Recenze hry Paper Mario: The Thousand-Year Door. Nová verze neztrácí na hravosti ani trochu

RPG pro Nintendo Switch ● Cena: 1 499 Kč ● Singleplayer ● Věkové omezení: 7+ ● Bez oficiální češtiny

Chápu výhrady některých fanoušků Nintenda ohledně toho, že nemalá část jejich tvorby pro Switch tvoří předělávky či vylepšené verze jejich starších her. Mně to nicméně nevadí ani trochu. Do konzolových vod jsem přeci jen naskočil docela pozdě, takže mě minula spousta výborných her. I když tedy Paper Mario: The Thousand-Year Door původně vyšel na GameCube, pro mě to na Switchi byla premiéra. 

Tahle odnož Mariových her se od jeho tradiční série výrazně liší. V papírovém světě sice také často poskakujete, ale Paper Mario je hlavně RPGčko s tahovými souboji. Vše ale jako vždy začíná v domečku, kde si hlavní hrdina společně s Luigim hledí svého. Na výpravu Maria nevytáhne nikdo jiný než princezna Peach, které se do rukou dostala mapa k záhadnému pokladu z dávno zapomenutého města, které se po velké katastrofě potopilo do mořských hlubin. Cestu k němu blokují obrovské dveře se sedmi zámky, které mohou odemknout jen krystalové hvězdy rozeseté v různých částech světa. 

Příběh je hlavní součástí hry. V roli záporáků se objevuje zlotřilá skupina X-Nauts, která má s pokladem vlastní plány. Zároveň se do toho zamotává i Bowser, který je uražený, že se poklad a princezna unáší bez jeho vědomí. Jeho části z něj dělají neschopného šaška, což k obřímu drakovi úplně nesedí. I když... jestli se mu za těch několik dekád ani jednou nepodařilo unést Peach úspěšně, tak si to vlastně zaslouží.  

Bowser ale sehrává v celku pouze malou roli. Mario do světa vyráží z přístavního městečka Rogueport, kde se pohybuje spousta zvláštních individuí. To vlastně platí pro všechny regiony. Nedlouho po startu zamíříte mezi drobná stvoření jménem Punies, jejichž vůdce i přes svůj věk a velikost zvládá slovně zpražit každého bez rozdílu. Další hvězda vás zase zavede do města plného deprese, kde se se zvoněním zvonů obyvatelé mění na prasátka.  

Ztřeštěných nápadů si v Thousand-Year Door užijete opravdu dost. Paper Mario navíc ukazuje dost odlišnou perspektivu na Houbové království. Není to jen o tom, že každý v jeho cestě je automaticky nepřítel. Jeho prvním spojencem v této hře je Goomba, přidá se třeba i Koopa Troopa. Smazávají se tady veškeré předsudky a Mario si na svoji stranu zvládá získat kolikrát i vlastního nepřítele. Ať už je to jakékoliv stvoření, všichni se shodnou na tom, jak majestátní má Mario knír, což vám nezapomenou připomínat ve spoustě konverzací.  

Jelikož je to hodně ukecaná hra, tak v tomto případě obzvlášť zamrzí, že Nintendo stále ignoruje české lokalizace svých her. Je mi jasné, že náš trh je na oficiální překlady v mnoha případech příliš malý a Nintendo v něm nevidí takový potenciál, aby se mu jejich tvorba vyplatila. U spousty jejich her to ani není problém, skákačky s Mariem či Kirbyho dokáže hrát každý bez nutnosti znát cizí jazyk. Ovšem tady, když je příběh stěžejní součástí hry, by se překlad rozhodně hodil.  

Tak jsem si postěžoval na nedostatek lokalizací, můžeme se zase vrátit zpátky k Mariovi. Vedle kecání s různorodými postavami strávíte také spoustu času v soubojích. Tentokrát se obejdeme bez otáčení arény jako v Origami Kingovi. Fungují podle základních pravidel tahovek, kdy si jedna strana vybere z plejády různých útoků, předmětů či akcí a poté dojde řada na druhou. Pro úspěšné provedení výpadu je vždy potřeba ve správný čas stisknout určité tlačítko. Při obraně si pak správným načasováním zvýšíte obranu.  

Vedle toho ještě můžete využívat ultimátní schopnosti, které jsou spojené s nasbíranými krystalovými hvězdami. Pravidla pro jejich použití jsou trochu jiná. Můžete je použít pouze v případě, že máte dostatek nadšení od publika. Souboje se totiž odehrávají v arénách ve stylu divadla. U každé potyčky je řada diváků, kteří vám za úspěšný útok či obranu předávají svoji energii. Tu pak můžete zužitkovat právě na extra silné parádičky.  

