Recenze hry Final Fantasy XVI. Zlomový díl dlouholeté série

RPG pro PlayStation 5 ● Cena: 2 119 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 18+ ● Bez oficiální češtiny

Final Fantasy. Série, která je mezi námi už přes 3 dekády. Za dobu své existence vystřídala spoustu forem. Položila základy pro klasická JRPG, jak je známe dnes a s každým dalším dílem přinesla i odlišný styl příběhu a nový svět. Stejně je to i u šestnáctého dílu, který je příběhem, ale hlavně hratelností naprosto odlišný od svých předchůdců. Square Enix se rozhodl, že tahových bitev bylo dost, a tak tady máme akční bitky ve stylu Devil May Cry.  

I tentokrát platí, že nemusíte znát žádný z předchozích dílů Final Fantasy, abyste si nové pokračování užili. Do světa jménem Valisthea se vydáváme poprvé. Vše je tady postavené okolo magie fungující skrz krystaly z obrovských krystalových hor. Díky nim může magii využívat naprosto každý. Najdou se ale i takoví, kteří k jejímu používání nepotřebují nic. Během hraní se často setkáte s označením “bearer”. Běžně bych čekal, že kdokoliv s magickou mocí bude mít převahu oproti obyčejným lidem. Valisthea je v tomhle ale úplně jiná. Beareři jsou už od narození označení a je s nimi zacházeno jako s méněcennými. Lidé je běžně vidí hlavně jako otroky.  

Lore světa Final Fantasy XVI je opravdu bohatý a člověk se v něm ze začátku lehce ztratí. S orientací ale pomáhá skvělá funkce, kterou bych chtěl mít v každé hře. Vidíte novou postavu nebo slyšíte slovo, které vám nic neříká? Stačí podržet touchpad a na obrazovce se objeví Active Time Lore (pomrknutí na soubojový systém Active Time Battle). V něm se dynamicky objevují informace podle toho, co se zrovna děje na scéně. Jednoduše si můžete přečíst záznam, abyste příběh pochopili naplno. A i když zrovna něco minete, vždy se k informacím můžete vrátit u kronikáře. Je to skvělá pomůcka, díky které jsem se bez problému orientoval i v chaotičtějších momentech.  

Funkce Active Time Lore vám pomůže udržovat přehled o příběhu

Autoři už před vydáním jasně uváděli, že se inspirovali evropským středověkem, což poznáte už v úvodních lokacích. Krásně zpracované zámky, zahrádky a výzbroje rytířů. Postupem hrou navštívíte i místa, kde je jasně vidět inspirace jinými kulturami, ale ta evropská je z šestnáctky cítit nejvíce. Samozřejmě je na výběr více jazyků, ale mému dojmu určitě pomohl dabing s ryze britskou angličtinou. V angličtině si docela věřím, ale tady jsem se nad některými frázemi musel pozastavovat, abych všemu naplno rozuměl. To samozřejmě neberu jako zápor, spíš jako ještě silnější důkaz inspirace. Vypadá to, že si tvůrci pro pár nápadů na jména zaskočili i do našich krajin. V úkrytu potkáte Bohumila, jméno nepříliš bystrého vojáka zní až podezřele podobně jako Janek a malý zlodějíček Honza mojí teorii také nahrává. 

Nádech příběhů v sérii Final Fantasy se s každým dílem liší. Někdy se probírají vážná témata, jindy je to spíše pohádka. V šestnáctce je pojetí o poznání temnější, a to jsem vám prozradil jen zlomek toho, jak zdejší svět funguje a o co tady vlastně jde. Valisthea se skládá z kontinentů Ash a Storm, které se dělí na několik říší, jejichž síla se odvíjí hlavně od toho, kolik mají na své straně Dominantů. To jsou lidé, kteří umí ovládat magii bez krystalů, ale na rozdíl od bearerů se umí proměnit v jednoho z osmi Eikonů, což jsou obrovská monstra s nezměrnou silou.  

Do politikaření, válčení a využívání magie se přidává fakt, že z kontinentů se postupně vytrácí život, a to doslova. Jakási kletba po sobě zanechává jen zašedlou pustinu, kde nepřežije zvěř ani žádná rostlina. Důsledkem toho se monstra z divočiny stahují čím dál blíž k lidským domovům. My se do Valisthey vydáváme v roli Clivea Rosfielda, syna vévody, který si rovnou v úvodu hry projde brutální pasáží, která změní jeho život. Hrozně rád bych vám dál popisoval, o co Cliveovi jde, kdo jsou jeho společníci nebo jaké pletichy se spřádají na pozadí. Tím bych vás ale ochudil o řadu skvělých momentů, které příběh ve Final Fantasy XVI zahrnuje.  

