, takže musíte uskočit a ztratíte tak tu možnost vyblokovat prvního.

Jediná efektivní taktika v boji proti více oponentům je běhat okolo a najít něco, co jde nakopnout. Buď to nepřátelům prolomí obranu nebo je minimálně překvapí, což je v En Garde! zásadní mechanika. Překvapení oponenti jsou náchylnější k prolomení obrany. Nejsou to pouze krabice nebo stoly, co je vyvede z míry, ale také například akrobatický kousek, který provedete před jejich očima, k čemuž se dostaneme později. 

Druhy nepřátel se mění, což je dobrá věc, ale ne pokud vás nutí využívat prostředí ještě více, než jste doposud museli. Jelikož na některé nemají vaše přímé útoky žádný dopad, nezbývá vám nic jiného, než je překvapit a posléze s pomocí čehokoliv, co se zrovna válí okolo, prolomit jejich obranu. Musím říct, že už mě to po čase frustrovalo. Pořád běhat okolo místnosti a hledat, do čeho kopnout. Abych nemluvil pouze negativně, tak v základu je souboj zábavný a hravý, několikrát mě pobavilo, když jsem mohl nepříteli hodit na hlavu třeba upečené kuře. Stačilo by jen zmírnit nutnost využívat prostředí a jednalo by se o úplně odlišný zážitek. 

Teď se dostáváme k části hry, která mě bavila asi nejvíce. Skákání. Možnost provádět různé akrobatické kousky ať už při samotném souboji nebo při probíhání lokacemi, opravdu to mělo své kouzlo. Tyče, římsy, provazy, všeho se můžete chytit nebo se zhoupnout. Byla to hned po souboji druhá nejrozšířenější aktivita a rozhodně ta z mého pohledu povedenější.