Recenze hry Metal: Hellsinger. Tradiční střílečka s metalovým twistem

Nedávno jsme se podívali na novou boomer shooter střílečku Prodeus, která vzdávala hold klasickým devadesátkovým akcím, jakými byly Doom či Quake. Zůstali jsme i nadále naladěni na stejné vlně a rovnou jsme skočili do další frenetické akce plné démonů a jiných zplozenců pekla. Na konzole a PC totiž nedávno dorazila hra Metal: Hellsinger, která rovněž čerpá z kořenů žánru, i když s výraznou přidanou hodnotou. Vývojářský tým The Outsiders se rozhodl zaexperimentovat a přinesl hráčům ultimátní střílečku kombinující brutální rychlou akci a nabušený metalový soudtrack.

Doom s twistem?

Jakožto milovník metalové hudby jsem si nemohl tento jedinečný počin ujít a služba Gamepass mi k tomu dala perfektní příležitost, neboť právě zde se před několika dny titul objevil. Popravdě jsem si od hratelnosti jako takové nic velkého nesliboval, myšlenka masakrování nepřátel do rytmu vokálů Arch Enemy či Dark Tranquillity však zněla až příliš lákavě.

Rytmické střílení je klíčem k úspěchu

Krátce po odehrání několika minut se potvrdila původní očekávání. Metal: Hellsinger je po stránce hratelnosti průměrnou akční zábavou, důraz na hudební složku hry z ní však dělá nezapomenutelný, a hlavně zábavný zážitek. Lámat si hlavu s příběhem je v tomto žánru asi zbytečné, i když hra ho rozhodně nezapře. Kvůli němu si titul ale těžko koupíte. Krátce po spuštění hry jsme tak vrženi přímo do bitevní vřavy. Základem je pochopitelně krátký tutorial, který bleskově, ale efektivně seznámí hráče s hlavními herními mechanismy, které se v podstatě neliší od konkurence v rámci žánru.

Připravte se na slušnou výzvu

V kůži hlavní hrdinky The Unknown tak budete křižovat osm pekelných úrovní a likvidovat všechny překážky v cestě. Příběh je doplňován množstvím cut-scén a působí relativně uceleně. Svůj podíl na tom má i Troy Baker, který se ujal role hlavního vypravěče příběhu.

Zabíjení v rytmu metalu

Klíčem k úspěchu Metal: Hellsinger je rytmická střelba do hudebního podkladu. Za každý přesně načasovaný výstřel tak postupně nabíjíte speciální bar, který nejenže násobí účinnost poškození, ale zejména přidává jednotlivé složky hudebního soundtracku. K bicím a syntetizátorům se tak postupně přidávají kytary a při dosažení maximálního levelu také vokály.

Výběr zbraní by mohl být pestřejší

Hlavní motivací hráče se tak mimo vyššího poškození stává především odměna v podobě energického hudebního doprovodu. Klíčem k úspěchu je tedy přesná, a hlavně perfektně načasovaná střelba. Představa o náhodných výstřelech do tmy je v tomto případě opravdu mylná. To všechno je třeba konat v neustálém tempu a pohybu, veškeré bonusy totiž mají určitý časový limit a postupně mizí. To tak nutí hráče k neustálé aktivitě a pohybu. Slovy Jana Nerudy: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“.

Pokud hráč nebude dodržovat základní principy hry, dříve nebo později spláče nad výdělkem. Nejen že akce jako taková se bude zdát hudebně prázdná, ale především udělované poškození bude ve srovnání s rytmickou střelbou zanedbatelné. Není tak rozhodně žádným překvapením, že Metal: Hellsinger je poměrně obtížnou hrou, a to i na té „nejjednodušší“ úrovni obtížnosti. Klíčem k úspěchu je jak trénink, tak i precizní načasování a přesnost.

Na soundtracku se podílela velká jména

Pravdou totiž zůstává, že mířit přesně v prostoru a vlastně i čase není v prvních momentech úplně jednoduché a nějakou dobu potrvá, než se celý systém vryje pod kůži. Zejména při ovládání na gamepadu jde o poměrně komplikovanou záležitost. Obecně, střílečky z prvního pohledu na konzoli nejsou příjemnou záležitostí, navíc, pokud vyžadují jak přesnost, tak správné načasování. Hraní na klávesnici a myši je tak rozhodně logičtější volbou. Koneckonců ovládání Metal: Hellsinger je samo o sobě tak nějak zvláštní a popravdě jsem v průběhu recenzování stále bojoval s vyladěním citlivosti a správné odezvy.

Profesionálové na scéně

Jednotlivé levely jsou koncipovány tradičním stylem v podobě menších či větších arén, které jsou plné té nejzákeřnější havěti. Na konci každého levelu je třeba se vypořádat s ne zrovna nápaditým bossem a jde se dál. Herní doba se drží v rámci žánru celkem při zemi, hrou lze profrčet za 4–5 hodin, což je opravdu podprůměr. Zklamáním je potom i zbraňový arzenál, který má The Unknown k dispozici. Točit totiž lze pouze šest zbraní a to je, překvapivě málo.

Jak jsme již zmiňovali, tím hlavním lákadlem hry je povedený, i když tak trochu komerčně laděný metalový soundtrack, který cílí na masy. Dominuje zejména melodický death metal s nápadnou příměsí syntetizátorů, které mají za následek tak trochu přístupnější zvuk i pro masy. Na jeho tvorbě se podíleli velká jména jako Matt Heafy (Trivium), Alissa White-Gluz (Arch Enemy), Randy Blythe (Lamb of God), Tatiana Shmayluk (Jinjer), Serj Tankian (System of a Down) a další. Je tak skvělou zprávou, že byli přizváni opravdoví profesionálové a nenahrávalo se s no name kapelami. Na výsledku je to sakra poznat.

Připraveno je osm pekelných úrovní

Pokud tak hledáte frenetickou střílečku z první osoby a chcete se trochu vyřádit, neváhejte. Popadněte sluchátka a vrhněte se do předsálí pekla nakopat démonům zadek. Třeba nebudete ohromeni, ale nudit se rozhodně nebudete.