Po strhujícím úvodu, který si každý může zdarma vyzkoušet v demoverzi, děj pěkně odsýpá, zápletka je zajímavá, a když jsem si v jeden moment myslel, že už jí dochází dech, tak jsem dostal facku z obou stran a nestačil jsem se divit, kam příběh směřuje. Tomu dopomáhají výborně zpracované filmečky. Setkal jsem se s názory, že s jejich délkou se autoři mohli trochu krotit. Je pravda, že během jednoho průchodu trvají dohromady přes 10 hodin. Sám v tom ale problém nevidím, protože jsou udělané skvěle. Kvalitou zpracovaní se rovnají špičce a obzvlášť velkolepé bitvy Eikonů doprovázené epickou hudbou působí famózně.  

Cestu Clivea jsem si opravdu užíval. I když principy světa působí složitě, postupně začínají dávat smysl. Zhruba v poslední čtvrtině hry ale přišel zlom. Nitky na pozadí příběhu se najednou zašmodrchají a působí to, jako by v této časti scénárista zapomněl, co v předchozích kapitolách hry připravoval. Vysvětlení konspirací a fungování světa dávaly smysl, ale to se vše zhroutilo poté, co se do všeho zapletlo pradávné cosi. A kdo si s tím zase musí poradit? Samozřejmě, že Clive.  

Budování politických sporů a vztahů a získávání důvěry spojenců se tak smrskne na podstatně jednodušší zápletku, která je sice zaobalena do monstrózně působící myšlenky, ale oproti tomu, co jsem viděl v prvních třech čtvrtinách hry, to pro mě je zklamání. Na závěr sice slzička téměř ukápla, ale pokud bych v posledních kapitolách nemusel nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co z toho nakonec vylezlo, zanechal by určitě silnější dojem.  

V průběhu hlavní dějové linky mě taky docela zarazilo několik hluchých míst, které jsou vyplněny tím nejjednodušším stylem vedlejších úkolů jako “běž a dones” nebo “běž a zabij”. Několikrát jsem si říkal, že tohle mohl být klidně dobrovolný úkol a nic by se nestalo. Těch je v FFXVI ostatně už tak slušné množství, ale jejich styl se nijak neliší od toho, který jsem popsal na předchozích řádcích. Je sice hezké, že se skrz ně dozvím něco nového o postavách či místech, ale stačilo mi jich pár na to, aby bylo jasné, že vedlejší úkoly jsou jeden jako druhý. Alespoň, že ty důležité, které vám jako odměnu dají něco důležitějšího, než jsou zdroje či peníze, jsou místo vykřičníčku označené pluskem.  

Hluché momenty způsobuje i časté přebíhání a přesuny. Může to tak vypadat, ale Final Fantasy XVI nemá jeden velký otevřený svět. Cestujete mezi menšími oblastmi. Proti tomu nemám výhrady, ale až mnohokrát dochází k situaci, kdy se musíte teleportovat do úkrytu, kde prohodíte pár vět jen proto, abyste se zase portili někam jinam. Alespoň, že načítací obrazovky ve FFXVI neexistují, všude jste během pár vteřin. Stává se to ale i v rámci jedné oblasti, kdy Clive pobíhá od jedné postavy ke druhé a občas to působí hloupě, když je řešení dávno jasné, ale v konverzacích se kolem něj chodí jako kolem horké kaše.  

Žádné rozkazy, jen akce 

Zarytí fanoušci změnu u soubojů nevidí rádi, za sebe musím říct, že akce se v FFXVI povedla na výbornou. Pokud vám nejsou cizí série jako Devil May Cry nebo původní God of War, tak tohle je něco pro vás. Už žádné tahové bitvy ani rozkazování společníkům jako v patnáctce, tady je to všechno jen o Cliveovi. Jednoduché pokyny můžete dávat pouze svému psímu společníkovi Torgalovi, který se ale o sebe umí postarat i sám. Společníci ovládaní umělou inteligencí jsou celkově soběstační a sami si zvládnou poradit s menšími nepřáteli, zatímco vy se můžete v klidu soustředit na mydlení většího hnusáka.  

Údery mečem doplňují schopnosti Eikonů. I když se má za to, že člověk může ovládat pouze moc jediného Eikona, Clive je v tomhle výjimečný. Vedle svého ohniváka postupně vstřebá moc ostatních, čímž dostane přístup k nové sadě speciálních úderů. Ke každému Eikonovi patří jedna základní speciální schopnost. U Phoenixe je to rychlý přeběh k nepříteli, s Garudou si zase nepřítele přitáhnete k sobě. Tyto základní schopnosti můžete mít v jednu chvíli vybaveny 3, přičemž u každé z nich si vybíráte ze dvou speciálních úderů, které po vylepšení můžete řadit dle libosti. Ke Garudině základu si tak můžete přidat třeba jeden úder od Titána a další od Bahamuta.  

