Recenze hry Life is Strange: Double Exposure. Návrat původní hrdinky s novou superschopností

Adventura pro PC, PS5, XSX a Switch ● Cena: 1 300 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 16+ ● Bez oficiální češtiny

První Life is Strange mám rád, velmi. Šlo o intenzivní coming of age člověčinku, která na konci vyplivla hráče emocionálně zdevastovaného, dojatého, smutného či jinak zbědovaného. Vyvolat takto intenzivní emoce nedokáže ani kdejaký film či seriál, natož hra. Jasně, po stránce gameplaye to nebyla žádná výhra, ale hlavní bylo to, jaký celkový dopad titul na hráče měl.

Poté přišlo několik více méně povedených pokračování s novými hrdiny a s novými příběhy. Myslím, že ani jeden z těchto dílů nebyl špatný. Ale kvalit a údernosti originálu žádný z nich nedosáhl. K příběhu Max a Chloe jsme se pak ještě vrátili v prequelu Before the Storm, ve kterém sledujeme osudy Chloe před událostmi prvního dílu.

Nyní se tedy konečně objevilo plnohodnotné pokračování původního Life is Strange, ve kterém opět v hlavní roli vystupuje tolik oblíbená Max. Děj se posouvá o 10 let kupředu, kdy je Max již starší a zkušenější. Za tu dobu se vyprofilovala ve známou a uznávanou fotografku. Hlavní hrdinka se po různých peripetiích, kdy hledala sama sebe a své místo ve světě, konečně usadí v Lakeportu ve Vermontu.

Na zdejší prestižní univerzitě přednáší právě o své práci a o focení. Najde si nové přátele, dům, zázemí. Jenže minulosti nikdy úplně neuniknete. Poté, co jedné noci nalezne svou nejlepší kamarádku Safi zastřelenou, musí přijít na to, kdo ji zabil. V tom ji pomůžou i její nadpřirozené schopnosti.

Jako u svých předchůdců, hra stojí na propracovaném a dobře napsaném příběhu. Na uvěřitelných a nejednoznačných postavách, na prozkoumávání zajímavého světa. Na hádankách a na dobře zpracovaných speciálních schopnostech hlavní hrdinky. Jinak jde totiž opět spíše o interaktivní film, nežli o hru s propracovanými herními mechanismy. Tady jde prostě hlavně o zážitek, o napětí z pátrání, o emoce, jež dění na obrazovce vyvolává.

Samotný gameplay je poměrně jednoduchý. Pohybujete se po několika málo lokacích (univerzitní kampus, bar, domov…), povídáte si s lidmi, pročítáte dokumenty, hledáte vodítka a stopy. Ozvláštněním jsou právě Maxininy superschopnosti. Na rozdíl od dílu prvního zde už nemůžete vracet čas. Ale lze nahlížet, a dokonce se i pohybovat, v alternativní realitě, respektive v jedné její specifické verzi, ve které kamarádka Max stále žije.

Tímto způsobem se řeší i většina hádanek. Nevíte, jak dále postupovat v jedné realitě? Přesuňte se do druhé! Zde naleznete klíč, vyslechnete důležitý rozhovor nebo se dostanete do lokací, které jsou jinak nepřístupné.

Toto přepínání realit je zábavné. K vyřešení některých puzzlíků potřebujete i přechodů několik. Zároveň v obou rovinách potkáváte stále ty samé postavy. Jenže jedni jsou zdrceni smrtí blízké kamarádky, zatímco druzí si stále žijí své bezstarostné životy. V tomto ohledu je zajímavé sledovat, jak kdo reaguje, jak se kdo srovnává s těžkými životními situacemi a kdo je naopak nad věcí.

Hádanky jsou pak celkem jednoduché a po nějaké době vám vždy dojde, co že to máte dělat. Případně vám napoví jedna z postav či samotná Max. Není to úplně na škodu, tvůrci zřejmě nechtějí hráče příliš odvádět od samotného děje.

Dalším zpestřením jsou různé vedlejší úkoly a činnosti. Pečlivým průzkumem prostředí totiž narážíte na skryté interakce či vedlejší dějové linky. Pokud chcete, nemusíte si jich vůbec všímat. Na druhou stranu by to ale byla škoda. Právě tyto maličkosti totiž dokreslují celý tento fantaskní svět a dodávají mu hloubku.