I když je Paper Mario RPG, nemusíte tady řešit žádné statistiky ani výbavu. Mario i jeho společníci sílí postupem hrou. S každým levelem si pak můžete zvolit, jestli se zvýší počet maximálních životů, nebo květinek, které jsou zdrojem pro používání speciálních schopností. Je tady ale také třetí možnost, která vám umožní nasadit si více odznáčků. Právě ty jsou prvkem, který z Paper Maria dělá skutečné RPGčko.  

Odznaků skrz celou hru nasbíráte spoustu. Jsou tady základní, které vám zvýší počet životů či sílu. Zajímavější jsou takové, se kterými můžete v boji použít další druhy útoků. Najdou se ale i varianty s podmínkami, různé posilovače parťáků či zvláštnosti, které na první dobrou nedávají smysl. Existují ale momenty, kdy budete chtít, aby vaše útoky vydávaly zvuky žáby. Ano, i takový odznak tady je.  

Díky tomuto systému souboje působí svěže, protože si můžete s odznaky stále více hrát a získávat nové do sbírky. Je ale trochu škoda, že jakmile najdete tu správnou kombinaci, tak většinu potyček projdete s prstem v nose. Při setkání s novým druhem nepřítele je sice potřeba najít tu správnou strategii, ale opravdu málokdy se stane, že by byl souboj těsný (pokud to nechce sama hra kvůli příběhovým okolnostem). 

Papírové prostředí dává do rukou tvůrcům spoustu odlišných možností oproti klasickému Mariovi a v tomto případě se je nebáli využít. Uvidíte to hlavně při průzkumu krásně zpracovaného prostředí. Mario se umí složit do vlaštovky a překonat tak větší propasti. Nebo se může postavit naplocho a projít i tou nejmenší skulinou.  

V postupu mu pomohou také jeho spojenci. Vždy cestujete ve dvojici a parťáky můžete volně přepínat. Goombella se hodí k průzkumu, protože vám může prozradit dodatečné informace o postavách. Madam Flurrie zase zvládne odfouknout papírové překážky. Na Yoshiho hřbetě pak může chvíli levitovat ve vzduchu.  

Parťáků nasbírá Mario za celou hru 7 a každý mu pomůže jiným způsobem. Častokrát se s nimi ale musíte vracet na místa, která jste už několikrát navštívili. Už v úvodních lokacích narazíte na řadu míst, kudy nemůžete pokračovat dál, protože vám zkrátka chybí ta správná schopnost. Aby toho nebylo málo, tak lokace častokrát opakovaně navštěvujete v rámci příběhu. Na backtracking narazíte ve skoro každé kapitole. Obzvlášť v té čtvrté jsem si říkal, že už je to opravdu přehnané. Několikrát musíte projít lesem ke strašidelnému sídlu a zase zpátky s tím, že pokaždé se na cestě znovuzrodí nepřátelé, kterým není úplně jednoduché se vyhnout. Prostředí je zpracované hezky, o tom žádná. Ale nemusím vidět ty stejné lokace několikrát hned po sobě jen abych se po chvíli dozvěděl, že mě zase čeká cesta zpátky.  

Vzhledem k tomu, že tato verze je předělávkou, určitě se sluší srovnávat s tou původní. Graficky se Thousand-Year Door na Switchi drží nastaveného stylu a spoustu věcí vylepšuje. Změny jsou vidět převážně na 3D modelech a texturách v prostředí. Celkově díky změnám vypadá více papírově. Obsahově zůstává vše při starém, protože zkrátka nebylo nutné nic měnit. Přibylo jen pár menších věcí. Pokud se někde zaseknete, můžete parťáka poprosit o radu. Přepínání mezi spojenci je jednodušší. Pod Rogueportem najdete novou místnost s potrubím vedoucím do každého z navštívených regionů.  

Vedle přepracované grafiky jsou to tak převážně nevýrazné změny. Na Twitteru jsem zachytil drama okolo toho, že Paper Mario běží na Switchi ve 30 FPS. Netajím se tím, že na konzolích vždy preferuju režim výkonu před kvalitou. Tohle ale zrovna není ten typ hry, kde bych nutně potřeboval 60 FPS. Navíc se mi ani jednou nestalo, že by snímková frekvence nebyla stabilní jak při hraní v doku, tak s handheldem. Nostalgické vzpomínky vám spíš, než to může narušit nově nahraný soundtrack, jehož skladby oproti originálu občas mají trochu jinou náladu. Na to ale existuje řešení. Hned v úvodu si u obchodníka můžete pořídit odznáček, se kterým vás bude při hraní doprovázet původní hudba.