Postupně tak možnosti docela nabobtnají a Clive vedle toho sílí i díky rostoucí úrovni a lepšímu vybavení. Meče a výzbroj ale nemají takový dopad, jaký bych si od RPGčka představoval. Trochu působí, že jsou tady na sílu a tvůrci se pořádně nebyli schopní rozhodnout, jestli se chtějí opravdu vydat směrem k čisté akci nebo ještě něco chtějí zachovat z předchozích Final Fantasy.  

Na druhou stranu ale musím uznat, že skrz výbavu chytře vymysleli způsob, jakým mohou pomoci hráčům, kteří nechtějí řešit souboje a jsou tady hlavně kvůli příběhu. Clive si může navléct trojici talismanů a hned od začátku hry máte v inventáři několik z nich, které výrazně ulehčují průchod. S jedním bude Clive automaticky uhýbat nepříteli, další mu doplňuje zdraví a je tady i jeden pro plné automatizování Torgalových rozkazů. Sám jsem je nepoužil, ale je mi jasné, že ne každý potřebuje testovat své schopnosti za každou cenu.  

Nový soubojový systém beru jako něco, na čem může Square Enix do budoucna stavět a vybrousit si ho k dokonalosti. Přeci jen je to první Final Fantasy v tomto stylu, takže ho hned nezatracuji, ale v tomhle provedení to zkrátka dokonalé není. Do příště se tvůrci musí rozhodnout, který směrem chtějí sérii dál vést a nezůstávat na půli cesty.  

Musím také zmínit využití haptiky na ovladači Dualsense. Většina her ji využívá stejně jako vibrace u klasických ovladačů. Final Fantasy XVI si s ní pohrává trochu víc. Během většiny filmečků cítíte každý krok či otevření dveří. Malá drobnost, kterou bych rád viděl u her na PS5 častěji. Králem ve využití haptiky ale i nadále zůstává Astro’s Playroom. 

Grafický skvost 

Hru pohání nový interní engine Square Enixu a doufám, že s ním budou pracovat i dál. Final Fantasy XVI je totiž jedna z nejhezčích her, kterou jsem kdy hrál. Bez přehánění. Od modelů postav přes krajiny a města až po epické bitvy Eikonů, vše je zpracované na nejvyšší úrovni kvality. Jediné, na čem by se dalo zapracovat, jsou animace během obyčejných rozhovorů, ale v celkovém pojetí je to jen nepatrný detail.  

Příběh zahrnuje 2 druhy filmečků. Předrenderované jsou na úrovni animovaného filmu, ale ani ty probíhající přímo v reálném čase od toho nemají daleko. Rozdílu jsem si všimnul, ale kvality má FFXVI ve všech momentech vysoko nad dnešním průměrem. Je mi jasné, že asijská stylizace postav ani přes to nesedne každému, ale byla by škoda, kdybyste jen kvůli tomu přišli o zážitek, který po grafické stránce hledá konkurenci docela těžko.  

Stejné ódy bych mohl pět i o dabingu a o hudebním doprovodu. Clivea doprovází známé motivy z předchozích her přepracované do temnějšího stylu. Soundtrack umí přesně vystihnout a dokreslit dojem nejen ze stěžejních momentů hry. Při průchodu vyhořelou vesnicí je správně depresivní, u radostných momentů pohladí na duši a již několikrát zmíněným bitvám Eikonů dodá řádné grády. 

Kvalita zpracování si ale bohužel vybrala svoji daň. Jako u většiny konzolových her i v nastavení Final Fantasy XVI najdete výběr mezi preferencí vyššího rozlišení a vyššího počtu snímků za vteřinu. Valnou většinu hry jsem prošel s druhou možností a slibovaných 60 FPS není stabilních. Čísla sice neklesají nijak hluboko, ale během hraní je zkrátka cítit, že to není úplně doladěné. Stále jsem každopádně ale raději volil tuto možnost, protože i s preferencí frameratu vypadá hra na pohled skvěle a vylepšení s rozlišením není tak razantní.  

Final Fantasy XVI je jiné. Pro dlouholeté fanoušky velká změna, pro nefanoušky tahových soubojů možnost, jak této sérii přijít na chuť. I když i tentokrát můžete strávit hraním desítky hodin, většina z nich nebude plná grindu jako ve starších dílech. Kdyby vám to ale nestačilo, můžete se po dokončení pustit ještě do New Game+ nebo Final Fantasy Mode, který přináší o poznání větší výzvu.  

Celkově má hra spoustu momentu, na které jen tak nezapomenu. Stále ale mám v hlavě i nepochopitelné vyústění příběhu, se kterým měli tvůrci tak dobře nakročeno. Kvality Final Fantasy XVI se ale upřít nedají, ať už se mi osud Valisthey líbil nebo ne. Ještě je tady co vybrušovat, ale být Square Enixem, nebál bych se ještě víc zatlačit směrem, kterým se s šestnáctkou vydali. Tohle je jasný důkaz, že to může skvěle fungovat.