Každopádně tím nejlepším na Double Exposure jsou postavy, které jsou přeci jen detailněji vykresleny nežli u dílu prvního, který se soustředil hlavně na ústřední duo. Tady je postav mnohem více a snad každá z nich je zajímavá, projde určitým vývojem, má svá tajemství a touhy. Ani ti největší zlouni nejsou jednoznačně zlí a zkažení. Často jsou spíše obětmi svých přehnaných ambicí, své touhy po pomíjivé slávě či moci. Otázkou tak nakonec je, zda si opravdu zaslouží nenávist a pohrdání, či spíše naši lítost.

I proto si troufám tvrdit, že vám mnozí hrdinové přirostou k srdci. Ať je to nerd Moses, barmanka Amanda nebo třeba ambiciózní Vinh. Dílem je to tím, jak organicky a přirozeně spolu všichni mluví. Špičkují se, vtipkují, flirtují. Jsou nejistí, smutní, ale samozřejmě také naštvaní nebo zoufalí. Dialogy jsou velmi dobře napsané, s notným vhledem do toho, jak se mladí lidé dnes chovají a jakými obtížemi procházejí.

Potěší i to, jak tvůrci reflektují, kam se Max za oněch 10 let posunula. Zatímco v první díle byla stále trochu naivní puberťačkou, dnes je již zkušenou mladou ženou, kterou osud nešetřil, která si prošla peklem, ale přesto se nevzdala, bojovala se svým osudem, a uchovala si svůj optimismus a lásku k lidem.

Life is Strange: True Colors – naučte se vnímat emoce | Recenze

Tato dospělejší verze Max dobře souzní s tím, kam se posunuli ve svých životech i hráči původní hry. Řešit opět problémy pubertální dívky by se nám asi již nechtělo. Série tak vyrostla a dospěla spolu se svým publikem, se samotnými hráči. Což umocňuje emoce zmíněné v úvodu. Tedy jakýsi nostalgický pocit, že se po letech setkáváme se starými známými, se kterými si máme co říci, máme co dohánět a také dále rozvíjet a objevovat.

Abych ale jen nepěl na nové Life is Strange ódy, musím zmínit i několik nemilých skutečností. Za prvé jde o nevyladěný technický stav hry. Třeba taková grafika je sice pohledná a stylizovaná, přesto při některých nastaveních vypadá dost rozmazaně. Je nutné si docela dost pohrát s nastavením a grafiku upravit dle svých představ.

To ale není vše, nechybí ani doskakování textur či přímo rozkostičkované scény, zejména pokud se na obrazovce děje něco akčního. Animace postav také v některých chvílích působí dost prkenně. Hra mi i několikrát spadla. Zároveň bych ocenil, aby některé rozhovory či monology šli popohnat či odkliknout. Stačí totiž nechtíc kliknout na nějaký objekt a spustí se hlas hlavní hrdinky, který ho okomentuje. Kliknete nechtíc znova a celý proces se zopakuje, a to bez možnosti monolog přeskočit.

Výtku bych měl i směrem k samotnému příběhu. Ten je opět rozdělen do několika kapitol (zde celkem pěti). Jenže jejich kvalita je dosti kolísavá. První tři jsem si vyloženě užil. Čtvrtá již trochu ztrácí a poslední také příliš nepřesvědčí. Je to i tím, že vaše volby a jejich dopady na děj jsou opět mnohdy spíše iluzorní.

Ano, nějaký dopad mají, ale že by se dalo dospět k naprosto odlišným koncům, to se říci nedá. Bude to dáno asi i tím, že tvůrci již nyní plánují další díl opět s Max jakožto hlavní hrdinkou. I proto je sice závěr uspokojivě uzavřen, ale zároveň tvůrci otevírají dvířka nová pro případné pokračování.

Důležitou složkou hry je hudba. Soundtrack z prvního dílu si pouštím dodnes. V Double Exposure si opět poslechnete spoustu zajímavých písniček od současných indie kapel, ale bohužel nemohu říci, že by mě osobně oslovily toliko, jako kdysi.